(foto: Sxc)
Vídeň – Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) se 4. února 2006 usnesla, že do sporu o atomový program Iránu zapojí Radu bezpečnosti Spojených národů. Irán je podezřelý, že používá svůj civilní nukleární program na stavbu atomových bomb, i když to iránská vláda až do teď popírá.
Atomové reaktory na výrobu zbraní, proud je jen vedlejším efektem
Zastánci atomové energie se nadále pevně drží fatálního omylu: Využívání atomové technologie k výrobě proudu je dobrou stránkou a vývoj a šíření atomových zbraní je tou opačnou, špatnou stránkou. Obě se dají od sebe oddělit. Avšak od počátku jejich vývoje bylo to tzv. „mírové“ využívání atomové energie v přímé souvislosti s atomovým zbrojením. Jak pro jaderné elektrárny tak pro atomové bomby se používá tzv. obohacený materiál, který se v přírodě nevyskytuje.
Výroba jedné bomby s obohaceným uranem je velmi drahá a nákladná. Avšak existuje jiná cesta k atomové bombě, spočívající na plutoniu: Během provozu jaderných elektráren se část uranu mění na plutonium. Reaktory typu Černobyl byly specielně konstruovány k výrobě plutonia pro stavbu bomb, výroba proudu byla vedlejším efektem.
Tlakovodní reaktory, dnes nejčastěji používané v atomových elektrárnách, byly koncipovány pro pohon atomových ponorek. Recyklační zařízení slouží také pořád vojenskému účelu, totiž oddělení plutonia pro atomové bomby z vypálených palivových článků.
„Oddělit vojenské a mírové využití“ – dobrý tah na šachovnici atomového průmyslu roku 1945, kdy po šoku shození obou atomových bomb na Japonsko, chtěly USA zabránit šíření nukleární technologie; rovněž i Sovětský svaz. Avšak džin byl z lahve venku a Velká Británie, Francie a další státy začaly bomby vyrábět.
V roce 1957 byla založena Mezinárodní agentura pro atomovou energii (International Atomic Agency – IAEA) jako specializovaná organizace OSN se sídlem ve Vídni, která dohlíží a stanovuje pravidla pro mírové využívání jaderné energie. Atomová lobby odstartovala propagandistickou kampaň pro jadernou energii, která vědomě zamlčela souvislost mezi jadernými elektrárnami a atomovým vyzbrojováním.
Smlouvou o zákazu jaderných zbraní, která vstoupila v platnost roku 1970, bylo omezeno držení nukleárních zbraní na USA, Rusko, Čínu, Francii a Velkou Británii.
Tyto státy se smlouvou zavázaly také k odzbrojování. Sice se v odzbrojování docílily pokroky, ale celosvětově oficielně přiznaný arzenál jaderných zbraní činí pořád ještě více než 20.000 jaderných hlavic s ničivým potenciálem, který by postačil na vyhlazení celého lidstva. Největším počtem jaderných hlavic, asi 10.000, disponují USA. Smlouva o zákazu jaderných zbraní však obsahuje také výslovně, že signatářské státy, které žádné jaderné zbraně nevlastní, budou podporovány při mírovém využití jaderné energie – na což se toho času odvolává také iránská vláda.
Souvislost mezi „mírovou“ a vojenskou jadernou energií se už nedá dále popírat, když se hrozba jaderného ozbrojování jiných zemí stala realitou, a to v zemích, kde byly postaveny jaderné reaktory jen „k mírovému využití“. Reaktor následovala bomba. Indie a Pákistán jsou toho příkladem a navíc jsou ještě ve vzájemném konfliktu. V 70tých letech objednala jaderné elektrárny jak Argentina, tak Brazílie. V obou zemích byly tenkrát u moci vojenské diktatury, které se oklikou přes jadernou elektrárnu chtěly dostat k držení štěpitelného materiálu a technologii výroby jaderných zbraní.
