Zastavujeme se na kopci u šedého rodinného domku s malou zahrádkou. Po zazvonění nám přišel otevřít vrátka drobný, ale vzpřímený bělovlasý pán, který nás rázně pozval dovnitř. Pozastavila jsem se nejen nad jeho vzhledem. Tento rodilý Slovák vypadal vůči svému věku asi 15-20 let mladší. K tomu jeho přímý způsob jednání a ohromná vitalita...
Když jsem se telefonicky objednávala na návštěvu k němu, řekl: "Přijďte odpoledne. Dopoledne nejsu doma, víte, to já se toulám."
Jak přiznal, dopoledne chodívá posedět do své oblíbené hospůdky v Dolní ulici Havlíčkova Brodu.
Elegantně oblečený starý pán nám uvařil kávu. Odmítl jakoukoliv pomoc a kávu osobně naservíroval. Ani se mu ruka nezachvěla. Hostil nás veterán z války, který bojoval s veškerým svým uměním pilota a s nevšedním odhodláním ve válce i ve svém těžkém životě.
Klíčové okamžiky
Vyrozuměla jsem, že v jeho životě nastaly jisté klíčové okamžiky."...když mi Rusák držel tu pistoli u hlavy a chtěl, abych podepsal..."
Veterán vysvětluje: "Když nás sověti před útěkem do Rumunska zajali, podezírali mne ze špionáže. Nemluvil jsem ani polsky, ani česky. Něco se mnou sepsali a chtěli, abych to podepsal. Odmítl jsem, protože čemu nerozumím, to nepodepisuji. A tehdy mi ten Rus dal pistoli k hlavě, abych podepsal. "No tak střílejte," řekl jsem mu, "šel jsem do války, abych bojoval, mám padnout na frontě nebo tady?!" A potom Rus schoval tu pistoli.
Avšak ne všichni měli takové štěstí - jednoho polského pilota oloupili sovětští vojáci o uniformu a chtěli ještě jeho zlatý prstýnek. Když Polák nechtěl svůj snubní prsten vydat, vzali ho za křoví a na místě zastřelili."
"..Při výslechu StB na mě příslušník řval, jako bych byl nějakej ...Chytil jsem ho za kravatu a rázně mu řekl, že jsme spolu husy nepásli! Ať mě neuráží a nekřičí na mne! Potom přišel jiný příslušník, takový uhlazený. Ale nevěřím jim. Nikdy jsem jim nevěřil!"
To se odehrálo v r. 1951, když StB pana Gablecha zatkla a zadržela ho v jihlavském vězení. Nemohli však najít žádnou záminku k dalšímu věznění, a tak jej propustili. Ačkoliv byl svobodným občanem, bojovníkem proti fašismu, brávali ho občas na noční výslechy.
To vás ráno pustili a potom jste šel do práce?
"Áno, právě tak, šel jsem do práce."
Po únorovém puči v Československu nařídili nejprve bývalým pilotům RAF, aby sundali z uniforem anglická vyznamenání.
"Většina pilotů sundala tato vyznamenání. Já jsem je nesundal. Šnajder, tehdejší velitel se mne ptal: ´Ty si nesundáš ta vyznamenání?´ řekl jsem: "Nesundám!" A on na mě: ´Ty, Gablechu, ty se nebojíš?´
"Nebojím", řekl jsem. "Já už jsem zavřenej byl! Co mně můžou horšího udělat?"
Na setkání se členy Svazu bojovníků za svobodu řekl těmto kolegům, kteří byli za války v německém zajetí: "Co si pořád stěžujete? Vyměnil bych s vámi svoje dva roky v gulagu za pět let v německém zajetí!"
"Nebál jsem se vězení. Po tom všem, co jsem ve válce zažil, jsem se zdejšího vězení vůbec nebál."
Co vám pomohlo přežít dva roky v gulagu?
"To je síla vůle! To je síla vůle!" odpovídá pan I. Gablech svým rázným, přímým způsobem. Víc o tom nediskutuje.
