Přečtěte si druhou část našeho interview s ekonomem a sinologem Jörgem Rudolphem, v němž se po svém staví k domnělým expertům na Čínu, čínským „mocipánům" a k zodpovědnosti za finanční krizi.
Co nového přinesl nedávný summit ASEM?
Já jsem od něj mnoho neočekával. Viděl jsem na něm vystupovat lidi, kteří se politikou živí, a kteří díky politice získali i svůj majetek. Pro ně je současná situace báječnou příležitostí, aby ukázali, jak jsou důležití. Americký prezident chtěl na konci svého funkčního období určitě udělat ještě něco „krásného" - „konečně něco krásného" - a tak se hodně mluvilo a také se hodně mluvilo do větru. Tuto krizi ale žádným povídáním nezaženou ani nevyřeší.
A pomohlo by snad, kdyby politici mluvili k věci spíš než do větru?
Finanční krize? Vůbec nikdo neví, co se vlastně děje. A to je otřesné. Ti, co mají tuto krizi na svědomí, sedí dál ve svých kancelářích. Nikdo se tomu nediví a nikdo ani nic nenamítá. Možná, že ani nevědí, čeho se dopustili, alespoň většina z nich to neví. To je můj osobní názor. Jenom se kolem toho hodně mluví a každý chce ukázat, jak je důležitý. Na skutečnost to žádný vliv nemá.
Mnoho lidí vkládá naděje do Číny...
Jen na takzvaném Západě lidé věří, že z Číny přijde nějaká záchrana. Tito lidé jsou obětí své vlastní propagandy o Číně v posledních letech. To oni pořád dokola tvrdili, jak je „Čína obrovská" a tak dále.
Jedním z nejznámějších obhájců „čínského zázraku" je německý novinář a spisovatel Frank Sieren...
Frank Sieren ani neumí čínsky, takže se nedá očekávat, že by mohl o Číně něco vědět. Alespoň si umět v čínštině něco přečíst, to by mělo být minimum. Ty, kteří to nedovedou, nemůžeme považovat za experty přes Čínu, i když mají takovou pověst. Tím, že neznají jazyk, prostě neproniknou do hloubky.
Vy jistě znáte esej od hongkongského ekonoma Carstena Holze "Have China Scholars All Been Bought?" („V posteli s mafií. Jak zkorumpovatelní jsou čínští experti")?
Ano, ta je velmi trefná. To, co nás pořád žene kupředu, to jsou naše zájmy. A experti přes Čínu, vědci, sinologové, politici - já si nemyslím, že by všichni byli prodejní, někteří mají jednoduše strach. Říkají, my ke své práci potřebujeme úzké styky s Čínou, a když napíšeme o Číně něco negativního (i kdyby to byla pravda), nebudeme tam smět jezdit. Oni se přitom dost přeceňují. Tito lidé jsou pro čínské mocipány relativně nezajímaví. Ovšem jsou i tací, kteří si opravdu vykoledovali zákaz vstupu do země.
Jako německý vědec a sinolog Helmut Martin, který kvůli svým sympatiím k čínským spisovatelům a intelektuálům a jasnému postoji k násilí na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v červnu 1989 také do Číny nesměl?
Ano, jako on.
Kancléřka Merkelová naposledy hovořila s čínským premiérem Wen Ťia-paem celou hodinu. Znamená to, že „doba ledová" pominula? A existovala doopravdy tato „doba ledová" mezi Čínou a Německem?
Já to vidím tak. Mnoho lobbistů z německé obchodní sféry se neustále obává, že by se cokoliv mohlo negativně odrazit na jejich obchodech. Tento strach není úplně bezdůvodný, neboť čínský systém opravdu dovede zničit či odřeknout libovolný obchod. Takže určité nebezpečí existuje a obchodníci to moc dobře vědí, proto mají pořád strach. Co tedy udělají? Jdou rovnou do úřadu kancléře a přímo či nepřímo zahraniční politiku ovlivňují.
V tomto směru vycházel Číně všemožně vstříc kancléř Schröder. Pro ně byl vhodnějším kandidátem. Kancléřka Merkelová má osobní zážitky z NDR, takže jí čínský režim připomíná mnohé nepravosti, které sama zažila. Proto to s ní nemají tak snadné jako s panem Schröderem. Ale i ona se přirozeně pokouší vyjít vstříc obchodníkům a ekonomům. A tak je asi i ráda, že se napjaté vztahy trochu uvolnily. Nemyslím, že by se držela tak zpátky, jako se držel Schröder. I posledně se v Číně setkala se dvěma bojovníky za lidská práva a se dvěma odborníky. Jde si dál po své linii.
A stále obhajuje své setkání s dalajlamou.
Ano, toho by Schröder vůbec nebyl schopen. On by se nikdy s dalajlamou nesetkal. Schröder šel tvrdě za uskutečňováním svých cílů. Paní Merkelová se nezaměřuje jen na svou osobu, ona se orientuje na širší okruh.
