„Geometrie má dva velké poklady: jedním je Pythagorův teorém, tím druhým je … Zlatý průměr. Ten první může být přirovnán ke zlatu, druhý k velmi cennému drahokamu.“ - Johannes Kepler
Noviny které čtete, obrazovka vašeho počítače, vaše kreditní karta, okvětní lístky tamté květiny, listy toho stromu, stavba naproti přes ulici - vše je řízeno principem, proporcí, harmonickou hodnotou. Zdá se, že k nám Vesmír šeptá vesmírný kód v každém koutu přírody, jedinečný a harmonicky estetický kód: zlaté číslo, božský poměr.
Za zřejmým chaosem, který vládne ve vesmíru, ve kterém každá událost a každý rozměr logicky následuje nejistý osud, přesto existuje skrytý řád. Od časů Pythagora klíč k tomuto principu, který fascinuje tak mnoho matematiků a učenců různých vědeckých odvětví, nebyl nikdy úplně pochopen.
Nedávný experiment, pro který bylo vybráno několik jednotlivců z různých etnických prostředí, ukázal, že při namátkovém výběru z několika obdélníkových obrazců téměř všechny osoby se shodly na tom, který z nich byl nejvíce harmonický. Toto harmonické číslo se utvoří, pokud se poměr větší strany k menší straně obdélníku rovná 1,618 – toto číslo je matematicky známé jako "zlato" nebo "zlaté". Tento obdélníkový poměr se nachází v tisících architektonických prvcích po celém světě, stejně tak jako v krabičkách od zápalek, vizitkách, knihách a ve stovkách jiných, denně užívaných předmětech, jen proto, že to lidem tak připadá půvabnější. Velká pyramida v Gíze a Cheopsova pyramida, sídlo OSN v New Yorku i katedrála Notre Dame - všechny ztělesňují tyto zlaté proporce, tento zlatý poměr. Ve skutečnosti řecký Pantheon se zdá být úplnou ódou na tento poměr.
Po celá staletí absolutní výraz umělecké krásy a lidské moudrosti (s výjimkou některých současných trendů) nikdy nebloudil daleko od tohoto zlatého průměru. Několik renesančních umělců včlenilo zlatý průměr do svých děl, jedním z nich byl Leonardo da Vinci, který používal tuto proporci ve slavných dílech, jako je Poslední večeře a Vitruvian Man.
Ani hudbě se tento tajemný kód nevyhýbá. Mexický skladatel Silvestre Revueltas používal tuto proporci pro sestavení části skladby, známé jako „Alcancías“. Skladatelé Béla Bartók a Olivier Messiaen následovali Fibonacciho sekvenci (která obsahuje zlatý poměr) v některých svých dílech, aby určili ideální dobu, po kterou by měl tón znít.
Jelikož architektura, vizuální umění, hudba a jiné vynálezy jsou výhradně výsledkem lidského působení, někteří by mohli usuzovat, že zlatý poměr zrcadlí nahodilý, kolektivní názor lidské rasy. To však stále nevysvětluje nekonečný počet organických a anorganických entit nalezených v přírodě, které nekonečně opakují tuto zvláštní míru.
Od obdélníku ke zlaté spirále[1], takovéto příklady se dají nalézt všude: u ovčího rohu, v nerostných krystalech, ve víru, v tornádu, v otiscích prstů, v okvětních lístcích růže, u květáku nebo slunečnice, u ptáků, hmyzu, ryb, v Mléčné dráze, jiných galaxiích, jako je ta sousední M51... nebo na hlemýždi. Dokonalá a krásná ulita hlemýždě je prakticky vzorem zlatého poměru.
Estetika lidského těla také skrývá číslo fí (zlaté číslo). Kvocient vzdálenosti od hlavy k chodidlům a vzdálenosti mezi pupíkem a chodidlem odhalí dokonalý a harmonický poměr 1,618. Podobného výsledku dosáhneme tím, že dáme do poměru délku celé hlavy a vzdálenost od očí k bradě; nebo poměr vzdáleností od nosu k bradě a od brady ke rtům. Čím více se části obličeje blíží k těmto proporcím, tím harmoničtější se jeví. Navzdory náznakům opaku se zdá, že náš vkus je jistým způsobem předurčený.
Číslo fí, stejně jako jeho bratranec pí (poměr mezi obvodem a průměrem kružnice), je mimořádně komplexní. V moderní době bylo vypočítáno na víc než bilion desetinných míst, přesto číslo stále pokračuje.
Důvod, skrytý za tímto kódem, jenž, jak se zdá, předurčuje harmonii a krásu, je něčím, co okouzlovalo vědce po celá staletí a zůstává hádankou i dnes.
Jak může být pevně daná spirála společným faktorem u tisíců biologických organismů, vyvinutých, jak jsme si mysleli, zcela nepředvídatelnou a neurčitou cestou? Může to mít nějakou spojitost s DNA, kde jsou uvnitř kruhu tvořeného dvojitou šroubovicí obsaženy dvě složky, jejichž vzájemný poměr nelze popsat lépe než právě pomocí čísla fí?
Jelikož toto číslo vypadá jako kód, který mají společné všechny formy života - harmonický tón rezonující v souladu s vesmírem - není náhodou, že nám tento božský poměr připadá harmonický - i my totiž pocházíme z tohoto vesmíru.
[1] Zlatou spirálou se označuje jev, kdy se z obdélníku tvořeného stranami o vzájemném poměru fí (1:1,618 – také se mu říká „zlatý obdélník“) oddělí čtverec a výsledný obdélník má opět poměr stran jedna ku fí. Takto se dá postupovat do nekonečna a to se nazývá „zlatá spirála“.