Starý pán si s dovolením zapaluje cigaretu.. "Tohle je dnes moje druhá, kouřím teď tak tři denně," směje se.
"Kouřím od šestnácti let. Nemůžu tak najednou přestat!" dodává lakonicky ve svých jednadevadesáti letech.
Po válce...
První rok po válce sloužil pan plukovník na letišti v Praze. Generál Hanuš, komunista, který byl velitelem letiště, mu slíbil, že zůstane v Praze. Ale v roce 1946 byl oproti slibu přeložen do Havlíčkova Brodu na Vysočinu a - tam už zůstal.Jakmile došlo ke komunistickému puči v roce 1948, byl zbaven funkce a poté degradován.
Když byl s rodinou potřetí vyhozen z bytu, vlastníma rukama postavil domek, ve kterém bydlí dodnes. Dům stavěl celkem 18 měsíců v letech 1959-60.
Byl jeden z mála těch, kteří po bojích na západní frontě nebyli uvězněni ve své vlasti, kterou ovládla komunistická strana. Avšak perzekuci uniknout nešlo.
Vzpomínky
Starý pán zprvu odmítl dát rozhovor pro noviny, ale zapůjčil svoji osobní složku vzpomínek, na jejímž podkladě vyšla na Slovensku kniha - s názvem:
"Hallo, airfield - control, go-ahed!" s podtitulem "Spomienky vojnového pilota".
(9.6.2005: Na radnici pokřtili zástupci města za přítomnosti poslance Parlamentu ČR Karla Černého publikaci Imricha Gablecha "Spomienky vojnového pilota", která vyšla na Slovensku a 7. června byla představena i v Havlíčkově Brodě. Po několika výtiscích publikací, které byly k dispozici, se doslova zaprášilo a zájem pokračuje. Proto se snaží město knížky co nejrychleji doobjednat a budou k zakoupení na Městském informačním centru na radnici.Knihu je možno objednat také u společnosti www.aeromedia.cz - pozn. red.)
V této knize nejprve vzpomíná na dětství a mládí v Hrachovišti, v okrese Trenčín, které leží na severozápadním úpatí Malých Karpat, které bylo jeho rodištěm na Slovensku. Nakonec z kdysi předpokládaného poslání stát se knězem sešlo. V r.1936 se vydal na dráhu vojenského pilota. Avšak v době, kdy se naučil létat, se schylovalo ke II. světové válce.
"Mnichovský diktát nás sice překvapil, ale nezlomil.Naopak, k vlastenectví se přidal ještě vztek a touha bojovat za ztracenou část našeho území a ohroženou národní svobodu..." sděluje ve své knize.
Po příchodu německých okupantů 15. března 1939 nemyslel Imrich Gablech na nic jiného, než jak uprchnout za hranice a moci bojovat proti Hitlerovi. Jeho vojenští přátelé smýšleli stejně, a tak uskutečnili malý organizovaný úlet na čtyřech strojích. Tři letadla byly Š 328 a jedna A 101, s nimi čtyři piloti s posádkou, celkem osm vojáků. Imrich Gablech startoval jako poslední z nich, byl nejstarším pilotem a cítil se zodpovědný...Čekal nakonec, kdyby se někomu nepodařilo dostat stroj do vzduchu, nabral by tuto posádku k sobě na palubu. Ačkoliv po nich Němci stříleli, všichni šťastně přeletěli do Polska. Po tříhodinovém letu přistáli na letišti Deblin u řeky Wisly, asi 100 km jižně od Warszawy. To bylo největší polské letecké středisko pro výcvik veškerého létajícího personálu. Byli uvítáni jako vlastní bratři. Poláci se k nim chovali rytířsky a vážili si jich.
V polovině července 1939 k nim přibylo 13 českých pilotů a těsně před 1. zářím další skupina čítající asi 90 mužů.
"Poláci se o nás starali dobře a při každé příležitosti se omlouvali za rok 1938, kdy nám zabrali kus Těšínska a snad i něco navíc."
