Číňané říkají: „Jídlo je nebe obyčejných lidí.“ Právě obyčejní lidé v Číně ale ztratili pocit jistoty - za této situace není přehnané hovořit o panickém strachu z potravin, který se šíří celou zemí.
Expert Zhou Qing se reportáží „O bezpečnosti potravin v Číně“ proslavil v roce 2006. Stejnojmenná kniha byla přeložena do několika jazyků, což jejího autora proslavilo i ve světě. V interview pro Epoch Times Zhou vysvětluje, proč odpovědnost za kontaminaci mléka melaminem nekončí u čínských farmářů, ale točí se kolem velkých firem, a proč Čínu i svět čekají další skandály. Také varuje, že pro čínský režim představují kontaminované potraviny politicky výbušný materiál.
Kdo nese podle Vašeho názoru odpovědnost za skandál s kontaminovaným mlékem firmy Sanlu?
Po vypuknutí skandálu byla vznesena otázka, kdo a v jaké fázi výroby sušeného mléka melamin do mléka přimíchal. Firma Sanlu okamžitě obvinila producenty mléka a sběrny mléka. Úřady nelenily a v nejkratší době obvinily a nechaly zatknout 19 rolníků. Ale jsou rolníci skutečně těmi hlavními viníky?
V Číně produkují mléko většinou malé rodinné farmy, které chovají jen několik dojnic. Sběrny mléka od nich vykupují čerstvé mléko a dál ho dodávají výrobcům sušeného mléka.
Všeobecně se předpokládá, že rolníci přidávají do mléka vodu a aby neklesl obsah proteinu, zároveň do mléka přidají melamin, který zvýší obsah bílkovin ve směsi. Otázkou však je, jestli všichni rolníci přidávají do mléka stejné množství vody i melaminu? To je velmi nepravděpodobné. Když se v konečné fázi smíchají dohromady různé dodávky mléka, vyvstanou problémy. Rizikové hodnoty se však dají snadno zjistit ve sběrně mléka. Rolníci totiž většinou nemají žádné znalosti z chemie, a ani nemají technické vybaveni k tomu, aby mohli stanovit vhodný poměr mezi vodou a melaminem. Pro rolnickou rodinu, která chová jen pár dojnic, je to finančně nákladné a vůbec by se to nevyplatilo. Proto nesou největší vinu velkovýrobci sušeného mléka.
Přidávala firma Sanlu do sušeného mléka melamin opravdu vědomě? To by znamenalo, že zástupci firmy tuto skutečnost zatajili svým novozélandským partnerům.
Naprosto vědomě to dělají všichni, celý sektor a nejen Sanlu. Firma Sanlu přidávala melamin do mléka, aby snížila náklady na výrobu sušeného mléka. A tak nejenže podváděla své zákazníky, ale nebyla poctivá ani vůči svému partnerovi. Na jedné straně se podniky snaží snižovat výrobní náklady, ale na druhé straně musejí produkty odpovídat kvalitativním normám, takže pro vyrovnání kvality se použijí levné chemikálie.
Výrobci jsou vynalézaví a neustále vyvíjejí různé techniky, jak obejít kontrolní metody. Kdybychom přirovnali vztah mezi podvodnými firmami a kontrolními úřady se vztahem kočky s myší, měly by kontrolní úřady představovat kočku, která myši pilně chytá. Ale díky korupčnímu systému jsou úřady spíš línou a bojácnou kočkou, zatímco myši jsou čím dál odvážnější a bezohlednější.
Jak pokračuje skandál kolem melaminu?
Pekingský režim se snaží každý skandál co nejrychleji ututlat a vzdálit ze zorného pole veřejnosti. Ani tento není výjimkou. Média jsou v tomto ohledu velmi snaživá a ihned po vypuknutí skandálu ho postrkovala tímto směrem. Důsledek takového způsobu jednání však je, že další pohroma se objeví ještě rychleji a bude mnohem horší. Lidé často říkají: Oheň nemůžeš zabalit do papíru. Když to uděláš, neshoří jen papír, spálíš si taky ruku.
Jakou roli v tom hraje čínské ministerstvo propagandy?
Po skandálu „Zhi Baozi“ (pařené buchty s papírovou nádivkou místo s masovou), vymyslelo ministerstvo propagandy výraz „Du Shiping“ (kontaminovaná potravina) a zařadilo ho mezi „Min Gai Ci“ (citlivá slova). Od té doby se ve zprávách zmínky o kontaminovaných potravinách téměř neobjevují. Já už jsem řekl, na základě tohoto rozhodnutí se ale problém s bezpečností potravin bude pouze stupňovat. Mě osobně skandál s kontaminovaným mlékem vůbec nepřekvapil.
Ministerstvo propagandy nejenže k tomuto skandálu přispělo, ještě nadále podává pomocnou ruku zlým praktikám.
