Žil v Brazílii, zdomácněl v USA, Německu i Itálii. V posledních letech konvertoval ke katolicismu. Po „celosvětových” životních peripetiích se navrátil do Čech. Malíř Jan Knap dnes žije v Plané u Mariánských Lázní.
Oslovuje vás moderní umění?
Mnoho malířů udělalo ve 20. a 30. letech pár skvělých obrazů a pak přešlo do moderny. V moderním umění je cítit určitá snaha zjednodušit si cestu. Já myslím, že do obrazu by mělo patřit všechno. Moderní umění ale nese rysy rozdrobení: ideje, barvy či kompozice.
Mám dojem, že dnes umění sází „na efekt”, moment oslnění, který vzápětí „vyšumí”...
Víte, většina opravdových věcí efekt nemá, je pracné je vidět. Navíc, lidé se nedívají. Můj známý vkročil do slavné italské Galerie Uffizi a povídá: Tenhle obraz je nejlepší, ten vyhrál... Co se s tímto vývojem dá dělat? Spíš, co vy s tím budete dělat, já už nic, mně je přes čtyřicet... (směje se).
Ale osobní zodpovědnost má přeci každý...
Ano, věřím na skládání účtů na konci cesty. A také v to, že člověk roste s námahou, kterou vynaloží. Kde není námaha, tam se nic neděje.
Co Vás vedlo k tomu, malovat věci takové, jaké jsou?
Byla to má nespokojenost s tím, co jsem v nějakých osmnácti, devatenácti letech viděl na düsseldorfské akademii. Studoval jsem tam v éře prudkého nástupu moderního umění, Josepha Beuyse, skupiny Zero atd... Jejich náhled na umění jsem nikdy úplně neakceptoval. Pak jsem viděl Kieferovy věci, obrovská plátna, která se mi ale zdála němá. Řekl jsem si, je-li toto esence malířské moudrosti, já chci být hlupák, je li toto něco, já chci být nic. Roli sehrála i má konverze ke katolicismu, touha vydat jisté svědectví.
Věříte na energii, kterou obrazy vyzařují?
Ze začátku jsem měl problém zbavit se navyklé kreslířské řeči, která nesla prvky karikatury. Má technika se postupně pročišťovala, časem jsem objevil určité zákonitosti barev. I kdybyste dal na obraz všechny barvy, co se dají v tubách pořídit, přesto nebude barevný. Nejlepší způsob, jak postihnout barvu, je sledovat světlo. Jako malíř imituji světlo, nestydím se, že ho napodobuji. I dítě se stává člověkem tak, že napodobuje, co vidí kolem sebe. Tento rys je myslím i v křesťanství, člověk napodobuje Otce. „Buďte jako Otec, dokonalí v jednání i v tvorbě.” Nejde o to, vytvořit věc přesně podle předlohy, jednak to není možné a jednak, když to opravdu zkusíte udělat, výsledek bude vypadat hloupě. Jde o to dílo skutečně oživit, aby osvobodilo člověka.
Ještě k barvám. Maloval jsem obraz a „vypůjčil” jsem si techniku, kterou jsem viděl u Švabinského, jeden svah jsem namaloval ozářený sluncem a druhý ve stínu. Kombinace studených a teplých barev přinesla zvláštní jev, který odhalil jeden můj známý. Když jsem mu obrázek ukázal, řekl mi: Tam je vzduch.
Bez názvu, litografie, 63 x 48 cm, 1998
Bez názvu, litografie a serigrafie, 99x74 cm, 1993
Repro: s laskavým svolením www.galerieart.cz
Možná proto má člověk u některých obrazů dojem, že na nich něco chybí, možná tam chybí právě vzduch....
Celkově tíhnu k realismu, ale nemaluji podle modelu. Figury, jaké postavy na mých obrazech zaujímají, by myslím nikdy nenastaly, takhle by si ti lidé nikdy nesedli. To, jak je drapérie přehozená přes větev, to také nikdy nenastane. Ale vystižením světla a technikou malby lze dosáhnout toho, že obraz vypadá realisticky.
