Rozhovor o netradičním cestování pro Velkou Epochu poskytl: Marian Golis, nar. 5.12.1975 v Přílepích u Holešova. Žije a pracuje v Praze a v Jihlavě. Vystudoval obor ekonomika a technika cestovního ruchu zemědělské fakulty JU. Zaměstnání: manažer společnosti http://www.scio.cz/. Ve volném čase cestuje, fotografuje a příležitostně publikuje (http://www.nox.cz/public/public-clanky.htm).
Četla jsem vaše stránky o cestách, které jste podnikl do končin, kam turisté běžně nejezdí...
Ano, pro svá putování volím většinou místa, které jsou mimo turistický zájem. Hlavně proto, že mým cílem není památka či nějaký sportovní výkon, ale cesta samotná. Tomu také odpovídá způsob poznávání země. Cestuji místními dopravními prostředky, stravuji se v běžných pouličních jídelnách, přespávám v levných penzionech nebo u místních obyvatel, atd. Zkrátka se snažím splynout s místními obyvateli, i když něco takového je ve skutečnosti samozřejmě nemožné. Myslím, že pouze reálná zkušenost umožňuje alespoň částečně pochopit život a kulturu toho kterého národa. A kromě toho chci zakusit na vlastní kůži, jaký je život v jiných částech naší planety. Člověk si pak mnohem více váží života vlastního.
Zajímavá byla část o městě Songpan, ve které zmiňujete velké množství turistů, kteří jsou zároveň znechuceni svým vlastním hojným výskytem, byznysem a omezeními. Jakých omezení se to týká?
„Myslím, že pouze reálná zkušenost umožňuje alespoň částečně pochopit život a kulturu toho kterého národa. A kromě toho chci zakusit na vlastní kůži, jaký je život v jiných částech naší planety. Člověk si pak mnohem více váží života vlastního."
V tomto případě jsem měl na mysli především přírodní rezervace Jiuzhaigou a Huanglong v severním Sečuanu, v jejichž případě dochází díky rostoucímu cestovnímu ruchu k silné komercializaci. Ale to je například v Evropě či v Americe zcela běžný jev. Sečuan je velice atraktivní provincie, plná historických památek a přírodních krás. Turistický ruch je samozřejmě významným zdrojem příjmů pro místní ekonomiku. Platí to obzvlášť pro rezervaci Jiuzhaigou, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Rezervaci jsem sám nenavštívil, mé informace jsou tedy pouze zprostředkované. Největším zklamáním pro většinu cestovatelů, kteří sem míří, jsou masy návštěvníků rezervace, především čínských turistů (až 7 000 návštěvníků denně), a z toho vycházející zmiňovaná omezení. Na druhou stranu však nutno podotknout, že zklamání je vyváženo zážitkem z nádherné přírody. Vysoký růst domácí turistiky je však celočínský jev související se zvyšující se životní úrovní Číňanů. Davy čínských turistů můžeme potkat již prakticky kdekoliv na světě.
Můžete nám říci více o pohostinnosti Tibeťanů v horské chýši, kterou jste navštívil nad městem?
Tibeťané jsou velice zvídavý, nebál bych se říci i zvědavý, přátelský a pohostinný národ. Při mém krátkém pobytu ve městě Songpan nešlo tedy o nic mimořádného. Při toulkách v kopcích nad městem Songpan jsem narazil na chýši pastevecké rodiny. Skromný příbytek o jedné místnosti velikosti asi 3x3 metry, v jejímž středu bylo otevřené ohniště, určené pro přípravu jídla a pro ohřev tibetského čaje. Podlaha pouze z udusané hlíny, v rohu jedná malá postel. Evidentně šlo o velice chudou pasteveckou rodinu. I když se jednalo jen o krátkou návštěvu, která vycházela z oboustranné zvědavosti, tak mne opět přesvědčila o tom, že místní obyvatelé se rádi podělí i o to málo, co mají. Byl mi tradičně nabídnut čaj a skromné občerstvení, a to navzdory tomu, že jsme si vůbec nerozuměli.
V Zoige jste přespal v hotýlku a pojedl v malém podniku, kde jste vyslovil obdiv, jak mohou vytvořit tak skvělé pokrmy v tak žalostných podmínkách... Můžete přiblížit ty podmínky i druhy jídla?
