V nejbližších dnech se bude jednat o českém překladu knihy nejznámějšího čínského obhájce lidských práv Kao Č'-šenga „Za Čínu spravedlivější“. Velká Epocha se proto rozhodla přinést svým čtenářům ochutnávku z této výjimečné autobiografie, která popisuje zápas osamoceného právníka s čínskými úřady – největším byrokratickým molochem světa.
O dětství v jeskyni
Když mi bylo patnáct, dostali jsme s bratrem práci na částečný úvazek v dole Huangling v provincii Shaanxi, kam nás nabrali jako horníky. Když dnes slyším o nějakém důlním neštěstí, musím zavzpomínat na podmínky, za jakých jsme tenkrát pracovali. V dnešní době je společnost mnohem pozornější, když se něco takového stane a tlačí na zaměstnavatele, aby zlepšili bezpečnost práce. Tenkrát se o to většinou nikdo nestaral. Smrt člověka znamenala asi právě tolik, jako smrt mravence.
Jeskynní obydlí, kde jsem se narodil, přenechala matka před několika lety jiným lidem. Všichni jsme se tam narodili a já a mí sourozenci jsme tam bok po boku vyrůstali. Postel postavená z cihel je docela velká, pokud na ní spí jenom čtyři lidé, pro pět už je ale dost těsná. Když můj otec ještě žil, spalo nás v té posteli všech devět. Můj otec, jeden z bratrů a já jsme spali pod jednou dekou – až do tatínkovy smrti.
Zima na náhorní plošině s sebou přináší mrazivý a silný vítr. Zatímco ostatní děti směly zůstat doma, my museli každý den shánět v horách dřevo na topení, na uhlí jsme neměli peníze. Chudoba a drsná příroda posilovaly naši vůli. Velikou úlohu hrál nezlomný duch mé matky. Hlavně ona nám dávala sílu, abychom mohli všechny ty roky přežít. V roce 1977 se rozhodla poslat mě na střední školu a já tak vstoupil do nové fáze svého života.
O matčině výchově
Díky matce, která nám všem šla vzorem, jsme pochopili, že každý čin s sebou nese následky a člověk vždycky sklízí to, co zasel. Matka nás vychovávala přísně a trestala nás, když jsme bez dovolení snědli dýni či ovoce, které nebylo naše. Vysvětlování, že jsme byli hladoví, nám nepomohlo. Díky matčině zásadovosti jsme se již jako děti naučili nikdy nic nezdvihat ze země nebo brát si něco, co nám nepatří.
O tom, jak se stal právníkem
„Když jsem tenkrát – v roce 1991 – prodával zeleninu, neexistovaly mikrotenové sáčky, takže mnoho prodavačů používalo na zabalení zboží noviny. Dobře si vzpomínám na den, kdy jsem někomu prodával zeleninu a vzal polovinu novin, abych ji zabalil. Druhá půlka novin spadla na zem. Zdvihl jsem je a všiml si, že to jsou Legal Daily News. Stálo v nich, že Čína bude v dalších deseti letech potřebovat 150 000 právníků, a že nejlepší způsob, jak získat kvalifikaci pro toto povolání, je samostudium. Když jsem si tu zprávu přečetl, dychtivě jsem zatoužil to vyzkoušet. Říkal jsem si, že v nejhorším případě – pokud stihnu jen jeden předmět ročně, tak, abych udělal žádané zápočty – budu ke studiu potřebovat 14 let.
V onom roce jsem vstával hodně brzy a u pšeničného pole se učil na přednášky. Stébla obilí představovala obhajované klienty. Když jsem měl trochu času, sháněl jsem si místo. Zima v Urumqi byla velmi ledová – tak ledová, že když jsem šel ven, zamrzaly mi obličejové svaly. Pořád ještě jsem byl velmi chudý a nosil jen tenký oděv. Když jsem vešel do nějaké budovy, kde jsem měl mít řízení, zamířil jsem nejprve na toalety, kde se topilo. Na záchodech jsem pobyl tak dlouho, dokud se rysy v mém obličeje neuvolnily a já byl schopen zase normálně mluvit.
O právním systému v Číně
Naše země funguje bez nějakých nařízení či jinak řečeno, nařízení jsou rutinním způsobem nedodržována či zneužívána. Práva a zájmy lidu jsou neskutečným způsobem porušována. Vládní úředníci jsou chamtiví a bezostyšní, lidé zodpovědní za dodržování zákona ho sami porušují, neexistuje nezávislý justiční systém, společnost jako celek je nepoctivá a nemorální. V posledních sedmi letech jsem pracoval jako právník a mohu tedy říci, že se každý den propadáme čím dál víc. Právní stát je cílem, který (má-li být realizován) vyžaduje nejen konkrétní systém a řízení, ale hlavně upřímný zájem vydat se po právní cestě a následovat ji. Navenek vypadá naše společnost celkem civilizovaně. V jádru se ale náš vládní systém nikdy nevzdal svých zločineckých metod.
