Banat, Ceska komunita v Rumunsku, Petr Mosko, Rovensko, vychod slunce
Výhled na rovenské okolí, půl sedmé ráno. (Foto: Petr Moško)

Málokdo ví, odkud pochází český fotbalista Pavel Nedvěd. Jeho rodiče se narodili v Gerníku a na Bígru. Na mapě České republiky byste tato dvě místa hledali marně. Patří mezi šest vesnic, které Češi obývají v Rumunsku - již déle než 180 let.

Fotogalerie: kouzelné české vesničky v Rumunsku

Do divokého Banátu kdysi Čechy nalákaly výhodné kolonizační podmínky, které slibovaly každé rodině několik hektarů půdy, daňové úlevy a desetileté zproštění vojenské služby. Desítky českých rodin začínaly v bukovém pralese z ničeho. Své domy krajané stavěli za hojné společnosti medvědů a vlků. V malebném a úrodném banátském kraji se přičinlivým osadníkům brzy začalo dobře dařit.

Jak se české enklávě žije dnes jsem se ptal fotografa Petra Moška, který si v banátském Rovensku koupil dům a pravidelně sem jezdí.

Když kolega oslovil dokumentaristku Janu Ševčíkovou, která jako první v českých koloniích v Rumunsku natáčela, byla nesmírně otrávená a stručně ho odbyla slovy o devastaci českého Banátu…

Jana Ševčíková o Češích v Banátu v roce 1978 natočila dokument Piemule (hanlivé rumunské slovo pro Čechy). Z něj se o rumunských krajanech poprvé dozvěděla česká veřejnost. Když Ševčíková po letech do Banátu přijela a chtěla ještě natáčet, místní ji nepoznali a chovali se k ní neurvale. Objektivů je tam poslední dobou už moc. Zdejší obyvatelé na ně začínají být alergičtí.

V Rovensku došlo ke spontánní reakci na věci, které lidi považují za obtěžování. Třeba, babičky zpívaly v kostele a český fotoreportér je fotil z dvaceti centimetrů. Tak ho Franta z toho kostela vyved‘. Pak se v hospodě a v kostele objevily cedule „Zákaz fotografování“. Místní se tím prostě bránili. Samozřejmě, spoustě lidí focení nevadí, říkají, aspoň se na nás někdo přišel podívat.

S přílivem fotografů a turistů sem asi byly zavlečeny i jiné „civilizační vymoženosti“…

Pomoc banátské oblasti, přicházející z vnějšího světa, zasadila zdejší kultuře vážnou ránu. Kroje? Dnes se nosí adidas. Místo kapely, kterou Rovensko mělo, spíš uslyšíte z kazeťáku rumunskou lidovou hudbu. V krámě na pultě bývalo jen pár věcí, ale byly to jejich věci. Teď je ve stejných regálech Orbit, Coca-Cola a Danone. Objevily se mobily, satelity, plastová okna…

Nevím, čím to je, ale Banát přese všechno zůstává stejně krásný jako předtím.

Jak bys popsal vývoj Rovenska, typické české vesnice v Banátu, za posledních 20 let?

Banat, Ceska komunita v Rumunsku, Petr Mosko, Rovensko, strihani ovce, Joziho syn
Rovensko, stříhání ovcí, Jožiho syn. (Foto: Petr Moško)

Do roku 1989 to byla vlastně zakonzervovaná oblast. Pak nastala doba, kdy si lidé zvykli přijímat pomoc z Československa, jídlo, oblečení, do vesnic se zavedla elektřina. Místní k tomu přistoupili i trochu zištně, ve smyslu: tak co jste pro nás vymysleli?

Legrační příklad, já si tady koupil dům a v prvních letech jsme do „chudého“ Banátu vozili oblečení. Pak jsem si ale uvědomil, že s místními to je trochu jako s mými prarodiči, ti taky měli plnou skříň nepoužitého oblečení, ale stejně chodili v tom rozdrbaným. Pak se mi rovenští svěřili, že „humanitárního“ oblečení už v jednu chvíli bylo tolik, že ho někteří neměli kde skladovat a museli ho pálit.

Po revoluci odešli někteří zdejší obyvatelé do ČR s úmyslem vydělat víc peněz

Začátkem 90. let se do Banátu začali vracet místní, kteří už to v Čechách znali. Někteří se tu objevili coby náboráři českých firem. A hned: Pojďte do Mitasky, do Prahy! Desítky mladých se za nimi táhly do českých fabrik. Dali je na ubytovnu a oni, aby hodně vydělali, chodili na dvanáctky, večer tak ještě do hospody, někdo byl otrávenej, tak se popral. Ráno zase do práce atd. Šly tam i celé rodiny a co bylo typické - naše kamarádka začala po pár měsících života na ubytovně používat slova, jaká jsme v Banátu v životě neslyšeli. Naštěstí tam nebydleli dlouho a brzy se odstěhovali na vesnici.

Prostě, banátští Češi se v Praze tak nějak zapletli, ztratili mezi ostatními gastarbeitery z Východu… Já to sledoval. Oni už se nechtěli vrátit domů, kde by znova pracovali na poli, lopotili se a poslouchali bez odmlouvání své prarodiče (jejichž autorita je v Banátu tradičně zakořeněna). V průmyslové výrobě a dusném prostředí velkoměsta to ale taky nebylo nic extra.

Místní se do Čech „za lepším“ stěhují pořád. Populační odliv je pro tuhle oblast dost závažný problém.