Cítil jsem se úplně bezmocně, když jsem v televizi sledoval ty takzvané experty přes medicínu. Říkali totiž divákům, a asi i z přesvědčení, že ledvinové kameny nejsou téměř žádný problém a ani moc nebolí. Člověk musí jen hodně pít vodu a kameny může vyloučit také tím, že bude poskakovat. Kdyby ty děti vypily jed, byly by ihned zemřely. Ale jak je vidět, nenapily se jedu, ale kontaminovaného mléka. Ony sice nezemřou, ale mají ledvinové kameny. Nikdo neví, co tato chemikálie může v dětském těle způsobit. Když se něco stane za dva či tři roky, kdo potom ponese zodpovědnost? Koho bude zajímat, jak se vede dětem, které měly před třemi lety oteklou hlavu z kontaminovaného mléka? Už se o nich nikdo nezmíní.
Melamin byl objeven v produktech z Číny i v mnoha jiných zemích. Zboží se stáhlo z prodeje. Co mohou podle vašeho názoru západní země ještě udělat?
Pokud se opatření západních zemí omezí jen na to, že budou mléčné výrobky z Číny testovat na melamin, připadá mi to příliš povrchní. Je to krátkozraké a vůči spotřebitelům silně nekorektní jednání. V moderním potravinářském průmyslu se všeobecně uznává, že bezpečnostní problém nespočívá v potravinách, ale v chemických přísadách, které jsou nevyhnutelnou součástí našeho dnešního života.
Výroba většiny chemických přísad také způsobuje těžké znečištění životního prostředí a v západních zemích by nepřinesla žádný velký zisk, takže 80 procent celosvětové produkce chemických potravinářských přísad se vyrábí v Číně. Tyto přísady někteří západní importéři dokonce polepují západními etiketami. Západní země sice téměř žádné potraviny z Číny nedovážejí, ale používají v Číně vyrobené pochybné potravinové přísady, které činí i z takzvaných „bezpečných západních potravin“ relativně rizikové zboží.
Již před čtyřmi lety jsem se ve své knize zmínil o tomto skrytém, ale vážném nebezpečí a apeloval na západní vlády, aby mu věnovaly svou pozornost. Pořád říkám, že obrovské investice západního kapitálu do Číny, tedy do země s totálně chaotickou a korupční vládou a bez jakéhokoliv kontrolního mechanismu, mohou způsobit škody po celém světě. Ve svém vlastním zájmu by měly západní vlády vyzvat čínský režim k tomu, aby byla zavedena mediální svoboda alespoň v potravinářské oblasti.
Existuje v Číně ohledně potravin tzv. dvoutřídní společnost? Tedy lepší potraviny na vývoz a horší pro Číňany?
Nejsou to jen dvě třídy, je jich pět. Nejlepší potraviny se exportují do Severní Ameriky a do Evropy, druhé nejlepší do Japonska, Koreje a ostatních asijských zemí, třetí nejlepší putují do Šanghaje a do Pekingu a dalších čínských velkoměst, čtvrté nejlepší potraviny míří do středních a malých měst a ty nejhorší končí na čínském venkově.
Žijí nyní Číňané lépe a zdravěji než dříve?
Lidé se od zvířat liší tím, že mají lidského ducha. Pokud člověk nemůže svobodně myslet, nedá se lidský život považovat za „život“, ale jen za „přežívání“. Mít o trochu víc jídla ještě neznamená lépe žít.
Já považuji za důležitější mít zdravého ducha a potom zdravé tělo. Podle aktuálních údajů čínského ministerstva zdravotnictví spáchá v Číně ročně až 400 000 lidí sebevraždu. Nezdravý duch je mimo jiné vyvolán alarmujícím stavem bezpečnosti potravin.
V dětství jsem téměř neslyšel o tom, že by někdo onemocněl na rakovinu, ale teď to slyšíte všude kolem. Znečištěné potraviny jsou tou největší příčinou rakovinových nádorů.
Je v Číně ještě nějaké jídlo, které může člověk jíst bez jakýchkoliv obav?
Číňané říkají: „Jídlo je nebe obyčejných lidí“. Právě obyčejní lidé ale ztratili poslední zbytek pocitu jistoty - je to situace, kdy není přehnané říci, že se jedná o „paniku z potravin“: Do rýže se přidává minerální olej, aby se blýskala, do mouky se přidává chemie, na ovoce se používají chemické postřiky, aby se nekazilo a rychleji dozrálo, i na zeleninu se používají postřiky - jak může člověk, který uvažuje nad bezpečností potravin, ještě vůbec něco jíst?
Bude mít tato problematika podle Vás vliv na budoucnost čínské společnosti?
Jedno čínské přísloví praví: „Voda může loď nadnášet, ale může ji také potopit.“ Problém s bezpečností potravin by se mohl stát výbušninou a odstartovat v čínské společnosti velké nepokoje. Potraviny, to je ta nejposlednější mez tolerance lidu vůči diktátorskému režimu. Lidé mohou žít bez myšlenek, bez svobody myšlení, žít jako prasata. Když ale prasata dostávají pořád jen kontaminované krmivo, mohou jednoho dne ze stáje utéct a co budou pak dělat lidé?!
V historii je pro to nemálo příkladů, kdy došlo ke střídání moci na základě špatného zásobování potravinami. Týká se to pádu carské říše v Rusku v roce 1918 i úspěchu polské Solidarity v roce 1980.
Za Epoch Times se ptala Maria Zheng.
Článek v němčině