Jediná jaderná elektrárna Afriky se nachází v jihoafrickém Koebergu. Také její reaktory sloužily jako příprava pro tehdejší režim apartheidu, aby se dostal k držení atomové bomby. V průběhu demokratizace Jižní Afriky bylo těch šest vyrobených bomb zase demontováno a štěpitelný materiál je pod dohledem Mezinárodní agentury pro atomovou energii IAEA.
Jasné je toto: Šíření znalostí o jaderné technologii k využití výrobě zbraní se nedá zabránit, pokud bude využívání jaderné energie k výrobě proudu nerušené pokračovat dál.
Oficiálními jadernými mocnostmi jsou nadále USA, Rusko, Čína, Francie a Velká Británie. K tomu přicházejí ty „faktické jaderné mocnosti“ – státy, které buď nejsou uvedeny ve smlouvě o zákazu jaderných zbraní coby státy nebo ke smlouvě nepřistoupily, ale přesto jadernými zbraněmi disponují, jako např. Indie, Pákistán a Izrael. Také Severní Korea se v roce 2005 přiznala, že vlastní atomové zbraně.
Principielně lze vycházet z toho, že státy, které jadernou energii využívají a vloží dostatek peněz a personálu, jsou během velice krátké doby schopné vyvinout atomovou bombu. Ale i jiné země by se mohly k atomové bombě dostat – a sice ilegálním obchodováním s plutoniem nebo uranem. Potom už není výroba atomové bomby žádným nepřekonatelným problémem.
Zmizelé radioaktivní substance a špinavé bomby. Mezinárodní agentuře pro atomovou energii bylo v roce 2004 nahlášeno 121 nálezů ilegálního obchodování s radioaktivním materiálem, mezi nimi i jeden se štěpitelným materiálem (vysoce obohacený uran nebo plutonium).
Tento by mohl být použit na stavbu atomové bomby. Od roku 1933 je známo celkem 18 případů ilegálního obchodování s materiálem na výrobu zbraní, mezi nimi i několik se subtraktivním množstvím.
Wie die IAEA festhält, stecken hinter einer Vielzahl der Vorfälle kriminelle Machenschaften. Die Vermutung liegt nahe, dass auf dem „Černý „Černý trh“ zaznamenává obrovský zájem o tento materiál. Dokonce bylo hlášeno 424 nálezů mezi roky 1993 a 2004. Tyto radioaktivní látky mohou pocházet z jaderných elektráren, továren, ale také z nemocnic. Asi 50 těchto nálezů se týká látek a množství, které sice nejsou vhodné pro stavbu atomové bomby, avšak naprosto postačující pro stavbu takzvaných „špinavých bomb“.
Jedná se přitom o trhavinu z konvenční výbušniny, do které byl přimíchán radioaktivní materiál. Bezpečnostní experti se obávají teroristických útoků se „špinavými bombami“. Ve srovnání s pravou atomovou bombou nemají tyto sice tu enormní tříštivost, protože nedojde k nukleární explozi, ale cílem jejího nasazení je roztrousit radioaktivní materiál přes celé části měst a krajiny a tyto učinit dlouhodobě neobyvatelnými.
Často se „zmizení“ radioaktivních látek považuje za chybu ve vedení účtů, jako například, když se ztratilo téměř 30 kg plutonia ze Sellafieldu.
Požadavky: konsekventní opouštění atomové technologie
Neexistuje žádné reálné dělení mezi využíváním atomové energie pro vojenské či civilní účely. Dokonce i z jaderných elektráren v zemích, které v současné době žádné atomové bomby nevlastní nebo o ně neusilují, může být použito plutonia na výrobu zbraní. Již samotná tato možnost ukazuje, jak nezodpovědné je každé možné využívání atomové energie. Absolutní kontrola zásob uranu a plutonia není možná. Jenom zastavení atomových projektů a odstavení jaderných zařízení může snížit riziko šíření zbraní hromadného ničení.
Silva Herrmann, referentka pro energetiku GLOBAL 2000