Porážka Polska
Bohužel však Polsko velmi záhy prohrálo válku s Hitlerem. Při těžkém útoku na Deblin musel I. Gablech vzlétnout a potom nouzově přistát. Tehdy utrpěl zranění páteře, které nikdy neměl čas doléčit. A tak pokračovali dále za hranice a snažili se opustit zemi, poražené a zdecimované Polsko.
"Situace byla naprosto nepřehledná a žádných úředních zpráv o nepříteli jsme neměli. Němci si z Polska udělali střelnici...Viděl jsem, jak jednotlivé německé letouny dělaly útoky na ženy, pracující na poli, a také na děti, které pásly husy nebo kozy," vzpomíná p. Gablech. "Bylo to hrozné, a my nemohli nic dělat, protože jsme nebyli vyzbrojeni. Chyběly bojové letouny, zbraně všeho druhu. A začala se projevovat dezorganizace a my letci jsme najednou začali mít nedostatek pohonných hmot..."
Během vzdušného útěku do Rumunska, při mezipřistání u hranic Polska a Rumunska, padl p. Gablech spolu s dalšími letci do zajetí Rudé armády. Aniž by byla vyhlášena válka, po území Polska se pohybovaly sovětské tanky. Jedna jejich posádka zajala naše a polské letce.
Zajetí
Jako mladý chlapec slýchával I. Gablech od starých legionářů, kteří prodělávali různá tažení, jak říkávali: "Musíš se snažit bojovat tak, aby ses dostal do zajetí, tak máš šanci přežít válku." ...
"Toto tvrzení jsem teď neuznával," dodává pan plukovník, "protože nebylo správné a už vůbec ne uspokojivé pro moji povahu. Tím okamžikem, jak jsem se dostal do zajetí, stal se ze mne jiný člověk.....Ztráta svobody a pro letce zvlášť, je něco, co se těžko dá popsat. Letec je zvyklý koukat se na svět z výšky a tím pádem se cítí naprosto svoboden, a najednou to všechno ztratí. Ztrácí sovu přirozenost, cítí, že je nikým! Protože všechny ideály, pro které se učil létat, pro které vše obětoval, se obrátily v nic. Jeho boj za svobodu národa skončil dříve, než mohl dokázat, že šel dobrovolně do neznáma, aby před světem dokázal, že naše vlast vychovala dobré syny, ochotné bojovat za všech okolností za znovuzískání ztraceného postavení mezi národy."
Když jeho čeští kolegové, letci Havlíček a Bachurek, byli od něho odtrženi a přeloženi ke skupině pplk. L. Svobody, která se formovala v Sovětském svazu, byl I. Gablech s dalšími vězni převezen vlakem až za polární kruh do sovětského gulagu.
"... a já zůstal samotinký mezi Poláky. Teď se mi nevyplatila moje pravdomluvnost, že jsem udal národnost "slovenská" ...Nemohl jsem předem vědět, že Slováci povedou protisovětskou propagandu a politiku a dokonce jim vypovědí válku."
V gulagu stavěli železnici nebo těžili dřevo z lesa. Byla to těžká práce za těžkých podmínek a jídla bylo velmi málo. Mnoho vězňů za těchto krutých podmínek zemřelo.
Přestože pan I. Gablech v této situaci strádal, dokázal najít v sobě ještě soucit pro zvířata, která tam také přetěžovali. Byli to koníci - vraník a kobylka.
Během války Velká Británie volala po pilotech. Byl nedostatek pilotů, kteří by zasedli do bojových strojů, kterých se v té době už vyráběl dostatek.
A tak se v r. 1941 brány gulagu za severním pólem otevřely a tábor vyplivl ze svých útrob 200 pilotů. Imrich Gablech byl zapsán v pořadí jako stodevětadevadesátý!
"Teď jsem věděl, že opět budu létat a tak plnit cíl, pro který jsem uletěl z Piešťan. Skončily se tak dva roky zajetí, dva roky nesvobody a chlapského ponížení....Měli jsme radost...Byl jsem hrdý a měl v sobě lásku a přízeň pro všechny lidi dobré vůle,..." vzpomíná pan plukovník.
