Když dostali víza, zástupci Amnesty International přijížděli do Československa sledovat procesy proti odpůrcům režimu. Profesorka Jarmila Stibicová (vlevo) s jednou ze zástupkyní belgické Amnesty International u Mendelova pomínku v Brně
(Archiv Jarmily Stibicové)
Poprvé jsem se s paní Jarmilou Stibicovou setkal na gymnáziu, když do naší třídy přišla suplovat angličtinu. Nikdo z mých spolužáků tehdy nevěděl, že tato drobná středoškolská profesorka je nejen jednou z prvních signatářek Charty 77, ale i nejvýznamnější postavou antikomunistické rezistence ve východočeském kraji. S úsměvem se dnes vrací do dob, kdy byla v „cépézetce” (cele předběžného zadržení) jako doma a kdy ji zatýkali tak často, že raději nevycházela z bytu bez kartáčku na zuby a osobních potřeb.
„Já byla „profláknutá” hned od samého začátku, dávno před Chartou. Ze školy mě vyhodili v roce 1970, předtím jsem byla ve vedení okresního přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků. Na školách jsem organizovala protestní stávky proti sovětské okupaci, a když přišly události kolem Jana Palacha, také hladovky. K Chartě jsme se s mužem připojili hned v první vlně signatářů, když nám ji představil kamarád Zdeněk Mlynář (pozn.: autor knihy Mráz přichází z Kremlu). Československá média vzápětí spustila kolem Charty velký křik. Východočeským policistům přesto trvalo dlouho, než se rozhoupali, první výslech přišel až o několik měsíců později. Bylo dobré předem vědět, že je to kvůli Chartě, na výsleších byla nejhorší ta nejistota „co mají tentokrát za lubem?” Do protokolu jsem uvedla jen jedinou věc: že, než Zdeněk Mlynář emigroval, svěřil nám svou žábu rosničku, a že ta žába pošla přesně v den výročí okupace, 21. srpna. Starší vyšetřovatel vypadal, že ho klepne pepka a ten mladší s vypětím sil přemáhal smích.”
Jaký byl naopak Váš nejtvrdší výslech?
To bylo v roce 1988. Státní moc se nemstila za samotný podpis Charty, šlo o to, že Pardubice se v 80. letech staly jedním z mála měst, kde se „spojily proudy”. Ve východních Čechách se dali dohromady protikomunističtí intelektuálové, lidé z undergroundu a věřící. Navíc v opozici byla spousta mladých lidí. Taková solidarita a svornost byla režimu obzvláště nebezpečná a oni se jí obávali více než čehokoli jiného.
Mému tehdejšímu zatčení předcházela schůzka s ostatními „aktivisty” v hospodě u Vojáčků, oficiálně nahlášená jako soukromá oslava narozenin. Zde jsme dohadovali hladovku na podporu uvězněného Stanislava Devátého. Na místo dorazila policie a mě samozřejmě hned sebrali jako „obvyklého podezřelého”. Protože byla neděle, policisté neměli na služebně ženu, co by mě prohlédla, tak mě vzali do věznice. Zde na mě nastoupila bachařka, těžká sadistka, která mě donutila, abych hodinu stála nahá na betonové podlaze. Ačkoli na mě nebyla uvalena vazba, nutila mě také k ponižující osobní prohlídce, jejímž účelem bylo zjistit, zde zatčený nepřechovává předměty na intimních místech. To jsem sice chvíli odmítala, ale záhy jsem si uvědomila, že by mě dokázala seřezat takovým způsobem...nezbývalo mi, než se podvolit. Vzápětí jsme ovšem pravdu o chování komunistického aparátu prohnali všemi „štvavými západními vysílačkami.
Z chaty manželů Křivkových krátce poté, co se Pavel Křivka vrátil z vězení na Borech. Právě jeho kauza byla jednou z těch, kterou Jarmila Stibicová zpracovala pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. (Archiv Jarmily Stibicové)
Jak byste popsala absurdního ducha komunistické doby?
Vyučovala jsem angličtinu pro děti v předškolním věku. Státní bezpečnost přišla a vyptávala se čtyřletých dětí, co jsem je učila. Co se asi od nich mohli dozvědět?
