Známý písničkář, moderátor, cestovatel a básník Jan Burian poskytl Velké Epoše rozhovor těsně před svým odjezdem do Peru.
Jste poměrně všestranný člověk, máte ještě nějakou další zálibu, o které se neví?
Jedna dáma v Brně se mě ptala, jestli bych chtěl u nich mít výstavu fotografií, a já jsem jí řekl, že fotím hlavně hřbitovy a dekly od kanálů. A tak si vybrala ty dekly a vznikla výstava, kterou jsme pojmenovali „Například kanály“. Když se to takhle řekne, zní to hrozivě, ale jsou to fotografie z celého světa a dohromady působí zajímavě. Já samozřejmě fotografovat neumím, ale baví mě zkoušet se dívat na věci jinak. Mám takové nutkání a proto to dělám.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že jste vegetarián. Jak jste se jím stal?
Lékařka kdysi vegetariánství předepsala mé jednoroční dcerce na exém. Chtěl jsem s ní držet basu a po čtrnácti dnech už jsem věděl, že se k masožroutství nikdy nevrátím. Asi je jedno, co vás k tomu přivede, velmi brzy si člověk uvědomí i ty další důvody – zdravotní, filosofické, estetické, a to, že jsme zkrátka civilizace, která už to dělat nemusí.
Jste velký cestovatel. Často se lidem stává, že potkají v tom nejzapadlejším koutě světa někoho známého. Stalo se Vám někdy něco podobného?
Potkal jsem v New Yorku v Soho sousedku z hradčanského baráku, kterou jsem v Praze dlouho neviděl, a ona na mě: „Co tady děláte, pane Burian?“ A já jí povídám: „Co tady děláte vy?“
A co nějaké dobrodružné zážitky?
Jednou jsem omylem dělal kaňoning, bylo to asi před dvanácti lety v Chile. Můj průvodce mi ukázal díru s vodou asi pět metrů pod námi a řekl: „Skoč tam!“ A když jsem prohlásil, že nejsem blázen, řekl, že to je škoda, že budeme to místo tři hodiny obcházet. Tak jsem se pokřižoval a skočil. Jsem rád, že jsem to zažil, ale opakovat bych to asi nechtěl.
Vy jste psal nejdříve písně o ženách a potom o mužích...
Můj kamarád, výtvarník Dušan Šoltys, si vymyslel CD-ROM, na kterém měl být jakýsi dívčí domov. Dům, kde by bydlely samé ženské z mých starých písniček. A já jsem si řekl, že by bylo dobré napsat kvůli tomu písničky nové a šlo to nečekaně snadno. Pak jsme sice na CD-ROM nesehnali peníze, ale vznikl cyklus ženských příběhů Dívčí válka. Přineslo to s sebou spoustu různých otázek a diskusí a v mém okolí se začalo hodně mluvit o feminismu a problematice ženské svobody a rovnoprávnosti vůbec. Pár let předtím jsem napsal „Deník ze stáže v USA aneb Ženou se člověk nerodí, ale stává“, což je dlouhý titul obyčejného deníčku otce, který se stará o své batole v době, kdy manželka odjede na stáž do Ameriky. Je v něm spoustu zoufalých ukázek, jak to muž (tedy já) obtížně zvládá, a tak po cyklu ženských písní přišli na řadu muži. To album se jmenuje Muži jsou křehcí a já jsem zjistil, že mužské příběhy jsou smutnější a zoufalejší než ty ženské. Asi jsme takoví...
Docela se mi při té práci změnil pohled na muže, nějak jsem si to srovnal, přestal být feministou a stal se spíš humanistou. Prostě si myslím, že bez společného řešení problémů naší odlišnosti a nezávislosti nebude mít žádné hnutí úspěch. Ta deska měla větší ohlas, než jsem čekal, dokonce kvůli ní v Lidových novinách uspořádali tzv. kulatý stůl. To se myslím dlouho žádnému písničkáři nepodařilo.
V jednom rozhovoru jste poznamenal, že za Vámi občas po koncertu přijde muž a řekne: „Ta písnička je o mně.“ Děje se Vám to samé i se ženami?
To se mi stává vlastně odjakživa. Kdysi jsem napsal písničku „Některé staré ženy“ je to docela drastický text, který vlastně není tak drastický, protože život je takový. Přišla za mnou asi pětatřicetiletá stará paní a povídá: „Vy jste ale cynik! Jak můžete zpívat takové věci!“ Měl jsem docela blbej pocit. Pár dní na to někde v Opavě za mnou přišla taková sedmdesátiletá dívka a říkala mi rozjásaně: „To je o mně! To jsem celá já!“ Tak jsem se zase zklidnil. Já opravdu nechci realitu, která je dostatečně hrozivá, dělat ještě horší. Stačí, když ji popíšu takovou, jaká je, když už to musí být...
