Nedávné události v Tibetu a celosvětové aktivity a cesty Jeho Svátosti dalajlámy vyvolaly odezvu i zájem u mnohých Evropanů a lidí po celém světě a podnítily i jinak lhostejné teenagery i vysokoškoláky k účastnění se na akcích, kde se z nich na několik okamžiků nebo i delší dobu stávají bojovníci za svobodu tisíce kilometrů vzdálené země na náhorní plošině kdesi v nehostinné asijské poušti.
Zatím co Čínou otřásají politické a mocenské boje tamější vlády, dokázala, v odezvě na tamní situaci, skupinka českých dobrovolníků občanského sdružení M.O.S.T. (Malé občanské sdružení tolerance) povýšit zpočátku užší iniciativu za záchranu vyhlazované tibetské kultury a Tibeťanů na organizovaný a státem podporovaný projekt s širokým polem působnosti. Jednou z dobrovolnic „MOSTu“ je čtyřiatřicetiletá magistra, paní Karin Machatá, kterou projekt nadchl natolik, že se nakonec osobně vydala na pomoc obyvatelům Himalájí, kde strávila v několikatisícových nadmořských výškách řadu měsíců. O své zážitky ze svého pobytu v Indii a názory na současnou situaci v Číně se podělila při krátkém rozhovoru s naším reportérem.
Jak jste se k této práci vlastně dostala?
Pracovala jsem v Praze jako dobrovolnice v organizaci Berkat, která pomáhá mimo jiné také uprchlíkům, a v Praze jsem se při návštěvě buddhistických mnichů, kteří v roce 2006 sypali pískovou mandalu, rozhodla začít spolupracovat s občanským sdružením M.O.S.T. Nakonec jsem jako dobrovolnice odjela do Himalájí.
Proč do té oblasti jezdíte a co tam konkrétně děláte?
Jezdíme do této oblasti kvůli pomoci tibetským uprchlíkům, podpoře buddhistických klášterních škol (pomoc chudým mníškům a mniškám), stavíme klášterní školu pro mnišky včetně malé kliniky v odlehlém údolí Spiti. Jezdíme tam také proto, abychom v rámci našich aktivit v České republice - každoročního březnového Festivalu pro Tibet - mohli české veřejnosti zpestřit jejich život a přivézt nějakou návštěvu z Himalájí.
Jak dlouhý čas jste v Indii strávila?
Působila jsem tam půl roku, od června do prosince 2008. Konkrétně v oblasti indických Himalájí v místech, kde uskutečňujeme naše projekty. Pohybovali jsme se převážně ve výškách kolem tří tisíc šesti set metrů nad mořem a výše, tedy v oblastech velehor. Přes léto se zde teploty mění, protože je to vysokohorská poušť, přes den "praží" slunce a v noci je chladno. Měli jsme tehdy štěstí, že nám ještě v listopadu nesněžilo a bylo hezké počasí – to jsem byla konkrétně v Ladaku neboli Malém Tibetu. Ale zato nás sníh odřízl v září v údolí Spiti, kde sněžilo a všechny cesty zablokovaly hromady sněhu.
Co potom tamní lidé v takovém případě dělají?
Jsou zvyklí, nic neřeší, musí hlavně odházet sníh ze střech - byl totiž hodně mokrý a mohl by jim domy úplně zničit. Zima je tam jinak velmi tuhá a dlouhá (-35°C). Prostě se nevzrušují a dál dělají všechno jako před tím. Čekají až se cesta zase otevře... přes léto jsou tyto oblasti velmi prašné.
Jaké oblečení je v takové oblasti tradiční a co tam používají proti všudypřítomnému letnímu prachu?
