Při nedávné návštěvě Číny se paní Sadako Ogata, prezidentka Japonské agentury pro mezinárodní spolupráci, údajně snažila zhodnotit japonský program půjček Číně a připravit podklady pro konečné přerušení ekonomické výpomoci Číně, po čemž už několik let volají jak vládní tak opoziční strany v Japonsku.

Nejvyšší tajemník japonského kabinetu, Shinzo Abe tuto skutečnost na tiskové konferenci zaobalil do slov: „Odložili jsme rozhodnutí o poskytnutí úvěrů Číně pro tento rozpočtový rok…z důvodů určitých situací okolo současných čínsko-japonských vztahů.“

Zdánlivým důvodem pro záměr Japonska zastavit tuto výpomoc je, že Čína, země, která je schopna pořádat olympijské hry a světové Expo, dokázala, že její vývoj již takovou pomoc nepotřebuje. Avšak ve skutečnosti jsou prvotní příčinou neustále rostoucí výdaje na zbrojení jejich komunistického souseda, který navíc záměrně podněcuje nenávist vůči Japonsku. Neobvyklý růst čínského armádního rozpočtu, spolu s jeho neprůhledností, znepokojuje všechny státy v okolí Číny, včetně Japonska.

V odpovědi na japonská opatření Li Čao-sing, čínský ministr zahraničí, prohlásil: „Číně bude dobře bez asistence Japonska.“ Ve skutečnosti je to typický postoj, který popisuje čínské přísloví: „Člověk říká, že jsou grepy kyselé, když je nemůže mít.“ Zkrátka, když nemohou mít to, co si přejí, alespoň to zdiskreditují. Je dobře známo, že posledních několik desítek let rozvoj Číny silně závisel na zahraničním kapitálu. Každoročně do Číny putují desítky miliard v amerických dolarech a japonských půjčkách a jen tak je udržován povrchní ekonomický boom.

Japonská ekonomická pomoc, především ve formě půjček, začala v roce 1979 a do dnešního dne se vyšplhala na závratné 3 biliony jenů, zahrnuje 232 projektů a hrála významnou roli při výstavbě čínské ekonomiky, zejména infrastruktury. Půjčky byly využity především na velké stavební projekty, jako jsou přístavy, železnice a elektrárny.  Nicméně, čínské vedení se svým občanům zřídkakdy zmínilo o japonské pomoci, aby mohlo shrábnout zásluhy za všechny úspěchy při ekonomickém rozvoji. S tím Japonsko samozřejmě není spokojeno.

Navíc, Peking zcela úmyslně podněcoval proti-japonské nálady mezi lidmi. Tyto vlny „anti-japanismu“ rozhodně nejsou spontánní erupcí dlouho potlačovaných emocí běžných Číňanů, ale spíše manipulací čínského komunistického režimu na odvrácení pozornosti od domácích problémů, aby tak dosáhl svých politických cílů. Zahraniční média to komentují tak, že pod tlakem komunistického režimu si Číňané mohou dopřát svobodu jen ve dvou oblastech – fotbal a nenávist k Japonsku.

Je pravda, že návštěva japonského premiéra u památníku padlých japonských vojáků z druhé světové války v Yasukuni vzbudila zcela pochopitelný nesouhlas u jeho sousedů a byl to zásah na citlivé místo prakticky celé Asie. Jenže komunistický režim v Číně zneužil tento incident ke svým vlastním účelům a vehementně útočil na Japonsko slovy: „Nikdo nemůže zapomenout, nebo změnit historii.“ Kdyby čínské komunisty opravdu tak zajímala historie, proč se nejdříve nepodívali na tu svou? Zvěrstva, kterých se Japonci dopustili za druhé světové války, se děla pod vládou militaristů, kteří byli po válce odsouzeni a dále už se Japonsko ubíralo cestou demokracie. Naproti tomu v Číně, dřívější politická hnutí jako „Velký skok vpřed“, „kulturní revoluce“ nebo velký hladomor a pozdější masakr na náměstí Tchien-an-men a současné pronásledování aktivistů za lidská práva, křesťanů a duchovního hnutí Falun Gong jsou všechna prací té samé čínské komunistické strany (ČKS). Pachatelé, místo aby byli odsouzeni, si užívali větší a větší záře reflektorů a navíc se pokoušejí svá pochybení ospravedlnit falešnou a neobhájitelnou argumentací. Diktatura a perzekuce v Číně, místo aby vymřela, dále pokračuje a snaží se udržet až do konce.

Japonští politici vyjádřili své naděje na demokratickou Čínu, což je vlastně přesným úderem na základy problému čínsko-japonských vztahů. Je jisté, že tvrdohlavost, s jakou se ČKS drží své totalitní nadvlády a diktatury poškozuje její vlastní zahraniční vztahy a národní zájmy. Důkazem jsou mezinárodní sankce za Tchien-an-menský masakr z roku 1989, z nichž některé trvají do dnes. Například USA, EU a Japonsko – tři nejsilnější ekonomiky světa – stále zakazují export nejnovějších technologií do Číny.

V západních zemích pochází 75 procent produktivity z technického pokroku a pouze 25 procent ze zdrojů, jako práce, surové materiály a energie. U Číny je to však úplně naopak: 25 procent produktivity pohání úspěchy v oblasti vyspělé technologie a zbylých 75 procent pochází z práce, surovin,  energie atd. Jinými slovy, po třiceti letech „reforem a otevřenosti“ Čína zůstává v primitivním stádiu, kdy draze platí za průměrné výsledky, tedy vysokých nákladů a nízkých výnosů.

Čína nejen trpí svou neschopností představit mnohé vyspělé technologie ze zahraničí, ale také zaznamenává odliv zahraničního kapitálu, který tak nutně potřebuje pro svůj ekonomický růst. Například, v současné době Čína přichází o půjčky z Japonska, které ale už nějaký čas putují do Indie. Stejně tak se i kapitál a zakázky z Tchaj-wanu přesouvají do Indie. Když mluvíme o Indii, její ekonomické reformy začaly o více než deset let později, než v Číně a přesto ji dnes Indie dohání a dokonce předčí. Důvod je prostý: Indie přijala demokracii a vládu zákona, což poskytuje jistou záruku zahraničním investorům, že o své peníze nepřijdou. Nyní je Indie zemí, kde obchodníci cítí potenciál na zhodnocení svých investic.

V konečném důsledku, tím, že odmítá demokracii, se čínský komunistický režim odvrací od mezinárodní spolupráce a ztrácí víc než jen příležitost uvést zahraniční vyspělé technologie a dostávat výhodné půjčky z Japonska. Dnešní svět se točí kolem informací a mnoho zemí využívá vyspělých technologií a dosahuje rychlého ekonomického růstu. Pouze ze svých absolutně sobeckých zájmů ČKS svévolně odkládá politickou reformu a řada zahraničních technologií jí tak prokluzuje mezi prsty. Z tohoto pohledu je ČKS největší a nejtvrdohlavější překážkou pro vzestup Číny.