Piloti byli shromažďováni v přístavu Archangelsk, odkud v září 1941 vypluli směrem do Británie, plavba byla ovšem dramatická, neboť lodě se plavily na válečném moři. Pluli přes Špicberky a byli několikrát napadeni nepřítelem. Tehdy mohli letci - pasažéři na lodi sledovat, jak těžkou službu zde odhodlaně plní námořnictvo.
Konečně 13. října 1941 přistáli na západním pobřeží Velké Británie. "V přístavu nás přivítali dva polští a jeden anglický důstojník. Ten okamžik prožívám i teď, když jsem si přišpendlil náš československý odznak polního pilota-letce a hlásil polskému plukovníkovi, že jsem Čechoslovák a prosím, aby zařídil moje převedení k našemu letectvu."
Pobyt ve Velké Británii
Když se konečně pan Gablech hlásil na československém leteckém inspektorátě v Londýně, velmi se tam divili, protože pro ně byl nezvěstný a nejspíš považován za mrtvého. Po krátkém pobytu v bombardovaném Londýně byl poslán do Wilmslow do čs. "depo" (Výcviková a náhradní jednotka československého letectva). Zde se ocitl v táboře RAF, po více než dvou letech zase mezi svými. Za několik dnů se sešel se Z. Bachurkem, se kterým byl původně zajat. "Měli jsme spolu mnoho o čem mluvit. Vypravoval, jak jeho a M. Havlíčka odtransportovali ke skupině pplk. L. Svobody a jak tam žili. ....S Havlíčkem jsem se setkal až na podzim r. 1943."
Po těžkém zajetí nastaly u I. Gablecha zdravotní problémy. "Zhrozil jsem se, když mě postavili na váhu a ta ukázala pouze 45 kg..." A to nebylo všechno.
"K lékařům jsem se bál jít, aby mne nevyřadili z létajícího personálu, protože do létání jsem byl celý žhavý. Až jednoho dne byly bolesti tak strašné, že mne kamarádi odnesli na zádech do táborové nemocnice, kde mi okamžitě vyoperovali slepé střevo."
Pan plukovník pokračuje: " ...Dostal jsem 3 týdny zdravotní dovolené, kterou jsem strávil u jedné anglické rodiny. V Anglii bylo zvykem, že rodiny zvaly cizí letce a byly velice rády, když o nás mohly pečovat. Postupem času jsem se seznámil se čtyřmi rodinami. Zvaly mne na víkendy i na dovolené. Pečovaly o mne jako o vlastního."
"Black-out !"
Koncem března 1942 v přeškolovacím středisku stíhačů potkal jako instruktora svého známého, polského pilota, se kterým se znal z polského Deblinu. Po čtyřech zkušebních startech a přistáních byl poslán na samostatný let, při návratu během přistání však dostal tvz."black-out", jak říkají Angličané, výpadek vědomí z nedokrvení mozku. "Až najednou ve výšce 15 metrů se mi vrátila schopnost vidění. Pak jsem pochopil situaci. Začal jsem vnímat, zachoval klid...udělal jsem nový okruh kolem letiště a přitom jsem zjistil, že jsem způsobil na letišti úplný zmatek. Všechen technický personál, který opravoval a ošetřoval letouny nedaleko startovací a přistávací dráhy, byl v poklusu. Jistě si uvědomili, že něco není v pořádku a letoun přistává bez kontroly pilota... Jakmile se letoun dotkl země, znovu jsem upadl do bezvědomí, stačil jsem však vypnout motor a zablokovat směrové kormidlo a výškovku dotáhnout na maximum....Přišel jsem k sobě, až když mnou zatřásl velitel anglické školy.."
Tento velitel I. Gablecha naložil do auta, odvezl jej do své kanceláře a po dvou sklenkách whisky se zajímal, jak došlo k předchozí události. Zajímal se i celkově o osud čs. pilota. "Když jsem mu sdělil, že jsem byl přes dva roky v zajetí, velice se podivoval, že se po necelých pěti měsících na svobodě hrnu do létání, místo abych se ... dostal do lepší kondice. Podle jeho názoru prý potřebuji aspoň dvanáct měsíců léčby. Takto mi nemůže dát doporučení ke stíhačům. Udělali jsme tedy kompromis. Velitel mi dal doporučení k bombardovací squadroně, protože v bombardéru jsou dva piloti, takže je v kritické situaci možnost vystřídat se v řízení."