O olympijských hrách
Velmi si cením olympijského ducha, ale přesto nemám v úmyslu kárat pana Roggeho za to, že zanedbává svou povinnost a nehájí etické hodnoty olympijských her. Jen je nutné mu připomenout, že čínský komunistický režim přisoudil pořádání olympijských her jednu z nejzávažnějších politických rolí. Vše co sloužilo olympijským hrám, muselo být zabezpečeno na politické úrovni.
Podle motta „Zajistit úspěch olympijských her“ se v Číně objevily všechny možné druhy zlořádů včetně nuceného vysídlování lidí z jejich bytů a domů, ilegálního zatýkání, pronásledování žadatelů s peticemi a utlačování věřících.
Pro čínské obyvatelstvo je nanejvýš jasné, že komunistický režim chtěl úspěšným pořádáním olympijských her dosáhnout dvou cílů. Za prvé: dokázat čínskému obyvatelstvu, že svět pořád ještě uznává komunistickou stranu jako legální čínskou vládu – a to navzdory tyranii a všem úděsným zločinům proti lidskosti, jichž se strana dopustila během posledních desetiletí na úkor minimálně 80 milionů lidských životů. A za druhé: dokázat světu, že strana má pořád ještě nad Čínou moc a že operuje s plnou podporou obyvatelstva.
V budoucnu dospějete k tomu samému, co já; že právo tohoto zločinného totalitního režimu na pořádání olympijských her se stane temnou kapitolou v historii olympijských her a hanbou pro celé lidstvo.
Čínská komunistická strana si může udržet svou moc jen díky tomu, že úmyslně a násilně útočí na naše vědomí a s pomocí lží manipuluje se svědomím lidí. Denně je podkopávána naše morálka. Lidé často propadají úplné bezmoci, a jen proto, že nevidí žádné východisko, se spřáhnou s komunisty a stanou se jejich pasivními podporovateli.
Díky komunistům poklesl nejnižší morální standard Číňanů natolik, že někteří dokonce obhajují a ospravedlňují komunisty páchaná zvěrstva. Režimu se proto jeví zcela jisté, že si nadále udrží moc. V dnešní době šíří Čínská komunistická strana svou strategii morální zkaženosti do celého světa. Konání olympijských her pod vlajkou komunismu znamená, že tato jejich strategie je úspěšná.
Jestliže nevinný Číňan ztratí svobodu jen proto, aby byl zajištěn úspěch olympijských her, potom nemají tyto hry žádný morální základ. A je-li tomu tak, pak neexistuje žádný morální základ k tomu, aby byl úspěch těchto her vystavován na obdiv. Ve jménu zabezpečení úspěchu OH byl vydán zákaz veřejných diskuzí, bylo vyhlášeno informační embargo, došlo k blokádě internetu a ke sledování a pronásledování všech, kdo se odvážili říci svůj názor. Olympijské hry se blíží a my ze zkušenosti víme, že „oni“ učiní vše, aby své úsilí o „absolutní bezpečnost her“ dovedli k úspěchu. My přitom budeme muset obětovat všechno, co je civilizované společnosti drahé, včetně lidskosti, důstojnosti a ducha fair play. Proto je čínská olympiáda velkou ironií. Věci beztak došly tak daleko, že hry se uskuteční. Opravdu potřebujeme olympijské hry, které přinesou ztrátu osobní svobody, důstojnosti, humanity a dokonce lidských životů?
Pokud Vy, ať už jste Číňan nebo cizinec, budete kvůli olympiádě ignorovat to, co se v Číně děje, stáváte se spoluviníkem těchto zločinů, toho, že jsou ve jménu „bezpečnosti“ zatýkáni lidé. My Číňané si hluboce, ze srdce přejeme, aby se olympijské hry mohly konat ve svobodné a mírumilovné Číně. Stávající olympijské hry však ve většině z nás vzbuzují spíše pocity nevole.
Z otevřeného dopisu Senátu a Sněmovně reprezentantů Spojených států
Vážené dámy, vážení pánové, Dr. Martin Luther King řekl: „Bezpráví někde ohrožuje právo všude.“ V logice čínských komunistů je to obráceně. Pro ně platí „Právo někde ohrožuje bezpráví všude“. Dokonce, i když právo není vůči zlu nepřátelské, bude na něj zlo útočit jako na nepřítele, protože již samotná existence práva stojí zločinu v cestě.
O čínské společnosti
Jakmile začnu přemýšlet o věcech, které se dějí v naší společnosti, přepadá mě bolest samoty. Má samota spočívá v tom, že jsem se rozhodl následovat své vlastní principy a jít svou vlastní cestou. Sahá daleko za běžné osamění, vnáší do mojí existence bolest a dokonce i beznaděj.
Když jsem se o této bolesti zmínil svým přátelům, radili mi, abych se od ní oprostil. Někteří říkali, že bych se nad ni měl povznést, jiní, že člověk se musí stát apatickým. Dokud bude čínská společnost taková, jaká je teď, jediný způsob, jak to vydržet skutečně je se nad to povznést. Apatie snad může přinést pocit bezpečí, může však také přivodit bezcitnost a člověka svést, aby čerpal nepřetržitý prospěch ze zkorumpovaného systému. Dokud jí člověk nepodlehne, bude sám jako kůl v plotě.
Z němčiny přeložila Bohumila Chocholová
Stránky o Kao Č'-šengovi v němčině