Máte inspiraci v ruských ikonách?
Mě osloví každý obraz, celé dějiny umění mi mají co říci. Čína...to je pro mě jako malíře jistý ideál. Ony jsou ty věci černobílé, malované tuší, ale kdybych mohl, přesně taková díla bych tvořil. V desátém, jedenáctém století v Číně, to byli malíři! Mám tady reprodukci obrázku z té doby, na kterém je výjev ze slavnosti na řece. Lodě jedou po vodě, projíždějí pod mosty a postupně vplouvají do města. Lidské postavy na obraze jsou miniaturní, obličeje mají velké tak tři milimetry, ale poznáte z nich jejich charakter a snad i profesi. Každá loď je jiná, plavidla jsou vykreslena tak, že by se podle toho dala postavit. Když jsem později narazil na knihu o historii čínské architektury, byla tam ukázka, jak umně se tehdy v Číně stavěly mosty, která celá vycházela jen z detailu tohoto svitku. Přitom to není akademický naturalismus, jaký známe z 19. století, není tam žádný scestný záměr.
Je zajímavé, že čínští malíři dosáhli ve svém umění vrcholu, ale nikdy nevstoupili na půdu abstrakce. Byli mezi nimi excentrici, kteří lili tuš na plátno, ale pak tam stejně přikreslili domeček a skvrna dostala ráz krajiny.
Dnešek po malíři nežádá, aby se ukáznil, spíš ho směřuje k druhému pólu, aby se „odvázal“, rozdováděl...
Myslím, že umění nastoupilo cestu volného pádu. Slyšel jsem o výstavě mexické umělkyně, která do betonových bloků zalévá mrtvé děti, samozřejmě s písemným souhlasem rodičů atd. Tyto hrůzy pak vystavuje. V Mnichově vystavují Gilbert & George, kteří na obraz velikosti 3 x 4 metru přenášejí fotografie lidského exkrementu. Že prý h.... je krásné (směje se). Bohužel to má vliv na mladé lidi, v takových osmnácti je člověk v jistém smyslu ve vleku všeobecných trendů. Já si dokázal říci: Teď budu dělat, co myslím, že je správné až v pětatřiceti letech.
Co komerční stránka umění?
Když přijdete do americké galerie, sedí tam několik lidí za počítači. Všichni velmi intenzivně „pracují” (směje se). Všechno, co vidíte, vás má oslnit. V důsledku to ale znamená, že taková galerie potřebuje ročně pět milionů dolarů jen na svůj provoz. Jaké umění pak bude kupovat? Co by si počala s malířem, který udělá patnáct obrázků do roka? Jedině snad, když se jmenuje Rembrandt. Jinak jde o obrovský, nemilosrdný business, galerista sleduje především trendy, který malíř je „in“.
Lidé mají o mé obrazy velký zájem a svá plátna bych mohl prodat ještě dřív, než vzniknou. Dostávám za ně slušné částky. Peníze nemiluji, ony se mi ale pořád zkouší vetřít do přízně, různými svádivými mechanismy.
Chtěl by se vás zeptat na motivy, které se na Vašich obrazech opakují, například žebřík...
Žebřík je prostě vertikála, kompoziční prvek. Zjistil jsem, že když nějaká věc na obraze opravdu „sedí”, získává více významů a její smysl se prohlubuje. Nedomýšlím věci do konce, prostě ze mě vycházejí.
Bez názvu, olej, 45 x 62 cm, 2006
Bez názvu, litografie, 37,5 x 53,5 cm, 2006
Repro: s laskavým svolením www.galerieart.cz
Vaše plátna a litografie vyhlížejí symbolicky, co třeba opakující se motiv bílých králíků...
Symbolické určitě jsou, ale já na to nemyslím. Když jsem nedávno po letech četl Babičku Boženy Němcové, je tam taková scéna: babička bere děti na návštěvu k myslivci. Když přicházejí na místo, na zeleném palouku před myslivnou vidí bílé králíky. Celá ta kniha je báseň, je to sen a ti králíci… to je něco z duše.