Do smrti nezapomenu na okolnosti mého zatčení před státním svátkem 28. října, na Dušičky. Protože jsem tušila, že budu zadržena, rozhodli jsme se s manželem, že s rodiči zajedeme „na hroby” o den dříve. Vytipovali si, kudy pojedeme a najednou nás ze všech stran obklíčily vozy Veřejné a Státní bezpečnosti. Policisté veleli: všichni vystoupit. Můj otec byl o mnoho let starší než maminka a narozdíl od ní se v takové situaci vůbec neorientoval. Tu scénu pořád vidím: náš trabantík v sevření čtyř policejních vozů, otec bezradně stojí uprostřed silnice a kouká, jak mě odvádějí, on vůbec nechápal, co se děje... Prostě záběr jak z Felliniho filmu. Moje maminka se ale rázně ozvala: „Nedám vám občanský průkaz, dokud neřeknete, kam vezete dceru.
Mohla byste jmenovat nějaký obzvlášť „silný” případ spolupráce či solidarity mezi lidmi v socialistickém Československu?
Při likvidaci svých protivníků se režim uchyloval k velmi podlým taktikám. Své odpůrce někdy nuceně zavíral do psychiatrických léčeben, kde jim byly „diagnostikovány” psychické poruchy. Díky velké osobní a profesní záruce psychiatra Antonína Šimka z pardubické nemocnice se verdikty režimu dařilo zvrátit. Tuto spolupráci považuji ze velice významnou.
Jste jedním ze zakládajících členů české Amnesty International...
Po zveřejnění Charty vznikl ryze český Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který se později stal kolektivním členem Amnesty International. Když se lidem z Amnesty podařilo dostat víza, přijížděli do Československa monitorovat procesy proti odpůrcům režimu. Setkávala jsem se s nimi a překládala jsem pro ně. Je známo, že nebýt tlaku, který Amnesty vyvíjela na vedení státu a strany, Václav Havel by pravděpodobně zemřel ve vězeňské nemocnici na Borech na těžký zápal plic. Naší vládě chodily díky Amnesty International dopisy z celého světa. Byl velký rozdíl mezi podmínkami, jaké režim ve vězení vytvářel lidem, o kterých Amnesty věděla a těm, o kterých se nevědělo. I dnes platí, že totalitní režimy by si troufaly daleko víc, kdyby tu nebyly oči, které je sledují. Proto se pro Amnesty silně angažuji dodnes - znám stovky konkrétních lidí, kterým pomohla.
Sledujete porušování lidských práv, které Amnesty monitoruje v Číně?
Ano. Myslím, že není dobré prostě do Číny nejezdit. Líbilo se mi, co letos řekl Göran Lindblad na Letné; ať si každý, kdo pojede na Olympiádu 2008 do Pekingu, vezme tričko s nápisem, který bude odsuzovat praktiky čínského komunistického režimu. Čína od jisté doby dostala generální pardon a podbízí nám představu, že její ekonomický rozvoj a obchodní spolupráce se světem přispějí k rozvoji lidských práv v Číně...to si absolutně nemyslím. Že Čína reformuje systém táborů nucených prací laogai na rehabilitační centra? Takové propagandy bych se obávala. Může jít o typ dezinformace a nikdo nemůže poskytnout záruky, že v těchto „reformovaných” zařízeních nebudou vězňům odebírat orgány nebo tak podobně.
Co si myslíte o petičních akcích? Občas slýchám skeptické hlasy, že nejsou dostatečně účinné...
Když Češi něco dělají, chtějí „honem honem” vidět výsledek. Jakmile něco nemá reálnou šanci na úspěch teď hned, tak to nemá cenu. Já jsem toho názoru, že každý náš čin je kapkou, která přispívá k úspěchu celé věci. Možná si dnes rozbíjíme čelo o zeď, ale budeme-li na tu zeď dál tlačit, ona jednou spadne. A v mezičase můžeme mít alespoň čisté svědomí a být v souladu sami se sebou. Toto jsou věci, které se dnes snažím předávat mladým.
Děkujeme za rozhovor.
