Šaolinští mniši (AP/SITA)Byla jsem velmi vzrušená, když jsem se po úspěšném ukončení právnického studia rozhodla splnit si svůj dávný sen z dětství: Odcestovat do Asie a věnovat se v jednom klášteře bojovému umění. Toto přání jsem skrývala hluboko ve svém srdci od té doby, kdy jsem na počátku 70tých let jako mladá dívka viděla televizní seriál „Kung Fu“ s Davidem Carradinem v hlavní roli a tento seriál jsem týden co týden s bezmeznou fascinací sledovala.
Kdo by se nepamatoval na ty působivé, svaté mnichy z kláštera Shaolin, ochránce slabých, obdařených nekonečnou moudrostí o životě a vesmíru.
Jejich umění, ubránit se holýma rukama a pěstmi každému myslitelnému napadení, předvádí mladý Carradine na své cestě po Západě ve službách pravé spravedlnosti, která existuje jako protipól k zákonům, vytvořených lidmi.
Příjezd pod dobrým znamením
Protože můj postoj vůči Číně byl z hlediska tamější situace lidských práv nadmíru skeptický, začalo mé hledání vhodného místa pro mé předsevzetí v Japonsku, které je rovněž známo svým bojovým uměním. Brzy jsem ovšem byla nucena zjistit, že mě mé rešerše vždycky znovu přivedly do Číny a do Shaolinu. Pokud jsem tedy opravdu chtěla studovat bojové umění u mnichů v klášteře, neměla jsem na vybranou.
Nadto byl ještě klášter Shaolin v provincii Chen-an, což je z historického hlediska kolébka bojových umění.
Pevně rozhodnuta a vyzbrojena představou, že se budu muset celý týden postit a kempovat před branou kláštera, než mě ti svatí muži budou akceptovat coby ženu, rozjela jsem se tedy do Číny.
Od teď běželo všechno jak na drátku. První muž, kterého jsem se v nedalekém městě Teng-feng ptala na ulici a sháněla turistické informace, mluvil nejen plynně anglicky – což je čínská rarita, obzvláště v provincii – ale vyklubal se z něho dokonce také velmi dobrý známý „šéfa“ shaolinských mnichů Š' Jen Lua.
Postačil jeden telefonát onomu velice zaneprázdněnému šéfovi, aby mě tento osobně vyzvedl svým moderním terénním autem a odvezl do kláštera, vzdáleného 20 minut od Teng-fengu.
Bezpochyby to není žádný běžný průběh věcí. Této obzvláštní cti se mi dostalo zřejmě díky celé řadě okolností, mimo jiné i té skutečnosti, že jsem do Shaolinu dorazila s prvním sněhem. To je pro mnichy Shaolinu znamením štěstí, jak mi Š' Jen Lu s pomocí přivolané tlumočnice později vysvětlil.
V nevytopené kanceláři uvnitř klášterního komplexu byly dojednány obchodní věci. Existovaly oficielně stanovené sazby pro cizince od cca 10 € až přes více než 45 € na den – včetně tréninku, přenocování a stravy, podle toho jak měl kdo v úmyslu zůstat v Shaolinu dlouho. Protože celá ta věc bylo pro mne moc důležitá a chtěla jsem tam strávit tři roky, byla mi nabídnuta nejnižší sazba.
Věděla jsem, že v Shaolinu byla přičleněna škola pro Kung Fu, která se nacházela v Teng-fengu. Tato alternativa by pro mě nepřicházela v úvahu. Avšak byla jsem ubezpečena, že bych neměla být poslána do školy v Teng-fengu, ale že budu spát v těsné blízkosti kláštera a trénovat budu v klášteře. Přešťastná z toho, že nebudu muset dokazovat svou pevnou vůli před branami kláštera v mrazivé zimě, jsem souhlasila.
Také v dalším průběhu našeho prvního setkání byl Š' Jen Lu neobyčejně ochotný a srdečný. Osobně mě zavezl do hotelu v Teng-fengu, abych si tam vyzvedla zavazadla, dále mě odvezl do banky, kde jsem si s pomocí tlumočnice otevřela účet.
