V posledních několika letech vylákali dělničtí předáci velké skupiny dětí, aby odjely pracovat do oblasti delty Perlové řeky. Děti z chudých rodin jsou zde využívány jako dětští nádeníci, mnohým je méně než 16 let. Pracovní prostředí v továrnách je pro děti naprosto nevhodné a za eventuální útěk je jim vyhrožováno smrtí. Rozsáhlé nasazování dětských pracovníků do výroby také usnadňuje jejich sexuální zneužívání.
Podle zpráv přicházejí děti obvykle z autonomní prefektury Liangshan Yi v provincii Sichuan. Předáci je lákají na takzvané „vysoké platy“ a pro své potřeby pak vybírají nebo dokonce unášejí děti z chudých rodin. Poté, co dětští pracovníci zaplatí „všimné“ předákovi, dodavatelům a zprostředkovatelům nelegální práce, zbude jim pouhá třetina jejich mzdy.
Prodávány jako zelí na krámě
Podle čínského deníku Southern Metropolitan jsou děti posílány do práce rodiči: ti jsou k tomu dohnáni tíživou finanční situací. V naději, že děti vydělají peníze, které pomohou rodině přežít, svěřují své ratolesti předákům. V přítomnosti reportéra Epoch Times se před budovou místního obchodu sešla asi stovka dětí držících lavory, přikrývky atd., některým zřejmě nebylo ani 10 let. Vypadaly jako zboží vystavené v supermarketu, jedna řada vedle druhé - na výběr.
Podle místního usedlíka pana Min Shaoa na místo dochází několik šéfů místních podniků, kteří děti odvádějí. „Právě teď tu není mnoho dětí, ale v listopadu a v prosinci tady naložili několik náklaďáků plných dětí, „prodaných, jako zelí na krámě“, a odvezli je do průmyslové oblasti kolem Perlové řeky,“ říká Min.
Hlad a násilí
Když v továrně není práce, předáci platí dětem pouze 10 yuanů (cca 23 Kč) na den. Poté, co zaplatí nájemné, dětem zbývá jen 5 yuanů na jídlo. Tak děti přežívají jen o houskách, ohřívaných v páře. Jídlo s rýží si mohou dovolit jen jednou za několik dní, tou dobou už většinou zakoušejí nesnesitelný hlad.
Mnoho dětských nádeníků žije v pronajatých domech nebo malých ubytovnách poblíž Shipaiského tržiště. Pokoje jsou menší než 10 čtverečních metrů a většinu prostoru zde zabírají postele. Místnosti jsou temné a vlhké a jsou cítit plísní. Děti říkají, že tu musí žít každý, dokud nenajde práci.
Aby co nejvíce zvýšili své zisky, předáci nutí děti pracovat 12 až 16 hodin denně. Jsou často bity a hubovány; do sytosti se najedí jen jednou za několik dní.
Podle jednoho z dětských nádeníků mohou být atraktivní dívky kdykoliv znásilněny a dobře vypadající dívky bývají lákány, aby od „šéfů“ braly drogy; poté jsou posílány na různá místa, kde jsou nuceny k prostituci.
Útěk se trestá smrtí
Při každodenní bezvýchodné a namáhavé práci myslí děti často na útěk. Ale cesty ven z města jsou pro ně uzavřeny, předáci jim vyhrožují smrtí a varují je, že na útěk by mohly „těžce doplatit“.
Desetiletý Amo říká, že pracuje už dva měsíce v továrně na elektroniku v Dongguanu, 16 a půl hodiny denně (od 8.00 do 0.30) „Jsem moc unavený, chci jít domů, všichni chceme jít domů, ale nemáme peníze na autobus.“
Starší dítě ze stejné skupiny uvádí, že jemu i ostatním předák často vyhrožuje: „Na nápady jako „Uteču" nebo „Vrátím se domů“ rovnou zapomeňte.“ Tento dětský pracovník uvádí, že pokud by zkusil uprchnout, nebo se uchýlit k jinému předákovi, nemusel by to přežít. Obává se, že předák by poslal někoho, aby ho zabil. Všechny děti jsou přesvědčeny, že každý předák má svoje „hrdlořezy“ a dozorce.
Ilegální pracovní agenti údajně používají Dongguan jako přepravní křižovatku, ze které rozvážejí liangshanské děti do různých továren v oblasti delty Perlové řeky.