A když se pak coby „lepší lidi“ přijedou ukázat domů…

No… naposledy jsme v Banátu byli na nákupu a soused Petr povídá: „Musím si koupit toaletní papír a tu vůni do záchoda.“ Opodál to zaslechli manželé, co už léta bydlí a pracují v Čechách. Stáli tam - vymódění ve značkovém oblečení - a smáli se mu. „Na co to kupuješ, neříkej, že máš splachovací záchod?“ Vlastní lidi ho „vytočili“ desetkrát víc než turisti. Nějak to ale překousnul a povídá: „Tak se lidi ke mně přijďte podívat, jak to tam mám.“ Nepřišli.

Z toho, co se o Banátu omílá („perla české kultury uprostřed panenské přírody, čeština zpřed sto let, pohádková moudrost folklóru“), co tam opravdu můžeme zažít?

Banat, Ceska komunita v Rumunsku, Petr Mosko, Rovensko, za deste
Rovensko v dešti. (Foto: Petr Moško)

Banátská čeština v posledních letech podléhá vlivu moderní češtiny, importované turisty a návštěvníky z Čech. Teď o víkendu jsem tam byl a poslouchal a v jednu chvíli si zklamaně brouknul pod vousy: tak starej Pelnář používá slovo super!

Ti nejstarší ale opravdu mluví nádhernou, starobylou češtinou. Do kostela se stále chodí v krojích, svátky se drží přísně a se vším všudy, podle církevního kalendáře.

Existuje tam něco naprosto nepřenosného do současného světa, jak ho známe. Jdete, zaťukáte na dveře, třeba, že potřebujete vodu a zjistíte, že oni vás čekali (i když vás nikdy předtím neviděli)! Nikdy vám nedají najevo, že vás neradi vidí. Pro Evropana nepochopitelný prostor přátelskosti a dobroty...

Jak v praxi vypadá tzv. agroturistika, která měla této oblasti přinést šetrný ekonomický rozvoj?
Myslím, že se jí docela daří. Dnešní taxa je 400,- Kč za nocleh u místních s plnou penzí. Někdo si přiveze horské kolo, jiný jde opravdu s místními na pole, zajímá se, jak podojit krávu apod. Taky si tady můžete koupit dům, jako jsem to udělal já nebo novináři z Respektu. Jeden podnikatel ze severních Čech si v Rovensku nedávno nechal postavit dřevěnici. Stavěli mu ji místní a vyšla ho asi na čtyři sta tisíc.

Proč se tvému domu na Rovensku říká U Zlatokopa?

Předešlý majitel se jmenoval Alois Vokáč, to byla nádherná persóna. On se vždycky pustil do nějakého podniku… Třeba měl prodejnu s textilem. Za všechno, co měl, nakoupil látky, z okna udělal dveře, dal tam regály a na ně ty látky vyložil. Jenže se dopustil drobné chyby… on ty látky prodával za cenu, za jakou je koupil. Taky mu spousta zboží zůstala. Prostě na tom prodělal kalhoty a v závěru většinu látek rozdal po vesnici.

Taky se rozhodl, že udělá hospodu. Vymyslel skvělý dumpingový tah, že první dva dny se u něj bude pít zadarmo, aby si jako lidi zvykli a pak už „každej za svý“. Nakoupil zásoby na týdny dopředu a vyhlásil, že otevírá. No a místní se sběhli a všechno mu vypili. Tak poslal nějaký mladý kluky vozem dolů do vesnice pro další víno a oni ho po cestě taky polovinu vypili. Zkrachoval.

Koupil úžasný stroj na bonbóny. (Ten mi zůstal a až ho zrenovuji a seženu dobový recept na kyselé bonbóny, tak to bude opravdová krása.) Dohodnul se s tetou Karlou z obchodu, že bude její dodavatel bonbónů. Jenže za ním začaly dolejzat děti a to, co vyrobil, rozdal.

Vokáč byl mužem mnoha tváří, byl nejen oblastním veterinářem, ale také hybatelem zdejšího spontánního hnutí za objevení zlatého pokladu, co tu údajně na Vrtáku je.

Kde se na Rovensku vzal poklad?

Banat, Ceska komunita v Rumunsku, Petr Mosko, Rovensko, tam je poklad
Tam je zlato. (Foto: Petr Moško)

Podle legendy tudy táhnul zbojník a zloděj Aramabáš s bandou Turků, kteří loupili a kradli. Protože už jim vojáci byli na stopě a loupežníci měli namále, zakopali tady svůj poklad. Jeho součástí prý byly i překrásné zlaté boty.

Ta legenda je tak silná, že sem jezdí hledači z celého světa. Občas na Vrták přijíždějí s těžkou technikou, s Caterpillary, s detektory kovu i se složitějšími přístroji. Dokonce tam i odstřelovali, kopali tunely s výdřevami atd. Štěstí zkoušejí i vědci, jasnovidci, proutkaři… a hlavně velký počet místních.

V jednu dobu chodilo za Vokáčova zdatného povzbuzování kopat celé Rovensko. Někteří přísahali, že našli zbojnické značky na stoletých bucích, jiní doma zkoumali „zaručeně pravé“ mapy. Vokáč už předem furiantsky avízoval: „Až se to najde, celý poklad jde do vesnice, ale ty boty, ty nechte mně.“

Rovenští to zlato hledají pořád?

Děda Fialů několikrát trval na tom, že „půjdeme k němu, sedneme k mapě a probereme to“. Loni tam chlapi zase byli kopat. Lidé ten poklad hledají dodnes. Mě mrzí jediná věc, že jsem nezažil, když tam chodilo kopat celá vesnice. Já bych se býval moc rád účastnil toho snu, který ta naše vesnice snila a pořád sní.

Děkujeme za rozhovor. A užij si pokladů, které jsi v Banátu už našel.