Někdo třeba není schopný se takto na sebe podívat…
Na sebe, na nic. Upřímně řečeno, mnoho lidí není schopno podívat se opravdu na nic, protože vnímají svět jenom skrze svoje vlastní motivace a nic jiného je nezajímá. Mají asi nějaké jiné starosti, i když nevím jaké. Asi nějaké důležitější… (Smích.)
Často vystupujete s Lenkou Dusilovou. Jak vznikla tato spolupráce?
My jsme Lenku oslovili, když jsme natáčeli Dívčí válku, protože jsme hledali výraznější typy zpěvaček. Ono jich zase tak moc není a Lenka v našem výběru nemohla chybět. Navštívil jsem ji a poprosil, jestli by nenazpívala píseň Anna a její věšáci, což je taková písnička o silné ženě. Lenka to přijala a od té doby jsme k sobě pojali jakési zvláštní sympatie. Já s radostí sleduji, jak se vzdaluje střednímu proudu populární hudby a hledá nové světy. To je u žen zpěvaček dosti neobvyklé a dělávají to ty nejlepší. Taky pozoruji, jak Lenka sílí tím, že se stará sama o sebe a vystupuje jak sólově, tak i
s různými projekty a seskupeními. Moc jí fandím. Mám dojem, že i jí se s námi, tedy mou kapelou Křehcí muži, dobře vystupuje. Pro album Muži jsou křehcí jsem jí nabídl píseň o Milanovi, což je takový selfmademan a trouba a ona to zase zazpívala moc dobře. Mrzí mě, že se mi zatím nedaří psát pro ni texty. Ona většinou texty používá jako jakousi hmotu hlásek, slabik a slov, do nichž se noří a se kterými si hraje, a to podstatné je kdesi ve výrazu hlasu. Já naopak muziku považuji za prostředek, jak účinněji donést textovou myšlenku na místo určení – tj. k posluchači. V tom se naše pojetí moc nesetkávají. Ale máme se hodně rádi, tak uvidíme...
Na Vašich koncertech se k divákům chováte velmi přátelsky a udržujete živý kontakt s publikem, je to moc příjemné…
Snažím se chovat tak, jak se chovám v životě, jenom prostě přijdu na jeviště. Myslím si, že největší síla nás, kteří neumíme pořádně hrát ani zpívat, je v tom, že jsme autentičtí a takoví, jací jsme. Čím je společnost vychýlenější, nepřirozenější a strojenější, tím víc ta přirozenost působí. Někdy jsou lidé dokonce překvapení, čekají, jakou fintou je chcete oblafnout a pak zírají, že jste žádnou fintu nepoužil...
Jste autorem dokumentárních filmů, cestovatelských i jiných. Navštěvujete festival dokumentárních filmů v Jihlavě?
Teď jsme právě v Jihlavě měli s režiséry Vítem Klusákem a Filipem Remundou prezentaci tří našich pořadů z cyklu Burianův den žen. Potom následovala velká diskuse s jejich protagonistkami: Olgou Šípkovou, Helenou Třeštíkovou a devětadevadesátiletou Aurélií Pokornou. Do Jihlavy bych rád jezdil častěji, ten festival má skvělou atmosféru. Každoročně uvádím dokumenty na přehlídce Finále v Plzni, kde je vždycky dvacet až třicet filmů. Užívám si tam diskuse s dokumentaristy, což jsou mimochodem jedni z nejangažovanějších lidí, které v naší zemi znám. Nejenže pozorují a zachycují skutečnost, ale pořád něco hledají, o něčem diskutují a často projevují nevšední odvahu. Je mi mezi nimi dobře a mám pocit, že má pořád smysl o něco se snažit.
Děkujeme za rozhovor.
Když jsem se na interview připravovala, do poslední chvíle jsem nevěděla, na co se mám ptát. Měla jsem pocit, že zpovídaný poskytl již mnoho rozhovorů, a že už není téma, které by někdo přede mnou neodkryl. Ale i v tomto případě se Jan Burian ukázal jako opravdová osobnost a vznikl (doufejme) jeden z dalších příjemných rozhovorů s ním. Jan Burian mě pohostil snídaní a kávou a pak už se stačilo jen ptát.