Byly obchodní vztahy Německa s Čínou za dob kancléře Schrödera opravdu lepší, než jsou nyní?
To nedovedu posoudit. Ale strach manažerů je teď určitě větší. Schröder udělal vždycky všechno, aby se Číňanům zalíbil. Musíte se jim umět předvést. To uměl mnohem lépe, než Merkelová. Ona je vůbec hodně jiná, než byl on.
Evropský parlament propůjčil i přes varování Číny Sacharovovu cenu bojovníkovi za lidská práva Hu Jiaovi. Může to předznamenat zmrazení vztahů mezi Čínou a Evropskou unií?
Ne. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí přece řekl: „To není tak důležité." Zároveň tím odhalil, jak tito lidé přemýšlejí. Hu Jia není důležitý. Je přece ve vězení.
Přirozeně, že to důležité je, ale oni to smetli se stolu. V této kauze už se nic dít nebude. Ovšem s dalajlamou to bylo rušnější. Plnilo to velké čínské webové stránky a čínská tisková agentura Xinhua byla při tom, když došlo ke zmrazení vztahů Čína - Německo. Kvůli Sacharovově ceně se nic takového nestalo.
Oni dokonce ani čínští bloggeři pořádně nevědí, kdo je Hu Jia. Ale dalajlamu znají všichni.
Mělo propůjčení Sacharovovy ceny vůbec nějaký dopad na čínskou civilní společnost?
Lidé v Číně o tom přece vůbec nevědí. Jen málo jich opravdu ví, kdo je Hu Jia. V cizině ho zná zcela určitě mnohem víc lidí. Z mého pohledu je skvělé, že to Evropský parlament udělal. Takové věci je třeba bezpodmínečně dělat. I díky tomu se čínský stát a celá čínská společnost stávají transparentní a otevřenější. Takže - přínos to mělo a je třeba v tom pokračovat.
Existují hlasy, které tvrdí, že západní systém se svými jasně vymezenými lidskými právy by nemohl v čínské společnosti fungovat.
A kdo něco takového říká? Vždycky lidé, kteří tím sledují své zájmy. Například manažeři firem. A přirozeně také čínští mocipáni. Je to velmi arogantní postoj.
Osobně si myslím, že by se o lidských právech nemělo mluvit v globálu. Člověk by měl říkat, co si myslí. Svoboda tisku a svoboda shromažďování - o takové věci především jde, ty jsou důležité. „Lidská práva" to je příliš abstraktní pojem. V Číně existuje dokonce jeden časopis, který se jmenuje Lidská práva. Ten výraz je úplně opotřebený. Nazývejme věci pravým jménem: svoboda tisku, svoboda shromažďování, demonstrování atd.
Jenže, kdyby to v Číně měli, zase by nebylo všechno úplně ideální. Co myslíte, kdo se tam všechno organizuje? To byste se divili i zalekli, jaký se tam rodí šovinismus či takzvaný nacionalismus provázený arogancí. Je to dost úděsné. Tu změnu budou Číňané muset udělat sami, to se nedá dělat zvenčí. I tak je dost těch, kteří se angažují, a to dokonce velmi intenzivně.
Třeba nezávislý PEN-Klub. To jsou lidé, kteří například vytvořili analýzy melaminového skandálu a jejich práce se většinou vztahuje k aktuálním věcem. Místo, aby jen povrchně volali po lidských právech, dělají konkrétní užitečné věci.
Takoví lidé, jako např. Liu Xiabo, jsou velmi odvážní, inteligentní a imunní vůči mnoha druhům stranické propagandy, která hraje na notu nacionalismu a šovinismu. Celé davy lidí na to naletěly a uvěřily tomu, i když jsou jinak proti vládě. Dobře jsme to viděli na jaře v Tibetu. Najednou tam „proti Západu" byli dokonce i lidé, kteří jinak odmítají komunistickou vládu. Kdo ale vlastně má tím „Západem" být, to sám nevím. Asi tím mysleli svobodnou společnost.
Rozhovor vedli Maria Zheng a Florian Godovits.
www.epochtimes.de/articles/2008/10/28/
O autorovi:
* Profesor Dr. Jörg-M. Rudolph (1951) je docentem a ředitelem Východoasijského institutu na Vysoké škole ekonomické v Ludwigshafenu. Zabývá se hlavně tématy čínské historie a zeměpisu, ale i aktuálním politickým a ekonomickým vývojem. Je vydavatelem časopisu China-Dienstes Sju Tsai, který se téměř výlučně opírá o čínské zdroje (www.xiucai.oai.de). Od roku 1997 do roku 2002 byl delegátem za německou stranu v Pekingu a je zakládajícím prezidentem německé obchodní komory v Číně. Od roku 1974 do 1979 studoval sinologii na Východoasijském semináři Svobodné univerzity Berlín.
