Zatím poslední Švankmajerův film s příznačným názvem Šílení začíná prologem samotného autora: divákům oznámí, že je čeká „horor se všemi pokleslostmi“, „pocta Poeovi a markýzi de Sade“. Také hned v úvodu shrnuje filozofii filmu: jedno uspořádání světa jako příklad absolutní svobody pro každého, další možností pak společnost liberální, „která trestá“. Třetí možnost je to, co známe z vlastní reality – tedy něco, co funguje jako skloubení obou předešlých variant.

„Hlavní postavou“ je zde mladý poutník Jean (Pavel Liška), který je jakýmsi médiem nevinnosti, žasnoucím nad prohnilostí světa a jeho morálních hodnot. Že by však Švankmajer poskytl této postavě právo tlumočit jeho životní postoj bychom se však nejspíše tvrdit neodvážili. Liška je v této roli přesvědčivý, svoji úlohu průvodce a snad i svědomí diváka plní řemeslně naprosto vyváženě vzhledem k důležitosti a váze ostatních postav; jako by mu však ale chyběla nová poloha výrazu – jeho pojetí role totiž snadno připomíná Návrat idiota.

Film se odehrává v prostředí psychiatrických léčeben a dějová linie je vlastně prostá – vzpoura v jedné z léčeben dovede její pacienty k převzetí vlády nad ústavem. Když se zjistí, že vládnoucí nejsou těmi, za které se vydávají, tedy personálem léčebny, ale samotnými blázny, a „ten zdravý a neškodný“ personál je vězněn ve sklepeních, začíná tím pro tento film příznačná metaforická hra s několikerými možnostmi výkladu děje i obsahu. Toto se stává, i přes jiné nesporné kvality filmu, kvalitou nejvýraznější. Balancování na hraně toho, co „by mohlo“ být skutečně reálné, a toho, co jde ve fantazii poněkud dále za tuto realitu, je zde primární.

Herecké obsazení se nejspíše nemohlo minout účinkem - Jan Tříska v roli Markýze, Aňa Geislerová jako Charlotta, role nejnejednoznačnější do poslední chvíle - Jaroslav Dušek, a Pavel Nový ve značně teatrální poloze… Zkrátka herecký koncert.

Film je nesporným posunem v kontextu Švankmajerovy tvorby, máme pocit, jako by se autor uchyloval ke srozumitelnějšímu jazyku, značně ubylo animací - pro Švankmajera naprosto typickému výrazovému prostředku -, důraz je kladen na sdílnost a vyjádření obsahu díla a surrealismus jakožto přítomný faktor je prezentován v míře velice zjemnělé, až dekorativní – vždy však s naprostou účelností a trefností glosuje situace.

Jako by se zdálo, že pro Švankmajera tyto „ústupky“ ani tak ústupky nebyly, získal totiž výrazový a obsahový rozměr, který je pro jeho tvorbu naprosto nový – poslední nadechnutí lva před neskutečným řevem.