Bylo chladné podzimní odpoledne. Vlastně to nebylo nijak zvlášť výjimečné odpoledne. I když... pro mne v něčem mimořádné bylo. Začal jsem totiž přemýšlet – a to o ničem menším, než o naší současné demokracii a o tom, kolik života jí vlastně ještě zbývá. Iniciátorem těchto pesimistických úvah byl jeden můj známý, který se, snad ve své „mladické nerozvážnosti“, vzhlédl v idejích nacionálního socialismu.
Nebojte, nezhnědnul jsem. Jakákoli forma totalitní vlády se mi příčí, a to bez ohledu na to, za jakým „ismem“ se právě skrývá. Taková debata s pravicovým radikálem (je vlastně nacismus pravicovým hnutím?) však může přinést zajímavé ovoce. Třeba poznání, co vlastně někoho vede k tomu, že svůj život věnuje obhajobě totalitní ideologie a odvrátí se od myšlenek demokracie a pluralismu. Může být i zrcadlem, nastaveným naší současné demokracii, ve kterém se její kontury odrážejí bolestně ostře.
Náš rozhovor se zprvu zabýval běžnými tématy všedního dne. Pomalu se však stočil ke stále zelenému tématu všech debat mezi dvěma nudícími se muži – k politice. Začali jsme komentovat politické kauzy posledních dní (a že jich bylo) a naše volené zástupce jsme přitom dvakrát nešetřili. Vlastně ani nebylo, proč je šetřit. Ač ideologicky na různých stranách barikády, oba jsme nakonec došli k závěru, že současná politická scéna se velmi odchýlila od původního ideálu zastupitelské demokracie. Že demokratická soutěž politických stran se proměnila v soutěž lobbistů, P.R. expertů a houfu pochybných poradců. Že skutečným zájmem našich vládců není prospěch státu, ale jejich vlastních kont. Ano, ve světle všech Moravů, Kočků, Šloufů, Tlustých a Dalíků jsem i já přišel v poslední době o pár iluzí.
„A jak z toho ven?“ byl jsem zvědav na recept mého „extrémního“ přítele. Ano – co by vlastně následovalo, kdyby se k moci dostali současní nacionální socialisté? A nebo přesněji, jak by společenské problémy řešil on? Jak vlastně chápe „svou“ ideologii a čemu věří? Byl jsem opravdu zvědav na jeho reakci. „No, byla by nacionálně socialistická revoluce. Nacisté by to tu dali všechno do pořádku!“ Opravdu „půvabná“ představa. „A pak?“ nedám se odbýt. „Pak by přišla skutečná demokracie!“ Jeho odpověď mi vyrazila dech. Opravdová demokracie...
Tato slova mi poodkryla závažnou skutečnost. V poslední době jsme svědky poměrně razantního nárůstu aktivit neonacistů. Připomeňme malou občanskou válku v Janově, kde na straně extremistů stála také spousta „slušných“ lidí. Po dlouhé době poprvé se úzký okruh sympatizantů nacismu setkal s tak otevřenou a širokou podporou veřejnosti. Veřejné mínění bylo zděšeno a hledalo viníka nepříliš povzbudivé reality. Já jsem ho ovšem objevil – právě při našem rozhovoru.
Není jím nikdo jiný než současná demokracie – nebo lépe řečeno to, co se zde za ni tak rádo vydává. Dlouhodobým neřešením některých palčivých otázek, arogancí a ignorováním svých povinností ke správě země ženou současní politikové čím dál více lidí do otevřené náruče populistů a mocichtivých, zakomplexovaných manipulátorů. Zákulisními boji a špinavými hrami znechutili většině občanů politiku a veřejný život a zřejmě i zaseli vážné semínko pochyb o demokracii a právním státě. Pro mnoho lidí se politika stala světem bez pravidel, kde vítězí ten s mizernějším charakterem a lepšími kontakty. Světem, kde alfou i omegou všeho je osobní prospěch a moc. Nemusíte být extrémista, aby se vám takové prostředí z hloubi duše příčilo.
Tou nejsilnější zbraní, kterou můžeme vložit do rukou neonacistů (a dalších podobných –istů), je slabá demokracie. Možná, že když naše politická reprezentace na chvíli odhlédne od svých žabomyších válek a zamyslí se nad sebou, přijde na to taky. Jen doufejme, že už nad námi v té době nebude vlát černo-bílo-červená vlajka a ulice nebudou leštit podrážky Ochranných sborů...
