Sousoší Zaváté šlépěje Jaroslava Šlezingera (foto: Zdenka Danková/Velká Epocha)
Sousoší Zaváté šlépěje Jaroslava Šlezingera (foto: Zdenka Danková/Velká Epocha)

Když se vám odkryje výhled v zeleni Ústředního hřbitova v Jihlavě, potkáte zde dvě ženy, opírající se jedna o druhou, jak kamsi těžkým krokem kráčí. Tak vyhlíží z kamene vytesané sousoší Zaváté šlépěje, jehož autorem je akademický sochař, profesor Jaroslav Šlezinger.

Válečný sirotek i vězeň

Jaroslav Šlezinger se narodil 29. dubna 1911 v Jemnici. Od šesti let vyrůstal v péči své matky jako válečný sirotek, poté co jeho otec Adolf 6. prosince 1917 zemřel ve vojenské nemocnici v Terstu.

Původně se Jaroslav Šlezinger vyučil tesařem u mistra Josefa Matějky v Jemnici (1926 - 1928). O rok později jako samouk vytvořil své první sochařské dílo - Památník padlým v Chotěbudicích. Po dvouleté vojenské službě absolvoval v letech 1933 až 1935 Státní průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. V roce 1934 vytvořil sochu plukovníka Švece a člena Sokola pro Obec sokolskou v Jemnici, které se nedochovaly.

26. září 1990 částečně rehabilitován rozsudkem Krajského soudu v Brně.

19. února 1999
plně rehabilitován rozsudkem Krajského soudu v Brně.

V období 1936 až 1939 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Bohumila Kafky. V roce 1939 nastoupil jako profesor sochařství na Umprum v Brně.

17. listopadu 1939 byl zatčen Gestapem spolu se studenty na Kounicových kolejích a byl převezen do Oranienburg-Sachsenhausenu. Na přímluvu doktora Emila Háchy za českou inteligenci byl v roce 1942 propuštěn z koncentračního tábora domů jako jeden z posledních, s podlomeným zdravím.

Poté se oženil se svojí láskou, Marií Čížkovou, z Uherského Brodu.

V roce 1944 se manželé Šlezingerovi stěhují do Jihlavy. V prostoru po odsunutých jihlavských Židech Jaroslav Šlezinger kupuje ateliér a v malé dílně nechává vyrábět hračky značky Linola.

"Dokonáno jest!
Dílo zloby, hněvu, nenávisti
A hlavně strachu!
Skončeno divadlo
A mocipáni zase na chviličku
Se cítí v bezpečí…"

(Verše Jaroslava Šlezingera ke Křížové cestě)

13. listopadu 1946 byl položen základní kámen k Zavátým šlépějím na Ústředním hřbitově v Jihlavě. Kopie tohoto sousoší je postavena o pár měsíců později v Hrotovicích, kde byl rovněž odhalen jeho reliéf obětem bomby.

V koncentračním táboře Jaroslav Šlezinger vymodeloval z chlebové střídy námět pro Zaváté šlépěje. Inspirací mu byly jeho matka a manželka, kterak se podpírají v bolestném očekávání.

V září roku 1948 byla odhalena socha Masaryka před jihlavským gymnáziem, která však byla v roce 1961 odstraněna a rozbita. V roce 1949 Jaroslav Šlezinger vytvořil sochu svatého Václava, kterou po domluvě s řeholníky minoritského kláštera v Jihlavě umístil, spíše ukryl, na zdi svatováclavské kaple U Minoritů, kde zůstala přímo na očích, avšak nepovšimnuta, Státní bezpečností. Stojí tam dodnes.

Druhé zatčení

"Pošpinit mě mohli, ale víru ve vás mi nemohli vzít," píše uvězněný sochař své ženě a synovi.

7. září 1949 byl Jaroslav Šlezinger zatčen Státní bezpečností a uvězněn v Hluboké ulici v Jihlavě. Od roku 1950 do roku 1951 byl vězněn na Mírově. Rok nesměl psát domů. Jeho žena Marie se synem nesměli od něj dostat ani řádku.

Třiadvacetičlenná skupina nevinných lidí zde byla obviněna z nesmyslných činů. Ve vykonstruovaném soudním procesu o "spiknutí" byl Jaroslav Šlezinger 11. února 1950 odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Rozsudek byl 25. dubna 1950 potvrzen Nejvyšším soudem v Praze.

Bývalí spoluvězni vzpomínají, jak jim Jaroslav Šlezinger ve vězení pro útěchu vytvářel sošky Krista z chlebové střídy a z překližky.

V roce 1951 byl Jaroslav Šlezinger převezen do tábora nucených prací ve Vykmanově, do lágru "L" ("L"- jako likvidace), k práci ve "Věži smrti".

Zatímco 2. května 1953 umírá v Jemnici jeho matka, Jaroslav Šlezinger je přinucen sbírat radioaktivní prach. Poté onemocněl nemocí z ozáření.

25. srpna 1954 byl převeden z tábora "L" na stavbu Domu kultury v Ostrově, kde byl přinucen vytvořit výzdobu a sousoší. Zároveň tajně modeluje reliéfky své "Křížové cesty" a doplňuje je textem.

2. srpna 1955 umírá ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově, o tři dny později je zpopelněn v Karlových Varech. Zde jeho vlastní křížová cesta končí.

Ostrovské sousoší může být považováno za vrchol cynismu. MUKL (muž určený k likvidaci - termín pro politické vězně) byl nátlakem a násilím přinucen vytvořit dílo oslavující režim, který jeho samotného zabíjí. Dílo je dokonalou ukázkou vrcholného období socialistického realismu 1949 - 1956, nezapadá do jeho tvorby, chybí duchovnost, jsou tam atributy demonstrující dobu. Přesto však někteří i v tomto sousoší nacházejí stopy jeho ducha.

Tvorba

Jaroslav Šlezinger jako sochař tvořil dokonale realisticky. Osobnost a vyjádření pocitů soustředil do výrazu tváře i postoje sochy. Jeho měkké linie znovu překvapují svou dokonalostí a duchem. Jeho plastiky vynikají čistou formou a vyzařují silné vnitřní pocity.

Jako člověk charakterní a slušný byl jedním z těch, kterých se komunistický režim obával nejvíce.

Zdroj: kniha Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje, dokumentární film Zaváté šlépěje od Petra Palovčíka a Zdeňka Obůrky