Už dlouho zvon doprovází člověka na jeho pouti životem. Jako hudební nástroj vyhlíží skutečně velkolepě. Podoben kalichu, má korunu, hlavu, krk a srdce. Ve zvonařské terminologii má i věnec a žebro. Jako bychom mluvili o lidské bytosti, že?
Mimo svou základní funkci hudebního nástroje je zvon také technickým výtvorem, podle ztvárnění vnější podoby i výtvarným dílem a v neposlední řadě bývá historickou památkou.
Přišly zvony z Kampánie?
Obor, který se zabývá zvony a jejich odléváním, se nazývá kampanologie, přičemž Campania (Kampánie) je krajinná oblast ve střední Itálii. Právě zde podle pověsti r. 409 nolánský biskup Paulinus vynašel kovové zvony.
Aby zvon mohl znít, bývá zavěšen na dřevěném nosníku, který je nazýván „hlavou“ či „hlavicí“. Po staročesku se této části říkalo „jařmo, jho“. Horní část zvonu, za kterou je zavěšen na svém jhu, tvoří šestiramenná nebo čtyřramenná koruna. Tato koruna, o které historická encyklopedie hovoří jako o „obloucích křížem přes sebe přeložených“, působí velmi dekorativně a korunuje těleso zvonu. Vrchol zvonu pod korunou je nazýván čepec, pod čepcem je krk neboli plášť. Nejširší místo ve spodní části je věnec. Ten má svou hranu neboli „špici“.
Když se podíváme na průřez zvonem, samotný jeho tvar (půvabná křivka, která udává jeho tvar) se nazývá „žebro“.
Uvnitř zvonu je zavěšeno kované srdce. Tato část zvonu je nazývána „srdcem“ pouze v českém a ve staroněmeckém jazyce. V ostatních jazycích se název této části podobá spíše „klepadlu“. Dnešní němčina užívá novodobý název „Klöppel“ nebo „Schwengel“. Takže … výraz „srdce zvonu“ používali pouze dva blízcí sousedé – Češi a staří Němci - dnes ho slyšíme už pouze v Čechách.
Dunivá Kateřina, Zlatá svatá, Velký Dominik
Snaha o polidštění zvonů se odrážela ve jménech zvonů. Většinou byla zvonům dávána jména světců nebo světic, např. Maria, Prokop, Vojtěch, jindy dárců: Zikmund, Lochmar, Zuzana… Také podle účelů, ke kterým zvon sloužil, býval pojmenován: Klinkáček, Žebrák, Poledník. Poetický původ některých názvů je dnes již obtížné zjistit – Mamona, Vorel.
Patronkou pro zvonaře byla svatá Agáta, v porovnání s jinými světci však není její vyobrazení na zvonu nijak časté.
Vtipná a výstižná jména dal zvonům ve své stínadelské trilogii spisovatel Jaroslav Foglar. Posuďte sami: „… je zase slyšet hluboký hlas Dunivé Kateřiny, jasný zvonivý hlas Zlaté svaté, i kovové srdce Velkého Dominika Rychlé šípy rozeznávají a jak se dívají po věžích, odkud se zvony ozývají, vidí úžasné modré nebe, hluboké tmavé a věže jsou zlatě ozářené sluncem, jak je ještě nikdy neviděli.“ (Z knihy Stínadla se bouří)
Původním úkolem zvonů bylo svolávat věřící k bohoslužbám a vybízet je k modlitbě. Později bylo zvonění využíváno i ke světským účelům. Od první poloviny 16. století se datuje zvonění „proti mračnům“. Původní význam byl pobídnout věřící k modlitbě za odvrácení pohromy. Lidé se však domnívali, že otřes vzduchu způsobený zvoněním odnímá mrakům zlou sílu. Proto se před bouří zvonilo i velkými zvony obzvlášť silně. Také před vpádem nepřátel do města nebo při požáru se zvonívalo na poplach.
Kdo vynalezl zvon?
Většina studií o historii zvonů se shoduje v tom, že původ tohoto hudebního nástroje sahá daleko do předkřesťanských dob. Jeden z důkazů pochází z vykopávek v Asýrii, z bývalého Ninive, které jsou datovány z konce 3. tisíciletí před naším letopočtem. Podle zmíněné pověsti vynalezl kovové zvony biskup Paulinus, když projížděl lesem a pohlédl na kalich kvítku, které tam rostly. Napadlo ho vytvořit kovový kalich, který by zněl jako hudební nástroj. Pravděpodobnější však je původ zvonu z rolničky, jejíž vlastí je Orient.
Západní zvon bývá obvykle zavěšen na svém jařmu tak, aby jej bylo možno rozkývat a tím i rozezvučet, neboť srdce zvonu musí bít o jeho vnitřní stěnu. Některé domácí zvony (např. ve středočeské Kouřimi), jsou uloženy srdcem vzhůru, zvoníci je rozhoupávají odspodu, šlapáním nohou.
Orientální zvony bývají uloženy jinak – zvon je zavěšen bez srdce a bývá rozezníván nárazy břevna zvenčí.
Za nejstarší zvon z křesťanské Evropy je pokládán malý zvon, zvaný „Kančí tesák“, který je nýtovaný ze tří železných desek. Byl objeven v kostele sv. Cecilie v Kolíně nad Rýnem. Původní staré zvony mívaly daleko ke tvaru, který známe dnes.
V Čechách se zvony objevily spolu s příchodem prvních křesťanských misí. Počátky českého zvonařství nacházíme v období kolem r. 1062 – 1092. Zvonařství bývalo odnepaměti spíše kočovnou profesí, a to z praktických důvodů. Přeprava velkých zvonů byla omezena technickými možnostmi, proto bylo výhodnější zvon odlít co nejblíže místu budoucího zavěšení.
Příště: Odlévání zvonů
Podle zdroje: P. R. Manoušek: Zvonařství, kaple.sosuvka.com/zvony
