Se vzrůstající oblibou tzv. World music, se stále více tlačí do popředí nástroj starých aborigines- didgeridoo. (Laura Kenedy/sxc.hu)
Didgeridoo - tóny z hlubin země
Se vzrůstající oblibou tzv. World music, se stále více tlačí do popředí nástroj starých aborigines- didgeridoo. Tato dlouhá dutá trubka však není pro původní obyvatele Austrálie jenom hudebním nástrojem. Má hluboký vnitřní význam a po dlouhá léta byla výuka hry na tento zvláštní hudební nástroj předávána z otců, strýců, dědů a jiných příbuzných na mladší generaci. Tóny, které didgeridoo vydává znějí jako tajemný hlas z nitra země od temných hlubokých zvuků po téměř žertovně zabarvené písně a zvuky různých zvířat. To vše a daleko více dokáže zahrát tento zvláštní a přitom jednoduchý hudební nástroj. Jedná se vlastně o trubku vytvořenou z větve, dlouhou většinou 1-1,5 metru. Její délka se ale může různit. Proč? Protože je možné nalézt ji volně v přírodě. Velká část didgeridoo bývá často „zhotovena“ termity, kteří se živí dřevem eukalyptových keřů. Když větev vydlabou, didgeridoo je vlastně už hotové. Dříve se také používaly kmeny bambusu, ale s jejich úbytkem se eukalyptus stal hlavní surovinou pro výrobu didgeridoo. Prosím, seznamte se - král australských hudebních nástrojů - DIDGERIDOO....
Didgeridoo dobývá i Českou Republiku
V Evropě je didgeridoo známý teprve krátce, v České republice se poprvé představil v podání Australana Iana Wooda, který se svojí skupinou Pražské snění poprvé veřejně vystoupil v několika hudebních klubech právě s didgeridoo a okamžitě vzbudil zvláštní pozornost. Psal se rok 1998. Nyní již toto hudební uskupení neexistuje, ale Ian Wood s Wooden toys, dalším svým hudebním projektem, razí hudební stezku poznání tohoto zajímavého nástroje a didgeridoo se stává populárnějším a populárnějším. Navíc se na něj naučili hrát i mnozí čeští hudebníci, kteří didgeridoo zařadili jako doprovodný nástroj. Didgeridoo si získal a získává srdce mnoha posluchačů, převážně z alternativních kruhů nebo již zmiňovaných fanoušků „World music.“
Původ didgeridoo
Podle aborigines existuje mnoho pověstí, bájí a mýtů, které poodhalují původ didgeridoo. Původní australští domorodci didgeridoo přisuzují božský původ. Podle jedné báje dokonce velký duch Biame stvořil muže a ženu a ti pak svými písněmi stvořili duše zvířat a ptáků a pomocí zvuků didgeridoo i jejich pravé podoby. Další, tentokráte prozaičtější pověst vypráví o skupině mužů, kteří se ohřívali za chladné noci u ohně a když jeden z nich chtěl zatopit, uchopil velikou větev eukalyptu, kterou vyžírali termiti. Protože je nechtěl zabít, snažil se je vyfoukat ven. Zhluboka do větve zadul a poté, co vyšel hluboký zvuk, bylo první didgeridoo na světě.
Technika hry na didgeridoo
Jednoduchost didgeridoo a hra na něj může vyvolat pocit, že se jedná o něco jednoduchého. Není tomu tak, protože pokud se chcete naučit hrát na didgeridoo, je nezbytně nutné zvládnout tzv. cirkulované dýchání, které zajistí nepřetržitý zvuk.
Každá píseň vytváří zvláštní dechový vzor a ten tvoří rytmus. Rytmus se odvíjí od kombinování dechových a instrumentálních prvků a tzv. přefuků. Při hře na didgeridoo jsou dva hlavní způsoby hry. První je ten, že hráč bručivým chvěním svých rtů vytváří základní tón. Druhý způsob využívá nástroj k zesílení slov a jiných zvuků, které hráč vydává. „Rozlišujeme tři typy hlasových zvuků: nosní hučení, hrtanové kvákání a napodobení zvuků zvířat a ptáků.“ Tvrdí odborníci hry na didgeridoo, Moyleová a Jones.
Příběh Keva Carmodyho
Kev Carmody je známý aborigineský písničkář, hudebník a aktivista bojující za práva aborigines. Jako mnoho aborigineských dětí byl odtržen od rodiny a vychováván v zařízení pro původní Australany, které se více než škole podobalo sirotčinci.
Naléhavost a touhu po sociální spravedlnosti domorodých komunit zahrnul i do svých písní. Vydal čtyři alba Pillars of society, Larrikin, Eulogy (for a black person), Bloodlines, Images and illusions a jeho hudba a texty se těší veliké oblibě nejen v Austrálii, ale i v zámoří. Navíc se díky jeho tvorbě lidé mohou dozvědět o mnohdy krutém osudu aborigines v minulosti a jejich problémech v současnosti...
Kev Carmody pro sborník „The Didgeridoo: From Arnhem Land to Internet“ říká: „Když vezmu do ruky cello nebo jakýkoliv hudební nástroj, na který hraju, jako je banjo nebo kytara, do toho hraní přechází část mě a všechny moje hodnoty, původ, filosofie, to, co jsem zdědil od svých předků. Budu hrát na cello o dost jinak než filharmonik, stejné je to jako s kytarou nebo didgeridoo. Neaborigines na něj můžou hrát, ale nebude tam cítit ta domorodá pečeť. Pro nás aborigines je to jakési duchovní vyjádření v mnoha rozličných podobách.
V severní Americe a v Evropě na něj vidím hrát lidi, kteří usilují o nalezení nového smyslu duchovní identity. Jako kdyby náboženství spoustu lidí natolik odcizilo, že hledají takové duchovní spříznění, jaké my máme s touto zemí, kterou didgeridoo představuje.“
Dodávání vnitřní síly lidem se neděje skrze mě. Ne, to nejsem já. To dělají ti staří, moji předkové a příbuzní, kteří mě učili, já jsem jen nástroj, skrz který to všechno proudí.“
