I když účinky tradiční čínské medicíny jsou nesporné a představují staletími zdokonalované a prověřené postupy, cestu k českému pacientovi si toto odvětví stále hledá. Člověk, který je „odkojen“ klasickou západní medicínou, se k jiným metodám buď staví odmítavě, anebo si v lepším případě od nich zachovává odstup. Po alternativní medicíně většinou sáhne až tehdy, kdy mu ta „osvědčená západní“ nedokáže pomoci. Snad proto si tradiční čínské lékařství dobývá v domácím prostředí své místo jen pozvolna. Ani u zdejších zdravotních pojišťoven nemá zrovna zelenou, náklady na léčbu si pacient musí hradit sám.
O to zajímavější je úsilí MUDr. Zuzany Kopytkové, mladé lékařky z chomutovské nemocnice, která se rozhodla rozptýlit mlhavé představy české veřejnosti o orientální medicíně. Třebaže se vydala na cestu trnitou, díky utkvělému přání pomáhat lidem překonává zažité předsudky a úspěšně boří i léta panující mýty.
Je úskalím západní medicíny to, že nedokáže pacientovy problémy řešit komplexněji?
Západní medicína se také snaží o celostní pohled na člověka. Má-li pacient např. poruchy srdečního rytmu, zkoumá nejen EKG, ale i vnitřní prostředí člověka, které mapuje biochemickými vyšetřeními. Rozdíl je v tom, jaké prvky ta či ona medicína bere při diagnóze v potaz. Západní medicína má k dispozici laboratorní vyšetření mapující funkci organismu a zobrazovací metody, které jsou schopné odhalit funkční či organickou poruchu orgánů. Někdy se ovšem stává, že i když jsou všechna vyšetření v pořádku, pacient potížemi trpí i nadále. Podle mě proto, že západní medicína není schopna poruchu zachytit ve velmi časném stadiu, kdy už pacient cítí, že něco není v pořádku.
Čínská medicína bere v potaz existenci „vitální energie“ čchi. Číňané ji charakterizují jako velmi jemnou substanci, která koluje v těle a zkoumají její projevy a funkce. Tím je dána možnost diagnostikovat poruchy i v časnějším stadiu. Z toho vyplývá i rozdílný efekt a rozdílný terapeutický výstup. Obě metody vycházejí z odlišného pohledu na „fyziologii“ člověka. Neznamená to, že by čínská medicína neuznávala klasickou fyziologii, anatomii atd., má ale člověka odpozorovaného do větších podrobností, do jemnějších souvislostí. V diagnostice se to odráží tak, že čínská medicína je schopna diagnostikovat poruchu (záměrně neříkám nemoc, protože jako nemoc se to ještě nemusí projevovat) ve velmi časných stadiích.
Jde o to, že čínská medicína zkoumá i osobní život pacienta formou dialogu a na jeho základě pak určuje diagnózu?
Čínská medicína nejprve stanoví na základě velmi podrobné anamnézy přesnou diagnózu, která není založena na anatomických nebo fyziologických souvislostech, ale na vytříbené teorii čínské lékařské praxe. V orgánech např. nespatřuje jen anatomické útvary, ale celý systém zahrnující orgán, dráhu k němu příslušející, tkáně, smyslové orgány, související emoce, chuť atd. Např. systém jater zahrnuje játra, dráhu jater, játra vyživují šlachy (mají tedy vliv na křeče), vyživují oči, emocí jater je hněv, je-li tedy někdo vznětlivý nebo netrpělivý, souvisí to s poruchou rovnováhy v tomto systému atd. Tyto souvislosti většinou potvrdí i zvolená terapie.
Se znalostmi a vědomím, které máš dnes, šla bys znovu studovat západní medicínu?
Určitě ano, čerpám z ní i při poradenství v tradiční čínské medicíně. Důležitá je zkušenost z nemocnice s vážnými průběhy chorob, kterou v našich podmínkách člověk jinde nezíská – čínská medicína u nás funguje jen ambulantně. Tato zkušenost je důležitá i pro komunikaci se západními lékaři. Jako lékař dokážu využít západní diagnózy, která již byla u pacienta stanovena a na ni navázat tradiční léčbou. V neposlední řadě mají lidé větší důvěru k praktikovi, který je zároveň lékař.
Myslíš to tak, že západní lékař je i vážený člověk, a že z úcty k tradici raději volíme jeho?
