3. března uplynulo už 12 let od smrti významného československého skladatele, vizionáře, zpěváka, básníka, spisovatele, redaktora a antikomunisty Karla Kryla († 3.3.1994). Jeho písně oslovily nejméně jednu generaci v Československu, která je znala, poslouchala (bylo-li možno) a zpívala. Karel Kryl svými specificky poetickými písňovými texty a básněmi ukazoval mladým jinou než tu „jedině správnou“ pravdu a těm starším nastavoval tu kritické, tu humorné či ironické zrcadlo pro jejich nedostatky. I proto byly jeho písně lidmi milovány a mocnými pronásledovány, zvláště, bylo-li to zrcadlo čisté, protože tak se pravda i nedostatky zjevují nejpřesněji. Z jeho písní se line velké poselství, výzva proti absolutní moci, založené na bezmezném násilí a diktatuře svévole:

„Jel krajem divný kníže, a chrpy povadly,
když z prstů koval mříže a z paží zábradlí,
on z vlasů pletl dráty, měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty, zlá slova místo zbraní.“

Nešel po povrchu, ale až na dřeň, přímo ke kořeni problému, kdy chápala snad více duše než pouhý rozum. Proto komunisté nesnášeli jeho písně snad ještě více, než jeho samotného. Ponurost komunistické doby se v jeho písních odrážela tak přirozeně a přesně, jako se odráží měsíc na vodní hladině a tato smutně-laskavá poetika živila naši duši.

Měl pendrek místo práva a statky pro gardu,
v níž vrazi řvali sláva pro rudou kokardu,

Ve svých písních také rozdával naději a některé jeho verše byly vysloveně vizionářské. To jsme si mohli ověřit v listopadu 1989, kdy změny odstartovali studenti – děti této země:

„Dál kníže nosí věnce tou zemí zděšenou,
on strach má za spojence, jde s hlavou svěšenou
a netuší, že děti z té země, v které mrazí,
prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí.“

Velkým paradoxem proto je, že čeští komunisté měli tu drzost a hráli jeho podmanivé písně na svých vystoupeních. Zapomněli už? Ne. Ale mají tu neskutečnou drzost a odvahu vše převrátit a z písní toho, který byl štvancem, vykrádat ideály.

Nad oči slepota, sám do uší dáš vatu,
je z tebe despota a syna dáváš katu,
k dobrému příteli zas obracíš se zády,
a když ho odstřelí? Po smrti dáš mu řády!

A co my – my už jsme také zapomněli?