(Autor: Jakub Šmíd)
Na počátku padesátých let zaklepalo na dveře slavného malíře Jana Zrzavého několik mužů, kteří se mu představili jako papírenští dělníci. Přišli mu tlumočit svéráznou prosbu, aby se „mistr” zasadil proti zrušení papírny ve Velkých Losinách. O tuto ojedinělou technickou památku, která od počátků 16. století vyráběla tradiční technologií vysoce kvalitní ruční papír, se totiž socialistické hospodářství přestalo zajímat. Na veřejnosti státní úřady prohlašovaly, že papírna je „vzácná památka”, dělnický ředitel, dosazený komunistickou stranou, se ale netajil svým záměrem ji zrušit. Byla tak de facto odsouzena k zániku.
Zaměstnanci papírny věděli, že je zle, a rozhodli se „nasadit krk” a rozhodnutí úřadů se vzepřít. Protože jim bylo jasné, že sami svůj boj se socialistickými úředníky nevybojují, dostali geniální nápad: oslovit mistry výtvarného umění, kteří ruční papír z Losin používali pro své grafické práce. Hlasy malířů Maxe Švabinského nebo Jana Zrzavého měly i v bezohledné době komunismu svou váhu. Plán vyšel - záměr zrušit papírnu byl veřejně zviditelněn a vyšší instance ho zamítly. Nebylo to poprvé, kdy při velkolosinské papírně stálo štěstí. Kdyby ji osud nebyl nakloněn, sotva by mohla letos slavit 410 let kontinuální výroby. Dnes je navíc jedním z nejžhavějších domácích kandidátů na zapsání do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Na otázku, jak dlouho se papírna drží původní technologie, odpovídá losinský historik Richard Sedláček jednoduše: „Odjakživa”. Samozřejmě, že moderní doba si žádá své „úlitby”, původně se papír vyráběl z hadrů, které musely být vyběleny, rozsekány a louhováním a vařením v obřím kotli proměněny v „hadrovinu”. Papír byl ve výsledku velmi kvalitní, v procesu ale používal chemikálie, které zatěžovaly prostředí barokního areálu i jeho okolí. Proto byly hadry nahrazeny lintersem, odpadem, který vzniká při zpracování bavlny. Některé druhy vysoce kvalitního papíru se obohacují přidáním lněného vlákna.
Původně se listy papíru sušily na půdě papírny, přirozeným větráním a to v průběhu celého roku. Papír zde „zrál”, sušil se dlouho a beze spěchu. Dnes to ale nejde - na vině je silnice, vedoucí napříč obcí - větraný papír by se špinil emisemi z výfukových plynů. Papír se dnes suší v uzavřených prostorách, kde uměle cirkuluje vzduch.
Technologický postup výroby nebyl v historii nikdy zdokumentován v psané formě. První receptury byly zapsány až v 50. letech 20. století. Neexistuje učební obor, který by tradiční postupy vyučoval. Technologie výroby ušlechtilého papíru byla v papírně předávána z generace na generaci. Továrna prošla ve své historii obdobími obchodního úspěchu i jeho odlivy. Když papírník zkrachoval, zastavila se výroba na 2 - 3 měsíce, pak ale byla novým majitelem obnovena a právě nepřetržitý výrobní proces, trvající několik set let, je na evropském kontinentu nezvyklý. Tím se také Ruční papírna Velké Losiny odlišuje od podobných manufaktur ve středoevropském prostoru. Většina z nich má pouze kvality muzejní a vystavuje vlastní, detailně popsanou a zakonzervovanou historii. Příkladem je i geograficky nejbližší historická papírna v polských Dušnikách. I když budovy, ve kterých se nachází, jsou dokonce starší než losinské, měla ve výrobě papíru skoro stoletou výluku. Dnes je sice v provozu, ale s nepůvodními stroji, které se sháněly zpětně a z různých zdrojů.
Papírna ve Velkých Losinách zůstává dodnes firmou se vším všudy, i když skrz její výrobní prostory proudí ročně více než 45 000 zvědavých návštěvníků. Vyrobí 10 - 12 tun papíru za rok a musí si na sebe vydělat. O odbyt se starají čtyři obchodní prodejci. Ruční papír je ošemetný sortiment, prodává se po desítkách a stovkách kusů a vyžaduje individuální a pečlivý přístup k zákazníkům.