Opravdu, západní medicína má u nás tradici, zatímco čínská se tady začala vyučovat až po revoluci. Společnost, vzdělávací i zdravotnický systém stojí před otázkou, jak tuto „novou“ disciplínu integrovat do společnosti. Určitě je dobře, že pacienti mají důvěru k západnímu lékaři, který má v našich podmínkách nejlepší zkušenosti s průběhem chorob. Důvěra pacienta k metodě se opírá o to, zda jde o ověřený léčebný postup, což prokáže jen čas.
Nerozhoduje i to, že za čínskou medicínu se platí, kdežto klasická léčba je hrazena zdravotními pojišťovnami?
To skutečně stojí za úvahu: občan, přestože si platí zdravotní pojištění, si nemůže vybrat, kterou metodou se chce léčit. To je ten samý problém – otázka začlenění čínské medicíny do našeho vzdělávacího a zdravotnického systému.
Když badatelé zkoumali národy s nejnižší nemocností v Evropě, zjistili, že jsou to obyvatelé severských zemí. Zdůvodňovali to tím, že je zde vyrovnaná politická situace, dobré mezilidské vztahy. Lze takto interpretovat podmínky zdravého prostředí i z pohledu čínské medicíny?
Určitě. Stres je jedním faktorů, který má vliv na zdraví, zvláště, je-li mu člověk vystaven dlouhodobě. I politická situace může mít takový nepozorovaný vliv na život jednotlivce. Vnější svět se odráží do našeho vnitřního světa. (Myslím, že Tomáš Halík to pojmenoval tak, že makrokosmos se odráží do mikrokosmu). Dobré mezilidské vztahy jsou velmi podstatné. Čím déle jsme vystaveni zhoršeným mezilidským vztahům, tím se patologický vliv na organismus prohlubuje.
Na Velké Epoše nedávno vyšel článek Pět prvků – pět pilířů čínské medicíny. Západní medicína asi nic podobného nemá…
Čínská medicína využívá různé prostředky, s jejichž pomocí dosahuje rovnováhy organismu. V naší medicíně pro to neexistuje paralela. Západní lékař by možná použil vitamíny, jejich výsledný efekt ale nebude stejný. Je-li někde teplo, je třeba ochladit, je-li někde chlad, je třeba ohřát. K těmto účelům se používají hlavně byliny nebo akupunktura. Já sama využívám spíše léčbu bylinami. Akupunkturní dráhy pak ovlivňuji speciálními léčebnými masážemi, které s body pracují obdobně jako akupunktura.
Není to tak trochu paradoxní, když za specialistou na čínskou medicínu jdeme, až když nám takříkajíc „teče do bot“?
I to souvisí s výše zmíněnou krátkou historií čínské medicíny u nás, lidé zatím nemají v širším povědomí, že se proti poruchám nebo disharmoniím v organismu dá zakročit dřív, než se obecně propaguje, nebo než jsou zvyklí. Zajímavé je, že přibývá lidí, kteří ke znalcům čínské medicíny chodí na preventivní prohlídku, aby se ujistili, že je vše v pořádku.
Ve Velké Británii nedávno uveřejnili publikaci, kde byl použit termín „nevysvětlitelná choroba“. Až 40% pacientů prý opouští ordinaci lékaře s nepojmenovaným a nevyléčeným problémem. To číslo je alarmující.
Ano, i od nás často pacienti odcházejí bez diagnózy a jejich problémy přetrvávají.
Závěrem bych ale řekla, že čínská medicína je u nás na vzestupu, k dispozici je čím dál víc literatury, přibývá zkušených praktiků. I u nás pracuje spousta čínských lékařů, takže jsem do budoucna optimistická a věřím, že se podaří vybudovat dobrou spolupráci mezi západní a čínskou medicínou. A jednou třeba i nemocnici čínské medicíny. Moc bych si to přála.
Děkuji za rozhovor.
MUDr. Zuzana Kopytková promovala v roce 1999 na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích nastoupila na oddělení anestezie a resuscitace a v tomto oboru také o tři roky později atestovala. Současně dálkově studovala tradiční čínskou medicínu – obor fytoterapie (bylinná léčba), kterou v Praze organizuje Česká sinobiologická společnost, a kterou zaštiťuje pekingská Univerzita Guan Ming. V rámci studia absolvovala pětiletý cyklus přednášek čínských profesorů tradiční medicíny, kteří ji podrobně seznámili s oblastmi léčby čínskými bylinami, vnitřním lékařstvím, gynekologií, pediatrií, dietetikou, problematikou zevních onemocnění apod. V roce 2006 certifikované studium úspěšně ukončila. V současné době provozuje v Žatci poradenství v oblasti čínské medicíny a léčí pacienty na Klinice tradiční čínské medicíny v Praze.
