Jihokorejští protestující šlapou na model severokorejské střely při průvodu 5. července 2006 v jihokorejském Soulu. Severní Korea 4. července vypálila několik zkušebních raket, včetně střely s dlouhým doletem Tepodong 2, která by prý měla být schopna doletět až do USA. Podle zveřejněných zpráv však skončila necelou minutu po startu v moři kvůli závadě. (Chung Sung-Jun/Getty Images)
Stalinistická Severní Korea – jeden z nejstarších a nejoddanějších spojenců komunistické Číny – je nebezpečná vlastním lidem, svým bližním Korejcům z demokratického jihu a zbytku světa. To bylo známo už dávno předtím, než v úterý skončila její zkouška mezikontinentálních střel modelovým příkladem selhání rakety.
Když však přijde na tento stalinistický režim, mnoho mocností západního světa se soustředí na vyjednávání nebo omezenou vojenskou akci. Skutečnost je taková, že ani jeden z těchto přístupů, jakkoli praktický se může zdát, nemůže uspět, protože počítá s tím, že stalinistický režim v Koreji přetrvá. Jenže lidé v Severní Koreji musí být osvobozeni od tohoto režimu a musí dostat šanci získat svou zemi zpět.
Před neúspěšnou raketovou zkouškou přitahoval stalinistický režim pozornost světa přiznáním, že má jaderné zbraně, a porušováním řady dohod, včetně Smluvního rámce z roku 1994, ve kterém se zavazuje jaderné zbraně nevyvíjet.
Způsob, jakým stalinistický režim naložil s dohodou z r. 1994 - sklidil dotace za několik let a odmítl dodržet svou část dohody – by měl stačit k tomu, abychom poznali, že Kim Čong-ila rozhodně nelze k slušnému chování dovést uplácením, přemlouváním nebo výhružkami. Ten fakt, že smlouvou režim v podstatě jen sliboval, že přestane porušovat záruky o nevyvíjení jaderných zbraní z r. 1985 a 1987, měl toto poznání ještě posílit.
Aby toho snad nebylo dost, chování Kim Čong-ilova režimu ke svým sousedům bylo značně za hranicemi civilizovanosti. Stalinističtí únosci unesli nejméně 12 japonských občanů (podle Pchjongjangu 8 z nich zemřelo, avšak neposkytli o tom žádné důkazy) a demokratická Jižní Korea přišla kvůli únoscům ze severu o stovky lidí.
Avšak i tyto násilnosti blednou před nelidským zacházením se samotnými Korejci, kteří uvázli pod kontrolou stalinistického režimu. Přes svou agresivní a militaristickou politiku obdržel režim potravinovou pomoc v hodnotě mnoha milionů dolarů. Jen málo lidí si však všímá, jak stalinisté tyto potraviny využívají, společně s jakýmkoli zrnkem jídla, které se v zemi urodí, aby doslova umlčeli své oponenty. Ti, kdo režim podporují, jsou dobře živeni; oponenti hladoví. V důsledku toho zemřely miliony.
Samozřejmě, na severu Koreje není hlad jedinou formou represe. Obvyklejší metody brutální represe – mučení, věznění atd. – se také široce využívají. Stovky politických vězňů zemřelo při testech chemických zbraní.
Všechno toto stačí k tomu, abychom stalinisty označili jako hrozbu pro Východní Asii a jako zločinný režim bez stopy lidské slušnosti. Jenže tento režim je také obrovskou hrozbou celému světu, protože podporuje terorismus.
Pchjongjang má rozsáhlý zbrojní exportní průmysl a jeho klienty jsou přední teroristické státy na planetě: choméjnistický Irán, báthistická Sýrie a dříve, když byl u moci, i Saddám Hussajn. Než byl Sadám sesazen, zaplatil stalinistům 10 mil. dolarů za výrobní raketovou linku (stalinisté se ji báli doručit, kvůli případným sankcím od Spojených států).
Režim samotný se dokonce terorismu přímo účastnil. Mimo výše zmíněné únosy stalinisté zavraždili členy jihokorejského kabinetu a manželku prezidenta Jižní Koreje (cílem byl její manžel). V roce 1987 také nechali vybuchnout jihokorejské dopravní letadlo; 100 pasažérů přišlo o život.
Toto není režim, se kterým se vyjednává; to je režim, kterého je třeba se zbavit.
Vyžaduje osvobození Severní Koreje vojenskou sílu? Je to možné, ale ne vhodné. Existuje tam malé, nicméně rostoucí protistalinistické hnutí. Je také dobře známo, že režim přežívá jen díky podpoře komunistické Číny. Samozřejmě, komunisté nepřistoupí na ztrátu svého satelitního režimu a de facto kolonie.
Sověti se ale také nechtěli vzdát východní Evropy a potom k tomu byli donuceni, když demokratický svět vystupňoval studenou válku v osmdesátých letech. Je smutné, že si mnozí v demokratickém světě neuvědomují studenou válku, kterou proti nim vede komunistická Čína. Dokud nebudeme připraveni bojovat a vyhrát „druhou studenou válku“, ani Čína, ani sever Koreje nebude svobodný.
Lidé na jihu Koreje si váží své svobody, ale také by rádi viděli svou zemi sjednocenou. Stalinistický režim na severu Koreje a jeho čínští komunističtí „dobrodinci“ jim stojí v cestě. Jediným řešením korejské krize je svobodná, demokratická a sjednocená Korea. Politika, která bude dbát na tyto cíle, bude štědře odměněna dějinami a vděčnými korejskými lidmi. Politika, která si klade nižší cíle, povede pouze k selhání, vzájemnému obviňování a zbytečným ztrátám na životech i bohatství.
D.J.McGuire je spoluzakladatelem China e-Lobby a prezidentem Skupiny na podporu Číny. Je také autorem knihy Drak ve stínu: Jak a proč pomáhá komunistická Čína našim nepřátelům ve válce s terorem.