Potom jel s námi zpět do kláštera a pozval mě a svého bratrance Menga, který pracuje ve správě, a ještě i tlumočnici na jídlo.
Sprej proti hmyzu a antibiotika
Šéf bojových mnichů Š' Jen Lu je nejvýraznější osobností v Shaolinu, jak jsem později se svými tréninkovými kolegy shodně konstatovala.
Ta očekávání, která ve mně vzbudilo jeho otevřené a vřelé přijetí, však měla pozvolna ustupovat realitě rozčarování.
První rozčarování ze svatých buddhistických mnichů mi přineslo jejich zacházení se zvířaty.
Alespoň ze slavného filmu „Sedm let v Tibetu“ víme, že pro buddhistu je svatý všechen život, a to i život zvířat. V tom filmu je ohrožena stavba jednoho kina, protože červi žijící v zemi zahynou. Inu, Tibet není Čína a mniši bojovníci mají maso na jídelníčku každý den. Neboť jak se mniši ospravedlňují, ta domnělá duchovní praxe Kung Fu si přímo vyžaduje pojídání masa.
To ale není všechno. S počátkem obtěžování mouchami, které přitáhly odpadky, shromážděné v těsné blízkosti obytné zóny a kterých se zbavují zapálením každých pár týdnů, a přitom je jedno co tam shoří, objevil se tedy autobus patřící klášteru s tekutým jedem proti hmyzu. Stříkali dvakrát denně na všechno, co se nacházelo na dvoře, v pobytové místnosti a poprvé i ve všech pokojích.
K tomu ještě rozdali plnou bednu sprejů proti hmyzu, které byly hojně používány v pokojích, v pobytové místnosti a v kuchyni a to přímo v gigantickém množství. Ale stříkalo se i těsně před jídlem, jako kdyby se jednalo jen o nějaké osvěžovače vzduchu.
Když bylo na můj rozhořčený protest používání těch sprejů trochu omezeno, postěžoval si Š' Jen Lu během své návštěvy v pobytové místnosti, proč ji dostatečně nevystříkali sprejem proti hmyzu.
Když se mi objevil na rtu opar, domnívala jsem se, že jsem u mnichů v dobrých rukách. Náš Mistr, který vyučoval mou skupinu v Kung Fu, byl 15 let mnichem v Shaolinu a nyní byl nejvyšším učitelem všech trenérů Kung Fu. Jakýpak mi asi dá na to lék? Čínské léčivé bylinky? Vhodný cvik Čchi Kungu, aby mě zase dostal do souladu s vesmírem? Nebo použije akupunkturu, aby jediným cíleným vpichem jehly tu nashromážděnou energii v mých meridiánech uvolnil, aby mohla téci?
„Injekci s antibiotiky.“ Vítej v realitě. Bylo třeba celé půlhodiny, než se mi toho svatého muže podařilo přesvědčit o tom, že to nepřichází v úvahu, abych si kvůli oparu na rtu nechala do sebe ládovat antibiotika.
Klášter a peníze
Často jsem se sama sebe ptala, zdalipak klášter přece jen nemohl přehlédnout ještě nějakou další možnost, jak se svým slavným jménem vydělávat peníze.
Vedle 100 Jüanů vstupného za prohlídku kláštera, pro Evropany je to 10 €, pro Číňany spousta peněz – trenér ve škole v Shaolinu v Teng-fengu vydělává 300 Jüanů za měsíc plus stravu a byt, a to přece není žádná nekvalifikovaná práce - existuje ještě celá řada jiných věcí, s kterými se mění značka Shaolin na zvuk počítaných mincí.
