(Kamil Rakyta/VE)
15. května 2007 v Ostravě po dvou letech opět koncertovali Bratři Ebenové. V téměř vyprodaném divadelním sále Domu kultury Města Ostravy se sešlo na 500 posluchačů. Koncert samotný probíhal, jak je již pro bratry Ebenovy zvykem, ve velmi příjemné až komorní atmosféře. Slova se přirozeně ujal frontman skupiny Marek Eben, a koncert doprovázel svým svébytným humorem a nadsázkou.
Zazněly písně ze všech jejich dosavadních desek včetně jejich poslední „Já na tom dělám“. Obecenstvo se, alespoň podle ohlasu, smíchu a potlesku v sále velmi dobře bavilo. Při loučení Ebenové sklidili obrovský, dlouhý aplaus, který se sálem nesl ještě několik minut poté, co odešli. Tím obecenstvo prosilo o alespoň malý přídavek, což se splnilo a Ebenové se vrátili na pódium a zazpívali pro něj ještě jednu píseň na rozloučenou.
Po úspěšném koncertě proběhla v předsálí autogramiáda. Přestože byla již pokročilá večerní hodina a protagonisté byli notně unaveni, přesto byl pan Marek Eben tak laskavý a poskytl Velké Epoše rozhovor.
Marek Eben (Kamil Rakyta/VE)
Rozhovor s Markem Ebenem
Pane Eben měl jste vztah k hudbě již od dětství nebo se to tak postupně tříbilo? Čím jste chtěl být, když jste byl úplně malý?
Když jsem byl úplně malý moc nevím, ale když mi bylo tak 12, tak jsem chtěl být rockovým kytaristou. Vztah k hudbě - když vyrůstáte v rodině, kde se skoro všichni věnují hudbě - je skoro nemožné ho nemít. Ta hudba vlastně vytváří přirozené prostředí, ve kterém vyrůstáte.
Jaké životní zkušenosti nejvíce ovlivnily váš postoj a vnímání hudby?
Nemyslím si, že to musí být dáno nějakými zkušenostmi. Samozřejmě, ovlivní vás to, když se potkáte s nějakou muzikou, která se vám líbí, ať už je to rocková nebo vážná muzika. My jsme jeden čas například hodně poslouchali hodně Franka Zappu. A všichni folkaři se divili, že Ebeni poslouchají Zappu, protože to, co jsme hráli bylo tak daleko od toho tvrdého rocku. Ale vždycky se nám to hrozně líbilo, byla to taková prokomponovaná muzika, on začal vlastně jako skladatel vážné hudby. A pak pro mně bylo docela podnětné setkání s country muzikou a blue grassem, protože já jsem svou hudební dráhu začínal v kapele u Jirky Hoška. To byla kapela která se jmenovala Wyjou a hráli moderní country.
A já jsem byl Jirkovi Hoškovi moc vděčný za to, že vůbec hraju, protože já jsem měl takovou strašlivou autocenzůru, že si nejsem jistý jestli bych vůbec byl někdy vystupoval. A ten Jirka mě tak přijal kapely, jako že to nic není a pak jsme jeli na Portu do Třebíče, a pak jsme ji o něco později v Ústí nad Labem vyhráli. A já jsem vlastně ty zkušenosti, prostředí, okolnosti a to všecko poznával díky téhle skupině. Takže člověk sebral odvahu prostě na to jeviště vylézt a něco tam dělat.
Vaše skladby hýří optimismem a humorem, kde čerpáte inspiraci?
No jak to přijde... Máme spoustu písní, které jsou na nějakou objednávku, které byly vlastně psané na zakázku, buďto do divadelního představení nebo na nějakou desku. A té volné tvorby je tam relativně docela málo. Kdybych probral program jedné desky po druhé, tak bych tipoval, že více než půlka budou zakázky nejrůznější, protože ono už to tak bývá, že člověk většinou musí pracovat pod tlakem, že mu musí stát za dveřmi někdo kdo... tak jako je to v té písni, on se zeptá co teda s tím bude, a vy mu řeknete, že na tom děláte. Tak to byla první píseň, která byla na nové album.
Hudba a umění obecně mají velký podíl na tom, jakým způsobem se lidská kultura vyvíjí a mají vliv na další generace lidí. Vy vlastně spoluvytváříte názory lidí na život. Jaké hodnoty, nebo jaké věci se snažíte lidem předat ve své hudbě?
