Mnoho lidí se dnes ptá, co bylo příčinou letošní hospodářské krize. K tomuto tématu se již vyjádřil zástup renomovaných ekonomů, kteří našli několik základních reálných ekonomických problémů. Ty pak podle nich vyústily až v dnešní hospodářskou krizi.
Když to shrneme, zjistíme, že na přelomu let 2007 a 2008 se začalo objevovat ve Spojených státech čím dál více nesplácených hypotečních úvěrů. V roce 2008 nesplácelo hypoteční úvěry třináct procent amerických domácností. Důvod? Na konci vlády exprezidenta Spojených států Billa Clintona se prosadil model snadného bydlení pro každého. Hlavní úroková sazba byla tehdy nastavena velmi vysoko, v květnu roku 2000 byla 6,75 procent, tím byly následně drahé i hypoteční úvěry. Banky vždy stanovují vlastní úrokové sazby podle úrokové sazby centrální banky, kterou je ve Spojených státech FED. Jelikož se tedy prosadil zmíněný model snadného bydlení, musely klesnout centrální úrokové sazby, aby zlevnily hypoteční úvěry a tím se staly hypotéky na nové bydlení dostupnější pro více amerických občanů.
Už v lednu 2002 byla centrální úroková sazba ve Spojených státech na hladině 1,75 procent. Spolu s uvolněnými limity na získání hypotéky, tím je myšleno, že si hypotéku mohl sjednat člověk i v bankomatu v supermarketu, a to na hodnotu nemovitosti, kterou si sám určil, bez dokládání znaleckého posudku, se počet hypotečních úvěrů zmnohonásobil. Hypotéky byly velmi levné, splátky si mohl skoro každý dovolit a banky byly spokojené, protože z toho měly velmi dobrý obchod. Realitní trh při zvýšené poptávce rostl a domy v Americe byly čím dál dražší. Jediný, kdo na tom tratil, byl pak samotný americký stát.
Výsledek? Mnoho šťastných, ale velmi zadlužených domácností v USA, mnoho spokojených bankéřů, velmi nasycený realitní trh.
V červnu 2004 ovšem začaly úrokové sazby ve Spojených státech opět růst, a to velmi dramaticky: z 1,25 procent na 5,25 procent v červnu 2006. Jaký to mělo dopad? Nové reality nikdo nekupoval, byly velmi drahé a hypotéky byly také velmi drahé. Ceny nemovitostí šly tedy dolů, a to velmi rychle. Mnoha domácnostem ve Spojených státech se dramaticky zvýšily úrokové sazby jejich vlastních hypoték, čímž jim vyrostly splátky, na které už neměly peníze ze svých příjmů. Vyvrcholilo to na přelomu roku 2007 a 2008, kdy se nemovitosti propadly o více jak patnáct procent, hypotéky byly stále drahé, mnoho rodin zadluženo a neschopno splácet své hypoteční úvěry a mnoho bank, které měly rozpůjčováno mnoho peněz, bez příslušné návratnosti, se stalo zadluženými u větších bank.
Banky vyřešily vzniklou situaci po svém. Zahrnuly tato pasivní, ve světě známá pod zaběhlým pojmem „jedovatá" aktiva, neboli hypoteční cenné papíry, mezi akcie a udělaly z nich balíčky, které prodaly na kapitálových trzích. Mnoho světových bank a států tyto balíčky nakoupilo. K těmto balíčkům se ještě dostaneme.
Situace vyvrcholila v červenci 2008, kdy zbankrotovala třetí největší hypoteční banka USA Indy Mac Corp., následována dalšími americkými bankami, jako Lehman Brothers a dalšími. Banky postupně bankrotovaly z důvodu, že měly propůjčované peníze mezi sebou. Bankroty těchto bank přinesly již známé otřesy celé americké ekonomice a tím i otřesy světové ekonomiky. Teď přichází na řadu prvotní otázka tohoto článku. Byly tyto reálné důvody výše popsané skutečným důvodem hospodářské recese, ze které se v dnešních dnech pomalu začíná svět zotavovat? Myslím, že tyto důvody nebyly nevyhnutelně ty nejdůležitější.
Je pravda, že ty tzv. balíčky z předchozího odstavce, plné tzv. „jedovatých aktiv", otrávily zdraví mnoha bank po světě, např. bank v Evropě jako KBC, Fortis, Erste bank a dalších, které z toho důvodu měly velké problémy a musely dostat státní peněžitou pomoc pro svou záchranu. Dokázaly tak otrávit i celé státní hospodářství, např. na Islandu, který zbankrotoval a dostal tak do velkých problémů jiné státy, které měly nakoupeny islandské státní dluhopisy, které se staly bezcennými. I to by se podle mne dalo přestát.
Z mého hlediska byl v této hospodářské krizi největším problémem enormní mediální zájem o tuto věc. Až to vypadalo, že noviny nepíší o ničem jiném. Z hospodářské krize se stalo žhavé téma, velmi diskutovatelné téma, a lidé, běžní spotřebitelé, občané různých států, masírováni těmito mediálními zprávami, které dávaly jen jeden smysl, že se hroutí celosvětová ekonomika, začali vybírat peníze z bank, z investičních fondů, začali ve velkém množství prodávat cenné papíry a začali shromažďovat peníze doma, méně nakupovat spotřební zboží, atd. Je to přece přirozený lidský instinkt, pud sebezáchovy. Tím se ovšem již propadající se kapitálové trhy ještě rychleji propadly.
Tím, že lidé se začali pod mediálním tlakem zbavovat cenných papírů, byl propad kapitálových trhů, který je hlavním motorem současné světové ekonomiky, z mého pohledu min. o třicet procent větší. Troufám si to říci, protože v minulosti bylo mnoho velkých propadů ekonomiky, velkých krizí, o kterých se jen nemluvilo. Poslední byla na přelomu tisíciletí, tzv. technologická krize, podpořená teroristickými útoky z 11. září 2001, a následným propadem v letectví a cestovního ruchu a účetními skandály v USA. Tato poslední krize byla reálným propadem o sedmačtyřicet procent na kapitálových trzích. O té se však takto nemluvilo, byla jiná zajímavá témata pro média - terorismus, blízký východ, apod.
Dnes však média jakoby neměla nic jiného na práci, než, že rozvířila téma hospodářské krize (na začátku se jmenovala hypoteční krize v USA, než ji novináři přejmenovali), které způsobilo konečný propad ekonomiky o skoro šedesát procent na kapitálových trzích. Vlastně světová ekonomika po ráně z reálné ekonomiky dostala další, aniž by se byla schopna mezitím nadechnout, a to od médií. Kdyby média pouze informovala a taktně se vyvarovala emocionálních výstupů v hlavních titulcích novin, tak by reálný pokles ekonomiky byl kolem čtyřiceti procent a svět by se nedostal do hospodářské recese, protože běžní spotřebitelé, jako my, by nadále kupovali, firmy by nadále investovaly, banky by nadále půjčovaly peníze firmám, firmy by nemusely propouštět a státy by možná nemusely nalévat tolik peněz do reálné ekonomiky. Pravda je, že jsou to pouze hypotetické závěry. Jak by to skutečně vypadalo, nikdo neví. Dnes už světové kapitálové trhy znovu rapidně rostou.