Muži chodí tradičně v "čhupě" (viz. totografie), je to tradiční oděv i pro Tibeťany, teď mluvím tedy o Ladačanech (lidé z Malého Tibetu) a Spiťanech (lidé z údolí Spiti). Nebo nosí normální kalhoty, podobné oblečení jako u nás, ale samozřejmě mnohem zašlejší... jsou to většinou chudí lidé. Ženy mají také svůj tradiční oděv - jsou to šaty z tuhé látky s dlouhými rukávy, které si navlékají na běžné oblečení - něco jako kabát a šaty v jednom. Také rády nosí takzvaný salvar, oblečení typické pro Indky, jsou to kalhoty a delší halena, která sahá až ke kolenům. Proti prachu pomůže jen pevně stažený šátek kolem hlavy, vykukují vám pak jenom oči. (smích)
Jak se tamní lidé dívají na současnou situaci v Tibetu? Je asi politika moc nezajímá.
No, oblasti, ve kterých pomáháme, sousedí s Tibetem, obyvatelé údolí Spiti i Ladačané patří do jedné etnické skupiny a tyto oblasti žily po staletí bez problémů. Samozřejmě, že většina obyvatel jsou buddhisté a Jeho Svatost dalajlámu považují za hlavního představitele buddhismu. Jistě víte, že tibetská exilová vláda nyní sídlí v Indii v Dharamsale a představitelé čínské vlády odmítají s J. S. dalajlámou vést otevřený dialog.
Obyčejní obyvatelé vědí o problémech a útisku Tibeťanů, i v pohraničních oblastech byly demonstrace proti komunistické nadvládě. Když byly velké demonstrace v Dillí - mám zprávy, že z těchto odlehlých oblastí byly vypraveny autobusy s lidmi, kteří jeli podpořit Tibet. A to není krátká cesta... z těchto oblastí do Dillí cestujeme, když to dobře jede, minimálně tři až čtyři dny...
Víte, nejsme žádní revolucionáři, snažíme se pravdivě poukazovat na situaci, která tam je, a také víme, že v Číně samotné se dějí mnohé špatné věci.
Začnu mnichy. Dříve mohli mniši za vzděláním do Tibetu, což dnes není možné, proto se mnozí z nich vydávají do indického státu Karnataka, kde jsou přemístěny největší a nejznámější původně tibetské kláštery - například Tashi Lhumpo, Sera, Drepung. V těchto klášterech je tedy také na tisíce tibetských mnichů a mniši z indických Himalájí se zde tedy mohou vzdělávat přímo z jádra tibetské tradice. Do těchto klášterů se však všichni mniši nedostanou - je to vyšší vzdělání. Zpravidla odmala chodí do klášterních škol. Jejich život je vázán na klášter a samozřejmě, že se tam dbá na tradice. V klášterech jsou si vědomi toho, že v Himalájích jsou kromě Nepálu nositeli tradic právě oni.
Dalším takovým příkladem jsou tibetské exilové vesničky. Konkrétně působíme v dětské exilové vesničce jménem Tibetan Homes Foundation, kde žije na dva tisíce čtyři sta tibetských dětí bez rodičů. Všechny tyto děti byly rodiči poslány pěšky s průvodci přes Himaláje do Indie, kde, jak všichni doufají, se jim dostane dobrého vzdělání. Je to z důvodu upírání možnosti vzdělání v Tibetu. Přechod přes hory je velmi riskantní, ale děti tuto cestu podnikají i pod smrtelným rizikem a pak si také možností vzdělání velice váží.
Ptáte-li se na duchovní život a změny v něm - všichni jak mniši tak nemniši se každý den modlí za šťastný život všech živých bytostí, obyvatele Číny nevyjímaje. (úsměv)
Jaký je takový den buddhistického mnicha?
Povím vám něco o dni malého mníška z kláštera Tikse v Ladaku. Ráno vstávají - modlí se základní modlitby sami nebo s mnichem, se kterým bydlí a který se o ně stará. Pak je každý den takzvaná pudža – něco jako bohoslužba - někdy velmi brzy ráno, většinou tak od sedmi do půl deváté. Mniši se sejdou v chrámu a modlí se společně. Během pudži pijí slaný tibetský čaj, který si míchají s praženou ječnou moukou - nazývá se campa - to je jejich snídaně. Škola začíná o půl desáté ráno a končí většinou ve čtyři hodiny odpoledne.