Víte co, já si tak velký cíle nedávám, že bych měl pocit, že musím svou hudbou lidi vylepšovat nebo přivést je k nějakému poznání. Když začnete psát s touhle myšlenkou, tak většinou napíšete fakt mizerný písně. Je lepší psát písně tak jak, vám ten zobák narost a nechtít moc uchopit ty velké životní pravdy. To bývají písně, které jsou tak přešpekulované a tak hluboké, že si je nikdo nechce pustit. Takže, mně úplně stačí, když vidím, že jdou lidi z koncertu spokojení. Tak to mám fakt hezký pocit. Když se povede koncert tak, jako třeba ten dnešní a vím, že nikdo nelitoval, že si koupil lístek, a že to obdivuji, protože ta dnešní nabídka je obrovská. A když přijdu na jeviště a vidím plný sál, tak mám takový pocit spíše vděčnosti a zodpovědnosti vůči těm lidem, kteří přišli a rozhodli se vám ten večer věnovat. Snažíte se, aby šli domů spokojení, a když je vidím, že jsou usměvaví a že nelitovali, tak to mi úplně stačí.
Jaké hodnoty či vlastnosti považujete u umělce, zvláště u hudebníka za důležité, aby se jeho hudba lidem líbila a měla na ně pozitivní vliv?
Já se obávám, že opravdu alfa a omega je ten talent. Protože v tom umění není žádná velká spravedlnost. Pokud si myslíte, že budete žít slušně a dodržovat všechny ty zásady mravnosti a kodex. A tím pádem, že budete dělat dobré umění, tak bohužel po hříchu není. Podívejte se na křesťanské umění, to jsou většinou lidé tak kvalitní, věřící... Ale pak zjistíte, že úžasnou křížovou cestu udělal Josef Jíra, který byl bohém, velký milovník alkoholu a velký milovník žen. A udělá křížovou cestu takovou, že vás to vezme za srdce, a říkáte si „pro pána krále“, máte pocit, že to musel udělat člověk, který strávil celý život na motlitbách, a není to tak. Je tam prostě ten talent, ten je asi, obávám se věc zásadní. A pak je druhá věc, nesmíte ho promarnit. Musíte tomu také věnovat hodně práce, to je druhá věc, ten talent sám o sobě také nestačí. Ale když o něj trošku pečujete, tak to může přinést nějaké výsledky.
Často moderujete pořady v přímém přenosu a z vnějšího pohledu to vypadá, že to činíte s bravurní lehkostí. Je to tak i zevnitř?Nebo máte trému a cítíte nějaké napětí?
Vůbec to tak není, samozřejmě vůbec ne. Jsem poměrně velký trémista, a třeba přímé přenosy to je pro mně opravdu k nepřežití, to fakt nemusím. Jsou kolegové, kteří to mají docela rádi, ten adrenalin, že to prostě jde hned ven, a že je to takový balanc na ostří nože. Ale já teda, kdyby to nemuselo být, tak bych řekl přímý přenos ne. Ale už jsem jich pár zažil a nic příjemného to není. Je pravda, že to moc vidět není, když se pak sám dívám na sebe na obrazovce. Říkám si čoveče, ty teda... když vím jak mi bylo, tak fakt moc to vidět není, ale ten vnitřní stav je docela těžký. Myslel jsem si, že si zvyknu, ale nezvykl jsem si.
Jste znám svým kultivovaným, laskavým projevem. Je z vás cítit pozitivní energie. Co děláte, abyste si takový stav udržel i v běžných každodenních, někdy nelehkých situacích?
Když máte klid v rodině, mně přijde, že je to zásadní. Když má člověk čisté svědomí a nemusí tomu druhému lhát, cítíte důvěru z jeho strany a vy ji máte taky. Když je doma, řekl bych, psychicky čisto, tak to je asi základ. Neumím si představit, že bych žil v nějakém manželství, kde prostě budou na denním pořádku hádky a kde bude jeden druhého podvádět. To bych nerad. Samozřejmě, že život je těžký a neodvážil bych se říct „to mě prostě nikdy nepotká“, ale snažím se, aby se to nikdy nestalo.
Vím o vás, že jste věřící. Jak se víra promítá do vaší hudební tvorby a hraní?
Já myslím, že to občas cítit je. V některých textech to určitě bude. Máme některé písničky, které jsou, řekl bych na pomezí křešťanské písně, jako písnička „O bálonu“. Ale já se snažím to moc nedávat na plakát, protože já si trošku připadám jako takový křesťanský špeh v showbusinessu. Jako že mně tam propašovali, a radši si nechávám... Ono to tam stejně dostanete. I v tom moderování, nemůžete se za nic schovat, jste jenom takový jaký jste a nejste tam za roli a všecko se hned proflákne. A dostanete tam i ty křesťanské myšlenky, ale jsem hodně opatrný na církevní terminologii, protože lidé jsou na to hákliví. Pro ně to vyskočí z té obrazovky, on nás nějak agituje... a přitom jim můžete říci v podstatě totéž, ale způsobem, který je pro ně jedlejší.
Určitě jste si v životě prožil těžké chvíle, zvlášť když měla vaše žena nehodu. Co vám pomáhá v takových chvílích jít dál, překonat to a udržet si pozitivní pohled na život?