Vznik papírny koneckonců dokládá také její výrobek. Nejstarší dosud nalezená losinská průsvitka v podobě žerotínského lva je datována r. 1596 a tvoří přímý doklad existence papírenské manufaktury. Po celé 17. a 18. století zásobovala papírna produkcí zejména psacích, konceptních papírů a lepenky své nejbližší okolí. S proměnou trhu a jeho požadavků souvisely i problémy, které továrnu od jejího vzniku potkaly. V polovině 19. století ji potkala hluboká výrobní a odbytová krize, způsobená nastupující průmyslovou výrobou papíru. Roční produkce činila pouze 1500 rysů kancelářských a konceptních papírů. Po roce 1860 papírnu převzala německá firma Synové A. Schmidta, která výrobu orientovala na úpravu plátna a produkci textilního zboží. Ruční papír sloužil jen jako obalový materiál textilních výrobků. Naštěstí přišel zvenčí impuls k obnovení výroby - v roce 1881 byly objeveny vynikající filtrační vlastnosti neklíženého losinského papíru a ten byl na 1. mezinárodní farmaceutické výstavě v australském Melbourne oceněn zlatou medailí. Po založení samostatného Československa v roce 1918 bylo ručnímu papíru navráceno čelní místo ve výrobě.
V době centralizovaného socialistického hospodářství byl pro tovární produkci nalezen prostor v knižní výrobě - kulturně necitlivá doba dala paradoxně vzniknout jedněm z nejkvalitnějších domácích bibliofilií. Na losinském papíru vycházely knihy nejlepších domácích autorů v prestižním grafickém zpracování, pod hlavičkou Lyra Pragensis, spjatou s osobností Milana Fliedra. „V letech 1960 až 1965 jsem uspořádal několik literárních představení - Shakespearovu Venuši a Adonise nebo Heineho Lásku básníkovu. Programy představení doprovodily grafické přílohy a dokonce kolibří vydání textů s původní grafikou v kožené vazbě. Tak vznikla myšlenka založit instituci, která by se soustavně věnovala kultuře slova, ruku v ruce s výtvarným uměním,” popisuje založení edice Fliedr. Tituly, vzešlé z Lyry Pragensis, představují po stránce literární, výtvarné i tiskařské klenoty domácího řemesla.
Po pádu komunismu v roce 1989 zažila továrna i pokus o privatizaci, nezdařený převod do soukromého vlastnictví ukončil návrat ruční papírny papírenské společnosti Olšanské papírny, a.s. Dnes vstupuje Ruční papírna Velké Losiny na dráhu samostatné akciové společnosti.
Jako technická památka se stala papírna kandidátem na zapsání mezi národní kulturní památky. Zajímavá je i z hlediska architektonického, jádro nejstarší výroby leží v okolí vodního náhonu, komplexu 9 staveb dominují majestátní barokní budovy papírny a muzea. Národní kulturní památkou byla vyhlášena v roce 2002.
Iniciativa, vzešlá z ministerstva kultury a Národního památkového ústavu, představila v roce 2000 její kandidaturu na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Začalo se s přípravou dokumentace, potřebné k předložení oficiální kandidatury. Než byly (na podzim roku 2004) dokumenty předány pařížskému ústředí UNESCO, zabraly náležitosti několik let intenzivní práce celého týmu lidí...
Snahy o zapsání české papírny mezi elitu světového dědictví komentuje historik Sedláček i s trochou subjektivních emocí: „Jezdím do Losin od svých 16 let a od té doby vnímám novější vývoj této památky. Zapsání na „Seznam” by nás nesmírně potěšilo, i když by s sebou neslo i určitá rizika - památka s touto „nálepkou” musí mít svou důstojnost a zázemí na úrovni. Už dnes tudy procházejí obrovské davy lidí a změny by se jistě dotkly i Muzea papíru, jehož koncepce by snesla jisté osvěžení. Je úžasné, co všechno papírna přežila. Její zapsání mezi nejvýznamnější světové památky by bylo nejen poctou pro všechny její zaměstnance, ale i důkazem, že štěstí při ní stojí i nadále.“