V Tikse je pět tříd, mníšci se učí tibetštinu, hindštinu, tibetskou gramatiku. Mají hodiny psaní - tibetštiny, učí se angličtinu i matematiku. V pět hodin mají vždy společnou modlitbu, na kterou ještě zůstávají ve škole (zase základní modlitby) - všechno umí zpaměti. Pak jdou zpátky do domečků, kde bydlí (říká se jim tašaky) - o mladšího mnicha se vždy stará dospělý mnich. Po škole se připravují na další den a hrají si. V šest hodin večer je společná večeře - každý den hustá tradiční nudlová polévka, které říkají tukpa. Večer zvláště v létě, když se setmí, můžete slyšet malé mníšky, kteří sedí na střechách tašaků, jak se učí nazpaměť modlitby. Asi v deset večer jdou spát.
Jaký je jejich „klášterní život“?
Kláštery jak mužské, tak ženské fungují jako velké městečko... na jihu jsou to skutečně města. V klášteře má pak každý mnich svoje "zaměstnání" vždy na jeden rok a pak se mění. Někdo učí ve škole, někdo vaří čaj, někdo pracuje na poli. Mniši ale nejsou od obyvatel odříznuti, himalájské kláštery jsou většinou vystavěny na velkých horách a pod nimi je vesnice. Mniši pomáhají obyvatelům a přicházejí, když někdo zemře, je svatba, někdo je nemocen, nebo když potřebují například požehnat půdu.
Jak do tamní atmosféry zapadne takový Čech z M.O.S.T.u?
Všude jsem se tam cítila jako doma (smích). Víte, naše situace v místech, kde jsme převážně pobývali, je jiná, než kdybychom tam byli jako turisté... máme všude dobré zázemí, kamarády, všichni se nám snaží pomáhat.
Mají tamní lidé ponětí, odkud jste přijela?
Ano, pokud jim ukážete mapu a vysvětlíte, kde je Evropa - pokud jsou vzdělaní, tak to pochopí. Ale samozřejmě, že se pohybujete i ve velmi odlehlých oblastech - takže tam to lidé nevědí.
Chystáte se v blízké době opět odcestovat?
Víte právě v tuto dobu jsem tam měla s kolegyní Janou Neborákovou na tři měsíce být, ale bohužel to ze zdravotních důvodů nevyšlo. Uvidíme (úsměv). Každopádně jsem s mnichy stále v kontaktu a i do České republiky zajíždí poměrně dost vysoce vzdělaných lámů. (úsměv)
Chybí vám ta místa, když jste tady?
Někdy mi chybí hlavně blízcí lidé, se kterými jsem tam zažila krásné chvíle a samozřejmě také nádherné Himaláje. Ale věřím, že je důvod, proč jsem se narodila tady, a tak jsem tu.
Co si myslíte o duchovním vyžití a vůbec duchovním životě lidí v České republice? Jak hodnotíte stav zdejší společnosti ohledně duchovních měřítek?
No, snažím se ho nehodnotit (smích). Česká společnost je myslím zvídavá a mnoho lidí se také například o buddhismus zajímá. Víte samozřejmě, že se při přednáškách a dalších akcích setkávám s mnoha lidmi, kteří jsou šťastni, že se mohou s mnichy naživo setkat... ale říci vám, jak je na tom celkově naše společnost, do toho bych se nechtěla pouštět. Navíc si myslím, že vlastně není rozhodující, jestli vyznáváme nějakou víru, ale jak se k sobě chováme a jsme navzájem tolerantní... v tom pak jen odříkávání manter nebo jiných modliteb nepomůže... je to podle mě vždy individuální cesta.
Děkujeme za rozhovor.