Musím říci, že vlastně nevím, co maluji. Neříkám si: teď namaluji to a to, mám jen svůj malířský slovník, který se s léty trochu rozšiřuje, maličko mění. V podstatě máte jen to, co máte, tak je to ve všem. Proto se motivy opakují. I když jsem tisíckrát maloval oslíka, vždycky je problém ho namalovat, stejně jako proutěný košík.
Vystavoval jsem v Německu a někdo si na mé obrazy stěžoval: Takový přece život není. To já vím taky. On to ale nemá být život, je to obraz.
Jakou roli hraje v životě umělce utrpení?
Není život bez utrpení. Někdo se mu tvrdě vyhýbá, dnešní společnost se mu brání zuby nehty. Někteří umělci ho malují, na obrazech mají krev, ale utrpení tam stejně není, je to póza. Pak toho malíře, který zpodobňuje utrpení, potkáte a on má boty za pětset euro a ptá se po nejdražším hotelu.
Utrpení patří k životu. Když člověk do toho s touhle myšlenkou jde... Věřím, že utrpení nám nebude naloženo víc, než jsme schopni unést.
Co je pro vás odměnou?
Jeden mladý malíř mi řekl: Na Vašem obraze je všechno. Nedávno jsem na vernisáži potkal starší dámu, profesorku filozofie, a ta řekla něco podobného: Na tom obraze je celý svět.
Vaše obrazy jsou idylické, zobrazují krajiny ráje?
Slyšel jsem, že řecké slovo „idyla“ znamená ve skutečnosti „místo pravdy“. V takovém případě skutečně maluji idyly.
Tak to by se asi leckdo divil, jak se původní pojetí idyly liší od naší současné představy...
Myslím, že jednou budeme stát před tím, kdo vlastně jsme a uvidíme, jak si věci stojí. Drtivá většina z nás bude velmi překvapena. Naší nadějí je milosrdenství boží, které je bez hranic.
Jak vidíte svůj další vývoj?
Člověk jednoho dne řekne všechno, co má. Možná pak opustím nastoupenou cestu a začnu malovat podle předlohy. Líbí se mi korejský zvyk, kdy výtvarník v šedesáti letech odkládá štětec. Co malíř do té doby nedokončil, už neudělá. V nějakém momentě to prostě položit...už neobtěžovat (směje se).
To zní velmi upřímně...
Pravda je základ. Nevím, jestli ji mé obrazy mají, mám o tom těžké pochybnosti. Jestli tam něco je... Mé profesionální nároky s mou zkušeností narostly a já nedokážu dokončit obraz tak, abych s ním byl spokojen. Dokud nedojdu bodu, kdy vím, že lepší už to neudělám, obraz neodložím.
Jak nahlížíte problematiku zlepšení člověka, práce na sobě?
Žil jsem v USA dlouhou dobu v zen-buddhistickém klášteře. Kladl se zde důraz na formální stránku kultivace, náš chrám byl přesnou kopií japonského originálu z 12. století. Denně jsme se učili sedět v lotosovém sedu, to člověk kolikrát i plakal. Když jsem se to asi po roce naučil, už se nic dalšího nedělo. Stal se z toho určitý stereotyp, navíc náš učitel... měl charakterové a pak asi i mentální problémy. Dá se říci, že slepý vedl slepé.
Má zkušenost hovoří jasně. Není v silách člověka se zlepšit. Je to dar, který přichází odjinud. A ten, kdo ho dává, toho nikdo neoblafne. Člověk by měl být v první řadě pokorný a snažit se zlepšit. Opustit velikášství. Nepovažovat se za cosi, když je nic.
Dnešní společnost je nastavená tak, že lidé nemají čas přemýšlet. Televize, mobilní telefony, to je od toho, aby se člověk nezastavil, aby k sobě vůbec nepřišel. Aby neměl možnost říci si: Co děláš? nebo Cos dělal?. Nechci mystifikovat, ale dalo by se to nahlížet i jako plán zla, jak odříznout lidi od jejich dobré stránky.
Děkujeme za rozhovor.
