Hlavní role se ujal Janne Hyytiäinen.
Světla v soumraku, zatím poslední filmový snímek finského režiséra Akiho Kaurismäkiho, je velice křehkým příběhem na téma osamocení jedince versus neúprosný chod věcí našeho světa, příběhem dobroty jednoho a lstivosti a hamižnosti druhých.
Hrdinou nového Kaurismäkiho filmu je noční hlídač Koistinen (Jane Hyytiäinen), o jehož minulosti se toho moc nedovíme, a to nám značně znesnadňuje možnost porozumět jeho chování. Koistinen je osamocený muž, který má potíže navázat vztah dokonce i se svými spolupracovníky, člověk, který však přes veškerá zklamání neztratil motivaci a naději najít své pevné místo v životě ve společnosti.
V Koistinenově životě se jednoho dne znenadání objeví přitažlivá kráska Mirja (Maria Järvenhelmi), která mu velice sugestivním způsobem dá najevo, že ona je právě tou ženou, na kterou celý život čekal. Scéna je vybarvena tak nevinně, že divák se snadno nechá vést scénáristickým záměrem naivity a podlehne názoru, že nejspíše v tomto duchu bude příběh vyprávěn. Tvůrce filmu, bezelstný kouzelník Kaurismäki, této a jí podobných pastí využívá a mění výhybku - z ideální ženy se stává nastrčená figurka. Jak prosté. Z roviny naivní a poetické je divák předhozen "lvům reality".
Příběh samotný by se dal označit přinejmenším za jednoduchý. Zápletka se dále odvíjí asi v tomto duchu: za činy krásné Mirji stojí velký šéf Lindhölm (Ilkka Koivulu), který ji přiměje, aby se stala jeho spolupachatelkou při krádeži klenotů. Loupež se má samozřejmě provést v místě, kde Koistinen pracuje jako hlídač... Dovedli byste si představit jednodušší příběh?
Co je tedy na celém filmu tak poutavé? Detektivní zápletka je jen jakousi platformou, na níž je vystavěno téma zcela jiného druhu. Jak jsem naznačil v úvodu, o hrdinově minulosti toho moc nevíme. Jakým tématem se tedy Kaurismäki zabývá? Dovolte mi nabídnout vlastní interpretaci. Režisér hrdinu sleduje v sérii událostí všedních i méně běžných, a tak je Koistinen například zachycen v banální situaci, kdy se vydává všanc, aby hájil zájmy psa přivázaného několik dní na ulici (jeho odvážný pokus skončí samozřejmě řádnou nakládačkou), nebo je svědkem toho, jak mu jeho milovaná po loupeži nastrčí lup do jeho bytu, a i když si je všeho vědom a vše sleduje, dokonce snad i ví o blížících se policistech, kteří vzápětí vtrhnou do jeho bytu, výraz jeho tváře zůstává klidný, vyrovnaný... možná snad rezignovaný. Koistinen je zatčen, odsouzen a svůj čas nyní tráví ve vězení. Právě v této chvíli přichází jeden z nejkrásnějších okamžiků filmu. Je to jen vteřina, ale můžeme ji náležitě ocenit: teprve ve vězení, při jednom slunném dni na vycházce se na tváři muže odsouzeného za čin, který nespáchal, a o jehož minulosti nic nevíme, objeví letmý úsměv.
Otázkou pro nás však stále zůstává, co je důvodem jeho jednání, proč ta pasivita? O hrdinově minulosti nevíme nic, musí nám proto stačit ta naše. A právě v této rovině můžeme ocenit Kaurismäkiho-psychologa, který mistrně využívá projekce vlastních zkušeností diváka na promítaný (nebo též "projektovaný") příběh na plátně. Každý máme svou minulost, a tedy i výklad činů tohoto člověka, (Muže) bez minulosti. Zkrátka všichni jsme soudci a Karismäki to ví a pracuje s tím.
Abych tedy na závěr pojmenoval ona témata, kterými se Kaurismäki ve svém filmu zabývá: je to vůle, podle jiných - apatie, podle ještě jiných snad dokonce i vůle k apatii.
Snad jsme zde neprozradili příliš. Až půjdete na tento film do kina, raději nic neočekávejte. Vaše minulost vám to tak jako tak zcela jistě vyjeví.
