Máme to tak už trochu ve své povaze, my lidé, že nepříjemné věci rychleji zapomínáme. Raději myslíme na to, co pěkného jsme viděli v televizi, jak nám ty děti pěkně prospívají a co dobrého si uděláme k večeři. Toho nepříjemného se snažíme vystříhat, snad proto, že ho všude kolem nás vidíme až příliš mnoho.

Ano – „nepříjemné“ je to správné slovo. Ta „nepříjemná“ kolegyně mne včera zase pomluvila u šéfa, ten „nepříjemný“ pohovor už mám za sebou, „nepříjemnosti“ mi včera dělal policista, když mě zastavil, „nepříjemná“ prodavačka mi nedala plnou míru bramborového salátu… známe to všichni. Z „nepříjemností“ se skládají naše životy, a tak není divu, že na ty skutečné nepříjemnosti už nemáme vůbec, ale vůbec náladu.

21. srpna 1968 se odehrála jedna z největších nepříjemností novodobé česko-slovenské historie. Když v noci na 21. srpna začaly Československem rachotit tanky „spojeneckých“ vojsk Varšavské smlouvy, došlo nám, že tato nepříjemnost se s námi potáhne hodně dlouho. Bohužel, tato nepříjemnost patřila k těm, na které se nedalo večer u televize zapomenout, protože ten, kdo se ji snažil usilovně vytěsnit ze své každodenní reality nebo dokonce proti ní bojovat, zpravidla si způsobil ještě větší. Ponižování, vyhazov z práce, nucená i nedobrovolně dobrovolná emigrace, vězení, smrt…

Ale nakonec přece jen přišel nám všem známý listopad 1989, který onu „nepříjemnost“ smetl nejen v Československu, ale také v Německu, Polsku, Maďarsku… bylo nás tenkrát na tu šťastnou chvíli víc. A tak přišla euforie, nadšené budovatelství, ovšem nyní snad již v tom dobrém smyslu, oslavy, radost, debaty… Ale spolu s tím vším přišlo ještě něco - zapomnění. Nemám tím ovšem na mysli zapomnění vnější, nikoliv, laviny knih popisující hrůzy červené nepříjemnosti zaplavovaly náš knižní trh, červená urputně mizela z povrchu českého a slovenského… ne. Mám na mysli zapomnění, které zahltilo naše srdce. Čím více jsme s tou červenou nepříjemností bojovali navenek, tím více jsme na ni zapomínali ve svých povahách. Zbylo jen těch několik, kteří za oněch čtyřicet let poznali na vlastní kůži a svědomí, že v případě červené nepříjemnosti nejde o nepříjemnost, ale o zlo, které působí karcinogenně na lidskou morálku, duši a srdce. Zlo, které se jako nebezpečný virus může přenášet z člověka na člověka, z člověka na celou společnost a ze společnosti na celou civilizaci.

Zárodky „červené nepříjemnosti“ může mít ve svém organismu kdokoliv z nás. Doktor západní medicíny vám však o ní neřekne. Doktor západní medicíny vám také neřekne, abyste se proti ní pořádně očkoval, když jedete obchodovat na Východ, tam do té Asie, za tu Velkou zeď. Protože doktor západní medicíny neví, že červená nepříjemnost nyní zmutovala, nosí růžové mimikry a říká světu, že tu svou „lidskou tvář“ (o kterou jsme přece také v tom šedesátém osmém tak marně usilovali…!) opravdu našla. A tak se od ní pravděpodobně nakazíte a uzavřete s ní kamarádství. 

Je toho více, na co myslím, když si připomínám 21. srpen. Myslím také na naši současnou demokratickou vládu, kterou se stále nějak nedaří vzchopit a jejíž krize se už táhne nějak „nepříjemně“ dlouho…