Není přesně znám datum, kdy zemřel starší bratr Karla Čapka, Josef. Někteří svědkové tvrdili, že 10. dubna Josef Čapek byl ještě naživu…. ve vyhlazovacím táboře Bergen – Belsenu.
Málokterý umělec měl tak těžký osud, jako tento poněkud těžkopádný melancholik.
Podceňovaný a posmívaný svou vlastní matkou, po vyučení se tkalcem a nedůstojné dřině v tkalcovně se nečekaně dostal přímo do Prahy na Umprum, tam, kam mnozí toužili se dostat, a nebylo jim to dopřáno.
Sourozenci Čapkovi se měli navzájem rádi, navzdory nespravedlivé výchově své matky. Byla tu však jedna laskavá osoba, která doprovázela jejich dětství a mládí – babička Novotná.
Věno babiččiny lásky - a k tomu matčinu touhu a fantazii - dostali do vínku všichni tři sourozenci Čapkovi.
Bylo by lépe, kdybych byl nikdy nebyl? Když už jednou jsem – ať tedy jsem
Josef Čapek se narodil 23. 3. 1887 v Hronově, dětství prožil v Úpici jako prostřední ze tří dětí venkovského lékaře. V období, kdy jako vyučený tkadlec pracoval ve fabrice 11 hodin denně a neměl čas ani prostředky k malování, uvažoval o sebevraždě.
Když jeho bratr Karel ukázal Josefovy obrázky svému profesorovi výtvarného umění a když jeho švagr doporučil rodičům, aby Josef jako návrhář tkaných látek vystudoval nejprve Uměleckou průmyslovku, pustili rodiče Josefa ke studiu malování.
Náhle se tedy ocitnul na „posvátné půdě“ – chodí na hodiny kreslení k profesorovi Emanuelu Dítětovi, žije v Praze, opět skromně, aby rodičům nepřinášel žádná vydání.
V roce 1907 přibyli do Prahy rodiče Čapkovi a bratr Karel.
Jako bratrská dvojice se Josef a Karel poprvé na veřejnosti objevili v době docházky do tanečních – upozornili na sebe tím, že začali chodit oblečeni jako dvojčata. Po jistou dobu tvořili nerozlučnou dvojici, ve svých rozhovorech se vzájemně doplňovali s jemným lehkým humorem, a pokud byli tázáni, odpovídal každý jeden z nich za oba.
Nejmladší, Karel Čapek, měl velmi rychlé a pohotové pero a záhy se stal zdánlivě úspěšnějším ze sourozenců.
Spolu s Josefem napsali několik děl, ve kterých se vzájemně doplňovali. S nápadem přicházíval Josef, Karel měl zase spíše talent nápad zrealizovat do literární nebo dramatické podoby. Například divadelní hru Loupežník inicioval Josef, potom ji rozvinul společně s bratrem do konečné podoby.
Literární tvorba Josefova nebyla tak stěžejní, jako u Karla. Josef především maloval, hledal důkladně své výtvarné vyjádření. Byl při tom na sebe přísný, nikdy nevystavoval ta díla, která považoval za nepovedená nebo nedokončená.
„Mekka“ výtvarného umění
Puzen touhou studovat staré mistry a současné výtvarné směry rozjel se Josef v roce 1910 do Paříže, té „Mekky“ výtvarného umění,, aby zde pobyl necelý rok. Jeho bratr Karel přijel posléze za ním, aby vyplnil jeho tehdejší osamělost.
Své první obrazy vystavil Josef Čapek v Praze r. 1912. Zároveň byl v té době známý už jako literát a novinář. Psal recenze, referáty o výstavách a drobné prózy. Spolu s bratrem pracovali redakci Národních listů. Po rozchodu s Národními listy oba Čapkové svorně nastoupili do Lidových novin.
Byl spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, poté členem spolku Mánes, se kterým se rozešel, aby později působil ve skupině Tvrdošíjných.
Josef Čapek podporoval zejména umění moderní, věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice. Kubistické tvarosloví používal s volností a se smyslem pro humor. V roce 1924 se v pražském Domě umělců otevřela jeho první samostatná výstava, která byla současně šestou výstavou Tvrdošíjných a na které Josef vystavoval 106 olejů, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky včetně knižních obálek.
Diktátorské boty
Po nástupu Hitlera k moci Josef Čapek, jako mnoho dalších umělců, předvídavě varoval před hrozbou fašismu. V novinách publikoval kresby z cyklu Ve stínu fašismu, namaloval obraz Mrak, který je vytvořen expresívní malířskou formou, v roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty. Navzdory předválečné době vytvořil i obrazy radostné, např. Rozcuchaný hoch, Děvče, Květinářky, Myslivci, Rybáři či krajinomalby.
Celého, opravdového člověka činí silně žité radosti, silně žitá vážnost
Jako jedno z nejšťastnějších období života by se dala označit doba, kdy pracoval jako redaktor Lidových novin a každé léto jezdíval se svou rodinou i bratrem a s přáteli na Slovensko, do Oravského Podzámku.
Pro svoji dceru Alenu napsal např. Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce, které věnoval všem dětem. A děti se na tyto půvabné příhody dvojice zvířecích přátel dívají dodneška.
Dovršení osudu
Po odtržení Slovenska před druhou světovou válku jel na svou poslední dovolenou do Želiva, kde byl 1. září 1939 zatčen gestapem. Potom byl přepraven do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a z něj do koncentračního tábora Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. V roce 1942 byl převezen do Sachsenhausenu, v únoru 1945 transportován do vyhlazovacího tábora Bergen – Belsenu, kde právě vypukl skvrnitý tyfus.
Celou dobu věznění Josef Čapek odevzdaně čelil osudu, maloval, tajně překládal verše a psal svoje vlastní. Jeho osud se završil tragicky, pár dnů před osvobozením tábora britskými vojáky.
Josef Čapek nemá hrob, nevíme, kde spočívá. Nevíme ani přesné datum jeho smrti.
Věnujme tomuto umělci společně minutu ticha…
Podle Ilony Borské, Wikipedie
