Názorným příkladem využití barvicích a leštících látek jsou oblíbené pestrobarevné lentilky.
(foto: Jan Lokos/Velká Epocha)
V posledních několika letech se stále častěji setkáváme s otázkou přídatných látek v potravě, které jsou mezi laickou veřejností známé jako tzv. „éčka.“
O problematice přídatných látek se začalo více mluvit na konci devadesátých let, konkrétně po roce 1990, kdy se začalo reálně spekulovat o možném vstupu České republiky do Evropské unie, která požaduje daleko přísnější normy než země postkomunistické, kde se o problematice přídatných látek v potravinách na veřejnosti příliš nemluvilo. Co tedy jsou přídatné látky?
Trocha historie.
Po tisíciletí lidstvo užívalo pro zvýraznění chuti jen různá koření, bylinky, sůl a ocet, v čistě přírodní podobě z darů země. S postupem moderní doby však klademe stále větší nároky na to, aby jídlo, které kupujeme nejen dobře vypadalo, ale abychom si jej mohli i rychle připravit a přitom ještě dlouho vydrželo. Za účelem zlepšení chuti, vůně, vzhledu a trvanlivosti se do potravin se začaly přidávat přídatné látky. K dnešnímu dni se používá v potravinářství více než 2500 látek a stále se vyvíjejí nové druhy.
Do začátku minulého století byl počet chemických látek používaných v potravinářství značně omezen. Chemicky vyráběná aditiva se objevila koncem 19. stol. Přídatné látky, neboli aditiva se začaly používat v 50. letech minulého století.
Jako jedny z prvních se v době první světové války začaly průmyslově vyrábět nitráty, tedy dusitany a to hlavně pro vojska. Přidávaly se jednak do trhavin, ale také do zásob masa při jatkách. Maso se nakládalo do dusitanové soli, čímž se konzervovalo, ale jako vedlejší účinek způsobovaly dusitany hromadné otravy vojáků. I přes tyto zprávy o hromadných otravách, bylo její užívání zlegalizováno. Pro zmírnění otrav se začala používat směs dusitanu sodného a kuchyňské soli.
Aditiva se stala ve světě běžným doplňkem výroby. V České republice se situace výrazně změnila až po roce 1989. Do té doby se přídavné látky používaly méně, protože za komunistického režimu byla spotřeba nápojů a potravin centrálně naplánována, takže se nekladl požadavek na trvanlivost.
Tajemství kódů E
Vše, co výrobci potravin přidávají pro zlepšení chuti, vzhledu a trvanlivosti se skrývá pod tzv. éčky s doplněnou číslicí. Každý kód určuje konkrétní chemickou látku. Tyto kódy šetří místo na malých etiketách obalů. Seznamy látek skrývající se pod éčky takto mohou obsahovat velké množství položek. Čeho je v potravině nejvíce musí být uvedeno na prvním místě a naopak čeho je nejméně na místě posledním.
Vedlejší účinky a jejich testy
Obecně není možné přesně říci, jestli jsou „éčka“ škodlivá či nikoliv. Aditiva totiž obsahují kromě sporných prvků i látky zdraví prospěšné jako jsou třeba vitamíny, minerály nebo aminokyseliny. Jiná „éčka“ zase působí zcela neutrálně. Každopádně i v tomto případě platí zásada, že nic by se nemělo přehánět. To se vztahuje jednak na přehnané až komické sledování obalu každého výrobku nebo naopak na přílišné zjednodušování dané problematiky ve formě nesmyslného a nadbytečného „dopování“ se výrazně levnými potravinami, kde se počet „éček“ nedá spočítat ani na prstech obou rukou.
Přesto je však značná část aditiv spojena s určitými negativním vlivem na lidské zdraví. Odborníci se shodují v tom, že některé látky v potravě mohou vyvolat reakce podobné alergiím. Tyto „alergie“ jsou spíše popisovány jako přecitlivělost nebo nesnášenlivost některých přídatných látek v potravě. Přecitlivělostí trpí zhruba 5-10% populace. Některá aditiva mohou vyvolat i astmatické záchvaty, nevolnost, průjmy, u některých dětí způsobují hyperaktivitu, jiná jsou považována za látky negativně ovlivňující vývoj plodu a některá jiná za možné karcinogeny. Samozřejmě, vše závisí na dávce těchto látek a častostí jejich konzumace v potravě. Proto někteří výrobci uvádějí na obalech výrobků tzv. doporučenou denní dávku, která by neměla poškodit zdraví.
