Jak dopadla Vaše ostravská vernisáž fotografií industriálních památek polského Slezska?
Mnoho lidí ke mně na ostravské výstavě přicházelo a jejich první otázka byla: to jsou fotky z Ostravy? A druhá: proč se Japonec zajímá o industriální památky Slezska? Třeba proto, že tato krajina se dokonale podobá krajině, kterou po sobě zůstavila 2. světová válka. V polském Slezsku a na Ostravsku 90. let je ovšem pozůstatkem krize uhelného průmyslu. Ve zříceninách se pohybují početné skupiny lidí, kteří odvážejí neporušené cihly nebo železo.
Zkoušel jste fotit také tyto "obyvatele rozvalin"?
Ano, ale moji polští i ostravští průvodci mi to rozmluvili - nebylo to bezpečné. Je fakt, že když jsem ty lidi fotil, moc se neusmívali...
Máte podobnou industriální krajinu v Japonsku?
Ano. Posledních pár let jsem přemýšlel, proč všude po světě v průběhu 20. století zuří nepřetržité války. Přitom lidé válčit nechtějí. Kdo tedy chce válku? Tak jsem začal pátrat po kořenech moderní války. V roce 1887 dospěla do oblasti Slezska průmyslová revoluce. Šířila se z Anglie naskrz Evropou a na svém postupu uvolnila obrovskou energii. Započala rozsáhlá výroba strojů, byly položeny základy chemického průmyslu a zbrojařství. Když jsem si v Japonsku otevřel encyklopedii, pod heslem "průmyslová revoluce" jsem nalezl popis, který odkazoval na veškeré vymoženosti moderního člověka, na všechno, co mu přináší pohodlí. Každý říká, jak je průmyslová revoluce dobrá, co všechno nám dala, každý si chválí, co nám umožnila. Ve skutečnosti ale 80% produkce, která z ní vzešla, tvoří zbraně.
Rok 1875 byl také v Japonsku počátkem reformní éry Meidži. Ta v podstatě ustanovila moderní podobu naší země, pod novým názvem Japonsko. Do Evropy byli vysláni poslové, aby zjistili, co je základem ostatních "moderních" zemí. Vyslanci došli až do Pruska, kde se setkali s kancléřem Bismarckem. Ten jim řekl, že silná země je ta, která vyrobí hodně železa. Po jejich návratu začala v Japonsku výroba železa ve velkém. To bylo také využito ke zbrojení. Jeho produkce v jistém smyslu vyvrcholila invazí do Číny a Koreje.
Zachycují Vaše fotografie jakousi "poslední etapu průmyslové revoluce"?
Spíš její výslednou podobu v oblasti, kam právě Bismarck umístil největší továrny na výrobu železa, tedy v "ocelovém srdci monarchie".
Vaše předcházející projekty se ale vůbec nezabývaly architekturou a působí velmi různorodě...
Začal jsem projektem Jistý svět (One Certain World), ve kterém jsem se pokusil svůj vnitřní svět přenést do výtvarné fotografie. Po roce 1964 jsem byl svědkem prudkého vzestupu japonského průmyslu, který nedbal na ekologickou rovnováhu, kácely se lesy, do vzduchu se vypouštěly chemikálie. V tu dobu jsem pěstoval amatérské horolezectví a už jsem věděl, jak je příroda důležitá pro život člověka. Jsme spjati s přírodou. U nás v Japonsku na toto nevyhnutelné sepětí odkazují slavnosti, které se pořádají na počest duchů řek, lesů a hor.
V projektu Jistý svět jsem nechal svou fantazii, aby se odpoutala. Tak vystoupila na povrch otázka, co je vlastně svoboda. Její význam je velmi hluboký a není snadné mu porozumět. Zajímalo mě, zda fotografie jako systematická a téměř vědecká disciplína, může svému tvůrci poskytnout alespoň takovou svobodu, jakou má malíř. Cítil jsem se omezen barevnými možnostmi fotografické technologie, které byly v té době ještě určovány výrobci fotomateriálu. Začal jsem experimentovat se sítotiskem.
Ve stejnou dobu jsem potkal na ulici dvě děti, které mě na první pohled zaujaly. Můj návrh byl, aby děti odložily šaty a vstoupily do úplně bílého prostoru, kde bych je potom fotografoval. Bílou jsem zvolil jako symbol průhlednosti, tedy čistoty. Princip svobody se v mé fantazii také jeví jako bílý.
Prostor jsem nasvítil tak, aby objekty do něj umístěné nevrhaly stín. Dětem jsem nedával žádné pokyny, co mají dělat, nechal jsem je svobodně jednat. Tříletý hoch a stejně stará dívka se navzájem neznali a když se unavili prvotním běháním a řáděním, přišly chvíle, kdy spolu začali hovořit řečí těla. Tak pro mě vyvstaly další otázky: Co tělo vyjadřuje svými pohyby? Uvědomil jsem si, že každému kdysi byli tři roky, ať už je z něj dnes komunista, farmář nebo boháč. Tehdy nikdo z nás nechtěl válčit nebo být jinému člověku nepřítelem. Jen jsme na to všichni zapomněli. To byla moje "White Play", "Hra v bílém".