Počínaje světovým turné mnichů přes prodej suvenýrů, kalendářů s vysokým leskem, či DVD, vedle běžných představení bojových mnichů, jejichž šéf Š' Jen Lu projevuje svou loajalitu režimu a linii v televizi. Jaké linii? Existuje jen jedna Čína a kdo doufá, že duchovní centrum, jakým klášter Shaolin je, bude výjimkou, ten se moc plete. Pod slibem mlčenlivosti mi bylo sděleno velké tajemství: s novým opatem se do kláštera dostal vládní funkcionář, který do té doby nedělal ani Kung Fu, ani nebyl buddhistickým mnichem. Jak to bylo možné? Já sama byla svědkem, zas a zas svědkem jednoduchého principu: s penězi se dá v Shaolinu koupit úplně všechno. A tak se dle mého informačního zdroje dostal i vládní funkcionář na špici Shaolinu, prostě si tu pozici koupil.
Podle toho samého principu byl Š' Jen Luem adoptován jeden mladý Rus, který se jmenoval Serafim. Pobýval u nás se svými bohatými rodiči jeden týden a při slavnostní ceremonii dostal nové jméno Š' Chan. Jak vysoká byla částka coby „příspěvek“ pro klášter nebo pro Š' Jen Luana nevíme, ale muselo téct hodně peněz. To nám prozradil i sám Serafim. Jisté je, že oni sami zaplatili za svůj pobyt desetinásobek toho, co jsem například zaplatila já.
Přispívá Shaolin naopak na nějaká charitativní zařízení? Ne, ani na jediné.
Tvrdý trénink – včetně bití
Nakonec byly mé dny v Shaolinu sečteny, když další událost uspíšila mé rozhodnutí, neboť nádoba s mou trpělivostí již přetekla. Dva malí Číňané, jeden dvanáctiletý a jeden čtrnáctiletý, byli tak zbiti holí, že se tato zlomila. Důvodem bylo to, že se údajně nedostatečně naučili své formy Kung Fu, protože, jak nám sdělil náš Mistr, ve svém volném čase opakovaně surfovali po internetu. Já jsem si tu hůl prohlédla. Poté co jsem se to dozvěděla, vyndala jsem ji z popelnice. Nebyla to žádná hůlka, ale pořádná hůl. K další vlně vzteku a zděšení jsem se dozvěděla, že tento druh trestu za nedostatečné výkony patří ve škole kláštera v Teng-fengu ke každodennímu tréninku. Jedno z těch dětí nebylo při ranním běhu krátce po páté hodině dostatečně rychlé? Jedna rána holí to už zařídí. Noční můra pro slabší žáky.
Ty děti bývají často bity tak, že nemohou ani sedět, ani ležet na zádech.
Tyto barbarské zvyky mají svůj původ v nařízení šéfa bojových mnichů Š' Jen Lua.
Ten potom také měl s pomocí tlumočnice malý proslov před shromážděnou skupinou žáků jako odpověď na můj protest: cizinci biti nejsou. Ale pro jeho čínské žáky platí: „Kdo neběží dost rychle, kdo neskáče dost vysoko, ten dostane právě ránu holí za vyučenou.“
Diví se snad ještě někdo tomu, že se žáci stále pokoušejí z této školy utéct? S jakým strachem a hrůzou tyto děti vyrůstají. Především slabší děti v tomto tréninkovém centru pod vedením slavného kláštera? Rodiče posílají své malé děti do Shaolinu nebo do dalších více než 200 škol Kung Fu kolem kláštera, zřejmě i s tím pocitem, že vědí co je tam čeká. Mlátit děti je v Číně tradicí.
S touto starou tradicí také ospravedlňoval můj Mistr tuto svou brutalitu.
Tenkrát jsem té tlumočnici téměř nevěřila, když se mi při mém příjezdu svěřila s tím, že ona sama ještě nikdy nezažila Š' Jen Lua takhle milého. Všichni se ho báli, jak zaměstnanci tak i žáci.
Svého času jsem si ztěží mohla představit pravou tvář hlavního představitele kláštera mnicha Š' Jen Lua, takže mi ji on sám zjevil.
Čtěte také:
Komerční Šao-lin
Shaolin: Který chrám následuje Cestu?
Temná strana chrámu Šaolin