Anglie se snažila léčit...
A tak začátkem května 1942 byl spolu s dalšími piloty odvelen k výcvikovému útvaru 1429 (tj. čs. operační výcviková letka č. 1429), který byl součástí československé bombardovací squadrony 311, umístěné v East Wretham.
Jeho zdravotní stav se však vůbec nelepšil. "Nakonec se kamarádi domluvili, zašli za velitelem štkp. Breitcetlem (velitelem No 1429 COTF) a všechno mu vypověděli. Řekli, že nejím, nespím a jenom skučím. Velitel si mne zavolal a vyzpovídal mne.
Řekl jsem, že jsem byl na ošetřovně OTU (Operační výcviková jednotka), a lékař (mimochodem narkoman), mne nazval simulantem a vyhodil mne....Velitel Breitcetl poté zvedl telefon a zavolal lékaře. Ten ve své špatné náladě řekl veliteli, že jsem strašpytel a bojím se létat. Velitel se nedal ovlivnit a řekl mu, aby si hleděl léčení letců, a že o tom, kdo je strašpytel, rozhoduje velitel a letečtí instruktoři."
Poté byl p. I. Gablech léčen v nemocnici RAF v Rouceby v okolí Stamfordu. Tam si poležel šest týdnů. Koncem listopadu 1942 byl poslán na opětné lékařské letecké prohlídky do Edinborough ve Skotsku. Tam mu dali poslední tři měsíce na uzdravení, avšak to se už v duchu loučil s létáním, po kterém tak toužil.
Létání ...?
Ke zdravotním potížím, které přetrvávaly, se přidalo špatné vidění v noci. "..a to byl konec s létáním. Po třech povolených měsících opět v Edinborough lékaři vyřkli ortel: ´To be grounded!- Vyřadit z létání! Už jsem se přestal bránit, přijal jsem rozhodnutí se svěšenou hlavou... Se slzami v očích jsem se zase vrátil do českého leteckého depa, odložený jako kus nepotřebného předmětu."
Avšak ukázalo se, že takový voják, jako byl I. Gablech, dokáže být velmi potřebným a prospěšným. Ačkoliv nemohl létat, jak po tom velmi toužil, dokázal být pilotům, svým kolegům a spolubojovníkům, užitečný na letišti jako airfield-control (letištní kontrola).
Tato služba byla nesmírně důležitá. "Zvykl jsem si na tuto službu velice rychle a zalíbila se mi. Někdy byla za leteckého provozu velice namáhavá a vyčerpávající, hlavně když přistávaly 3 nebo 4 squadrony a ještě se do toho zamíchaly cizí útvary, které přistávaly pro nedostatek pohonných hmot. ..Když jsem se takto jednou potil na letišti v Ibsley, přiletěl do toho zmatku plukovník Duda." Tento plukovník, kterého znal I. Gablech už z Piešťan, kde začínal létat, se poptal po jeho zdraví a potom mu nabídl, zda nechce do školy pro letecké důstojníky. Návrh přijal velmi rád.
Po absolvování důstojnické školy v červnu 1944 následovala velmi zodpovědná a náročná služba na letišti v Coltisholl, na východním pobřeží Anglie-Norwich.
Vysoce zodpovědná služba
Při jeho první noční službě, kdy byl v řídící věži docela sám spolu s příslušnicemi WAAF (Ženský sbor pomocných služeb letectva) se odehrála právě jedna z dosti dramatických událostí. V blízkosti letiště se objevil letoun volající o směrnice pro přistání. Představil se anglicky jako Bezejmenný a ptal se, zda ho je dobře slyšet.