Co Váš projekt Ocean Fantasy?
Když mi bylo padesát, objevil jsem u sebe velmi špatné myšlenky. Jak je možné, že "člověk je člověku vlkem" a každý se orientuje jen na peníze? Proč se pořád válčí a bombarduje? Tehdy jsem usoudil, že život člověka na Zemi je u konce. Máme tak krásný vesmír, tak úžasnou přírodu a člověk to všechno zničí... Říkal jsem si, že člověk musí odejít a pak bude všechno zase v pořádku. Tak jsem chtěl ve fotografii předpovědět budoucnost, která leží za hranicemi lidských představ. To je Ocean Fantasy.
Když jsem stál na okraji pláže, viděl jsem vlny přicházející z nekonečna a pak se vracející na horizont. Byla v tom obsažena minulost, přítomnost a budoucnost, kontinuita opakujících se vesmírných časů. Nad vlnami se zvedalo nebe - plátno, na které jsem maloval své představy o budoucnosti. Použil jsem přitom výtvarnou techniku, která dává vznik objektům, podobným inkoustovým skvrnám na Rorschachově testu.
Fotografoval jsem Tichý oceán v Japonsku i na březích Kalifornie. Byl jsem přesvědčen, že na konec civilizace pravděpodobně naváže další doba ledová, a měl jsem stále vizi zamrzlého moře. Jediný způsob, jak něco takového vyfotografovat, bylo vydat se na Aljašku. Oceán tu zamrzá na pouhé tři až čtyři dny těsně před příchodem jara. Fantaskní krajinu zamrzlého oceánu jsem nakonec fotil v - 48 stupních Celsia. Dva dny poté přišlo jaro a s ním mohutné praskání ledových ker.
Rozumějí lidé myšlenkovým proudům v pozadí Vašich fotografií?
To nevím. (směje se) Většinou mám dojem, že ne, jejich první otázka je, jakou technikou jsou fotografie vyrobeny. Říkám jim: Na technice nezáleží. Dívejte se na fotografii, na obraz.
Proč po Ocean Fantasy přišla zrovna Cactus Fantasy?
To byl důsledek mé metody: otázka-odpověď. Když jsem stál před zamrzlým oceánem u břehů Aljašky, uvědomil jsem si, že je tu úplné ticho, že tu chybí život. V budoucnosti ale přece musí být život. Kdo je dost dobrý, aby vstoupil do budoucnosti? Člověk jistě ne, ten je vyřízený a zvířata také ne. Náhle mě napadlo: přece kaktus. Začal jsem se kaktusy zabývat, číst o nic knihy, z nichž jedna zmiňovala "krále kaktusů", který se údajně nachází v Jižní Americe, vysoko Andách. Neměl jsem ale žádný způsob, jak se tam dostat. V tu dobu se mi naprosto nečekaně ozval vystavovatel z Buenos Aires, který mě do Jižní Ameriky na vlastní útraty pozval.
Tak jsem se dostal do Argentiny. Ve volných chvílích jsem se vydával do hor, kde jsem v nadmořské výšce překračující 4000 metrů fotografoval kolonie kaktusů. Šest let jsem dojížděl do And a fotografoval kaktusy. Jen jednou jsem měl indiánského průvodce, jinak jsem vždy cestoval sám. Jsou tu celé lesy kaktusů, ve kterých jsem celé dny chodil a fotil. Některé z nich jsem pojmenoval ("Sagrada Familia", "Big Victory") a když jsem se k nim napřesrok vracel, zdravil jsem se nimi a vítal je jako staré známé. Jednoho dne jsem mezi nimi procházel v úplném tichu a náhle jsem uslyšel krásný zvuk flétny. Byl to vysokohorský vítr, který foukal skrze jejich ostny. Sním o kaktusu jako o hráči na flétnu, který hraje svou píseň před vstupní bránou do nebes.
A čím se budete zabývat teď?
Už pracuji na dalším projektu - "Zahrada". Fotografuji zahrady, ale ne ty velké, jaké si pod tím slovem člověk představuje. Jde o zahrádky, jaké pěstují Japonci mezi prahem svého domu a ulicí nebo na balkóně. Jsou chloubou a láskou Japonců, kteří většinou nemají k dispozici víc, než malinký prostor. Je krásné pozorovat je, jak přemísťují rostliny za sluncem, jak je zalévají. Nechtějí přitom s nikým bojovat, neusilují o peníze, jediné k čemu upírají svou mysl, je šťastná budoucnost. Jde o skutečně vzácné okamžiky lidské lásky.
Doufám, že již brzy budu moci lidem představit tento svůj projekt.
Děkujeme za rozhovor.