Podmínky pro život jsou v mnoha oblastech skutečně velice těžké. Zejména jedná-li se o odlehlá či nehostinná místa. Život obyvatel se pak tomu také přizpůsobuje. Město Zoige (čínsky Ruoergai) leží v nadmořské výšce 3 500 m.n.m. a oblast je obývána především tibetskými pastevci. Nicméně silný čínský vliv je znát i zde, ve městě je množství čínských obchodníků a podnikavců.
Do Zoige jsem přijel v podvečer, kdy se schylovalo k bouři. Město je prakticky zcela mimo jakýkoliv turistický ruch, proto i možnosti ubytování a stravování jsou zde omezené. Anglicky se nelze domluvit. Jídelna, kterou se mi podařilo objevit, byla svým vybavením velmi skromná - maximálně pro 12 lidí. Vzhledem k tomu, že anglicky nikdo neumí a jídelní lístek byl v čínštině, tak jsem si šel vybrat jídlo do kuchyně. Extrémně malá a zakouřená kuchyňka o velikosti zhruba 1,5x2 metry byla vybavena pouze krytým ohništěm a pár kusy černého, značně opotřebovaného nádobí. Hygienické podmínky prakticky nulové. Obsluhu tvořila pouze jedna žena, která současně pokrmy i připravovala. Zručnost a rychlost, s jakou Tibeťané i Číňané dokáží pokrmy připravovat, je skutečně obdivuhodná. Přestože bylo v jídelně zhruba 8 hostů, všichni byli obslouženi velice rychle a jídlo bylo znamenité. Já jsem si dal mé oblíbené tibetské jídlo „momo" - jsou to výtečné v páře vařené knedlíčky či taštičky, plněné buď zeleninou nebo masem. Na jídelníčku však lze najít jídla jak tibetská, tak čínská, nabídka je tedy velice široká - od jednoduchých polévek, přes různě upravené maso či zeleninu, až po různé knedlíčky či taštičky. Přílohou jsou většinou rýže nebo nudle. Všude přítomný zelený čaj je často zdarma.
V Langmusi jste byl svědkem ohromné tolerance tibetského buddhismu, kde na půdě buddhistických klášterů se nachází mešita čínských muslimů Hui...
„Mým cílem není památka či nějaký sportovní výkon, ale cesta samotná."
Ano, součástí komplexu buddhistického kláštera Taktsang Lhamo je mešita muslimské menšiny Hui. Mešita vypadá zcela jinak, než jak jsme zvyklí z muslimských zemí. Její architektura má veškeré atributy architektury čínské - barevná výzdoba, vyřezávané ornamenty, několika stupňovitá střecha, atd. Hui je nábožensky definovaná skupina etnických Číňanů, obývajících zejména střední a středovýchodní Čínu. Jedná se tedy o zcela jiné etnické skupiny, než jsou ujgurští muslimové (turkická etnická skupina) na západě Číny. Většinou tvoří uzavřené komunity. Dá se říci, že malé městečko Langmusi je takovým multi-náboženským místem, kde vedle sebe žijí buddhisté a muslimové.
Můžete nám něco říci o minulosti a současnosti Hedvábné stezky?
Vzhledem k tomu, že Hedvábná stezka začala vznikat v době Římské říše, zhruba v roce 115 př.n.l. a její délka činila kolem 8 000 kilometrů (z čínského města Xian až do Říma), tak její historie je velice bohatá. Protíná mnoho historických období a historických území. Sloužila mnoha účelům (svůj název má pochopitelně od hedvábí, o které byl v Římě velký zájem a které bylo hlavním obchodním artiklem v době vzniku Hedvábné stezky). Je to téma na tlusté knihy. Já osobně doporučuji knihu „Čína - dobrodružství Hedvábné stezky" od Vladimíra Liščáka. Vzhledem k tomu, že sám nejsem historik, tak si na nějaké hlubší rozpravy na toto téma netroufám.
V každém případě ze slávy Hedvábné stezky těží mnoho zemí až do dnešní doby. Mnoho cestovatelů a turistů se vydává po stopách Hedvábné stezky, ať už objevovat staré památky, tak zakusit útrapy dlouhé cesty v nehostinných končinách a extrémních klimatických podmínkách. Hedvábná stezka překonávala vyprahlé pouště i vysoké, těžko přístupné hory. Mezi města, která se nacházela na trase Hedvábné stezky, náleží například starověké město Yazd (Írán), Istanbul a Konya (Turecko), Buchara a Samarkand (Uzbekistán), Banyán (Afhánistán), Pešávar (Pákistán), Kašgar (Čína), Turpan (Čína), atd.