"Podle předpisu jsme třikrát odpovídali, že ho slyšíme, ale slabě. Když jsme úspěšně navázali kontakt, volající letadlo udalo svůj kód a požádalo o určení polohy, o zaměření a naváděcí signál na letiště. Dále už naše korespondence probíhala plynuleji. Pilot v letadle počítal nahlas do pěti a potom odpočítával zpět na nulu. Potřebovali jsme to na určení jeho polohy a následně i kurzu, kterým se mohl dostat na letiště. Nahlásil jsem pilotovi naměřené hodnoty a požádal ho, aby se za tři minuty ozval znova. Tři minuty ještě neuběhly a "wafka", která poslouchala, co ses děje v éteru na příslušné frekvenci, mi hlásila, že kontakt s letadlem slábne a že ztrácí spojení."
Poté I. Gablech okamžitě pochopil, že letoun letí "reciprocal" - to jest o 180 stupňů směrem od letiště. To bylo nebezpečné, protože místo toho, aby letěl k pevnině, vzdaloval se do Severního ledového moře.
"Naštěstí, po mnohých voláních nás uslyšel a oznámil, že mu přestaly fungovat kontrolní a měřicí přístroje. Proto neletí v udaném kurzu, protože ho nemůže nastavit. Nařídil jsem pilotovi, aby létal v kruhu. Mezitím mu vyšleme na pomoc letadlo, které by ho navigovalo domů. Pravda, o tento start bylo nutno požádat velení letky. Souhlas jsem dostal a okamžitě na to vzlétlo jedno letadlo typu Mosquito (víceúčelový dvoumotorový letoun), který naváděl ohroženého pilota na letiště... Po uplynutí předpokládaného času letu do bodu střetnutí jsem požádal posádku Mosquita, aby vystřelila bílou světlici. Bylo dohodnuto, že poškozený stroj na tuto signální raketu rozsvítí svoje polohová světla.
Vyšlo nám to! Obě letadla se našly, Mosquito též rozsvítilo svoje polohové světla a oba stroje společně počaly návrat nad pevninu a na základnu. Setkání obou letadel dopadlo dobře. Mohlo však skončit také katastrofou, kdyby se v těch místech náhodou vyskytl nepřátelský noční stíhač.
...Přivedený Bezejmenný potom přistál bez problémů. Vše dobře skončilo. A já jsem se určitě dobře uvedl ve své nové funkci. Bylo to napínavé, vzrušující a na začátku, věru, s neznámou koncovkou."
O další dramatická přistávání letadel, vracejících se z operačních letů, nebyla za války nouze.
"Jedné kritické noci se nám pomocí jednoho dílu "FIDO" (osvětlovací zařízení přistávací dráhy, které mělo hořáky napájené naftou a bylo viditelné i v mlze) podařilo za necelou hodinu dostat na zem stovku čtyřmotorových bombardérů. Vše dopadlo dobře, nikdo se nezabil a ranění to všichni také přežili," vzpomíná p. Gablech.
"To jsem se ještě nezmínil o posádkách, které se vracely po těžkých nočních akcích a byly fyzicky, duševně a nervově naprosto vyčerpány. Jako pilot jsem to s nimi prožíval..." dodává.
Na britském letišti se pan Gablech dočkal dlouho očekávaného dne vítězství.
"A víte, jak nám bylo, když jsme v rádiu slyšeli volání pražského rozhlasu o pomoc? Tekly nám slzy i nervy, že nemůžeme být doma a podílet se na osvobození. Teprve 25. srpna (1945) jsem měl to štěstí a přiletěl jsem do pražské Ruzyně s naší leteckou posádkou na letounu Liberator."
Liberátor - těžký letoun, který za války rozséval zkázu na německém území, přinášel po válce naše piloty domů, do jejich vlasti.
Tady vzpomínky válečného pilota končí. Nezůstalo mnoho takových lidí mezi námi. Pro mne je pan plukovník I. Gablech opravdovým hrdinou. Nejenom tím, co vše prožil, ale především tím, jakým způsobem se k tomu postavil.
Zdenka Danková, VI.-VII. 2007
Z osobních návštěv a podle knihy "Hallo, airfield-control, go ahead!"