Víte co, když přijde takovýto moment, tak to zase bez té víry zvládám moc špatně. Protože to vám opravdu pomůže, že to můžete pustit, že to můžete svěřit do jiných rukou. A prostě víte, že jsou tam od toho a že vědí co dělají. Vy tomu sice nerozumíte, člověku to všechno připadá tmavé a nejasné, a nevidíte do té budoucnosti, ale můžete se jen spolehnout, že prostě vás tam má někdo rád a že ví co dělá. Pak to pomůže, to je opravdu docela zásadní věc.
Na plovárně jste dělal rozhovory s mnoha známými osobnostmi, které z nich na vás nejvíce zapůsobily, nebo udělaly největší dojem?
To se strašně těžko vybírá, bylo jich opravdu hodně. Samozřejmě jsou tam lidé o kterých bych si nikdy nepomyslel, že bych si s nimi mohl podat ruku. Natož, aby se s nimi mohl 23 minut bavit, jako Dalajláma nebo Bill Gates, nebo Sting... to je samozřejmě úžasné když se s těmi lidmi můžete potkat. Gari Kasparov, Martina Navrátilová... pak je tam spousta lidí, kteří nejsou těmi mediálními hvězdami a jsou fantastičtí. To jsou nezapomenutelná setkání. V ničem si nezadali s těmi hvězdami.
Stalo se vám, že máte nějakého hosta, kterého jste vždycky chtěl pozvat a z nějakých důvodů se to prostě nepovedlo?
To se děje pořád, protože, samozřejmě u těch zahraničních hostů to vždycky zkusíme, ale ta šance prostřelit se skrz nárazník manažerů a asistentů je malinká. Ale někdy to vyjde, takže je škoda to nezkusit. To byl zrovna případ Stinga. To pokládám do dneška za zázrak, protože to je snad vůbec nejtěžší dostat před mikrofon rockovou hvězdu. Vůbec se tomu nedivím, protože co by on z toho měl, k čemu by mu to bylo, dělat rozhovor pro televizi, on je slavný dost, desek prodává dost a tento trh je malý, republika je malá, proč by si se mnou měl povídat? Jeho vytížení je nepředstavitelné. Koncertní program, to co oni zažijí na těch šňůrách si vůbec laik neumí představit co to je... My tady jedeme na tři dny na Moravu, hrajeme tři koncerty a vracíme se domů a máme toho „plný kecky“. A já jsem mu říkal: „Jak dlouho jste na turné?“, on říká: „19 měsíců“. To je něco, co si nedokážu představit, a přece jenom když hrajete v hale pro dvacet tisíc nebo třicet tisíc lidí, tak musíte vyzářit adekvátní množství energie. To není jako hrát v sále v nějakém klubu pro 300 lidí. Musíte opravdu nějakým způsobem ten prostor naplnit a to očekávání je obrovské. Lidé zaplatí hodně peněz, a chtějí za to také něco vidět. Takže tlak na tu hvězdu je obrovský. To, že je vůbec ochoten se s vámi bavit je zázrak.
Věnujete se také charitativní činnosti. Hráli jste např. na benefičním koncertě pro Cestu domů v Praze. Co vás k tomu vedlo? Jak se zrodil ten nápad? Proč jste vybrali právě tento benefiční koncert? Plánujete nějaké další?
Ten koncert vyšel z jejich strany, oslovili nás a tak jsme se dohodli. Teď hrajeme v Brně pro společnost, která se jmenuje Zasukované tkaničky, to je také na pomoc postiženým. Samozřejmě pro Paraple jsme hráli mockrát a pro Konto bariéry. Každou chvíli je něco. To by měla být samozřejmost. V podstatě je to vaše povinnost občas něco udělat. Problém je ten, že těch žádostí je strašně moc, protože když je to bez nároku na honorář, tak ten člověk nic nemůže ztratit. Co mně mockrát mrzí je, že když to uděláte,a už jsem se s tím mockrát setkal, ten pořadatel, tím, že nic neplatí, nic neriskuje a to mívá někdy velmi špatný dopad na ten večer jako takový. Protože on se vlastně nesnaží, ví že přijedete, že přijedete zadarmo a vy třeba vážíte cestu někam a zjistíte, že je tma třeba půl sálu, nebo třetina sálu, protože se nepostaral o to, aby vůbec těm lidem dal vědět a to je škoda. Proto je lepší, když v té charitě je aspoň něco, co musí ten pořadatel vložit, protože se snaží, protože to chce zase dostat zpátky a tím pádem vy pak přijedete a sál je plný a řeknete si – ano to má smysl. Když přijedete a je tam deset řad tak si řeknete „co to dělám“, to jsem tomu moc nepomohl.
Chystáte desku nebo nějaké delší turné?
Chystáme pomaličku desku, děláme na tom tak průběžně, nikam nespěcháme, nějaké základy máme hotové. Mně čeká festival, za chviličku, za měsíc. Řítí se na mě filmový festival Karlovy Vary a na podzim pravděpodobně druhá řada Star Dance.
Děkujeme za rozhovor.