Navštívil jste Východní Turkestán - Ujgurskou autonomní republiku. U nás většina lidí zná palčivou otázku Tibetu, ale málokdo ví o existenci Ujgurů.
Osud Ujgurů je v mnoha ohledech podobný osudu Tibeťanů. Bohužel však o nich ví jen málokdo. Ujgurové nemají žádnou světově uznávanou osobnost typu dalajlámy a navíc jsou to muslimové, a těm bohužel doba nepřeje. Čína dělá vše proto, aby původní ujgurská kultura byla maximálně potlačena. Hlavním nástrojem je přistěhovalectví. Ujgurská města se postupně stávají svým demografickým složením, architekturou, jazykem i náboženstvím čínskými městy. Ujgurové se tak stávají menšinou ve vlastní zemi. Já sám jsem v Kašgaru na vlastní oči mohl pozorovat přeměnu starého ujgurského města na moderní metropoli. Staré historické čtvrtě jsou likvidovány, aby uvolnily místo moderní skleněné a betonové architektuře. Pro Ujgury samozřejmě v těchto stavbách není místo. Jejich tradiční způsob života je postupně vytlačován z města na periferii. Centru města dominuje jedna z největších soch Mao Ce-tunga na světě, která stojí na rozlehlém betonovém náměstí. Její úloha je vcelku jasná - symbolizuje, kdo ovládá tento region.
Některé postřehy na toto téma jsou shrnuty v článku na: http://www.blisty.cz/art/27402.html.
Jaká byla vaše setkání s Ujgury a co jste se dozvěděl o jejich kultuře? Proč si myslíte, že se o nich nemluví tak, jako o Tibetu? Jaká je jejich kuchyně a obyčeje?
Ujgurové jsou velice hrdý národ s dlouhou historií. Je to vlastně nejstarší známé turkické etnikum ve střední Asii. V historii několikrát expandovali a vytvářeli velké samostatné územní celky. Od 13. století se jejich území dobrovolně stalo součástí Čingischánovy říše, udrželi si však vlastní značnou autonomii a výsadní postavení (na rozdíl od Číny). Naposledy si Ujgurové vydobyli nezávislost v letech 1944-1949 jako republika Východní Turkestán. Od roku 1949 se po vstupu Čínské lidové osvobozenecké armády však stává již součástí Číny jako Ujgurská autonomní republika. Ujgurové zůstali hrdým národem až do dnešní doby. Příkladem je typický ujgurský nůž, který je tradiční ozdobou každého Ujgura. Ačkoliv mají Ujgurové zakázáno nosit u sebe zbraně, můžeme mnohé z nich stále vidět s tradičním nožem u pasu. Ujgurové se nevzdávají ani ostatních svých tradičních doplňků - každý muž musí mít na hlavě typickou ujgurskou čepičku, ženy naopak pestrý šátek. Ujgurové jsou si plně vědomi své národní identity, ostatně o tom svědčí jejich velice aktivní odbojové hnutí. To však často vedou i násilnými prostředky, které hraničí s terorismem (bombové útoky apod.). To je pochopitelně odsouvá do pozadí za mírumilovné Tibeťany, kteří jsou tak světu pochopitelně mnohem sympatičtější. Je to škoda, protože Ujgurové a čínská snaha o jejich asimilaci si určitě zaslouží stejnou pozornost.
Ujgurové se snaží udržovat stále svůj jazyk, obyčeje i svou kuchyni. Ta je poměrně skromná. Vychází zejména z toho, že Ujgurové jsou muslimové a že obývají poměrně nehostinná území. Hlavní součástí je maso - skopové či jehněčí na rožni, poměrně tučné nudlové polévky ze skopového, knedlíčky či různé taštičky plněné masem. Velice oblíbené je sušené ovoce - zejména rozinky a meruňky. Jídlo se často připravuje na ulici - ovce je poražena a maso putuje rovnou do kotle nebo na rožeň.
Ujgurové mají smysl pro humor. Moje setkání s nimi byla tedy téměř vždy úsměvná, a to navzdory tomu, že jsme si často nerozuměli. Ať už jsem si dával kebab v pouliční jídelně, smlouval na tržišti nebo cestoval autobusem, nikdy se to neobešlo bez smíchu nebo alespoň úsměvu.
Děkuji za rozhovor.
Otázky pro pana Mariana Golise, cestovatele, kladla Zdenka Danková.
