To, že slovenského národního hrdinu bude hrát Čech, vzbudilo sice jistou pozornost a diskuzi, ale veřejnost to akceptovala bez větších výhrad.
Václav Jiráček je zakládajícím členem divadelního sdružení LETÍ, účinkuje také v Bratislavě v mezinárodním divadle Meteorit ve hře Bakchantky režiséra Roberta Csontosa. Momentálně natáčí s režisérkou Alicí Nellis film „Mammas & Papas“.
Václav Jiráček se objevil kromě Jánošíka také v historickém dramatu Milana Cieslara „Krev zmizelého“, kde ztvárnil mladého pobaltského šlechtice Arna von Lievena. Byla to ale jedna z mála pozitivních a sympatických postav. Mezi jeho další role se řadí zbabělec Dominik v Renčově dobrodružném filmu „Na vlastní nebezpečí“ nebo například zakomplexovaný hrobník Ferda ve filmu „Hlídač 47“.
Rozhovor:
Jánošík byla vaše první a hned hlavní filmová postava. Přesto, že je to poměrně dávno, pamatujete si ještě na okamžik, kdy jste se dozvěděl, že jste vyhrál konkurz mezi 250 uchazeči a že Jánošík bude „váš“?
Je to sice už pár let, ale Jánošík je mi blízký a vlastně lemuje celou moji dosavadní hereckou kariéru. Ten okamžik přišel pozvolna. Když jsem se dostal na konkurzu až do třetího kola, kde jsem byl už sám a přišlo tam osmnáct hereček, se kterými jsem zkoušel, tak jsem postupně cítil, že bych tu roli mohl dostat. Až potom mi zatelefonovali, že jsem obsazený. Tehdy to už nebylo pro mě až tak překvapující. Ale po celou dobu konkurzu jsem se snažil si říkat: „hlavně ať ti na tom nezáleží“ a snažil jsem se na to neupínat.
Před první částí natáčení jste absolvoval několikaměsíční náročnou přípravu. Co všechno obsahovala?
Asi dva měsíce jsem připravoval v Miloslavově, kde jsem trénoval jízdu na koni, společně s kaskadéry boje s nejrůznějšími zbraněmi. Naučil jsem se například vrhat valaškou na pár metrů. A také jsem měl lekce slovenštiny. Měl jsem pronajatý malý byt, kde jsem trávil noci a cítil jsem velkou zodpovědnost. Věděl jsem, že ještě nejsem v herectví tak zkušený a že mě čeká role, která s sebou nese mnoho nových věcí, které se musím naučit. Takže jsem se snažil všechno si tvrdě odpracovat, abych byl co nejlépe připravený. Potom nastaly komplikace s mojí fyzickou přípravou, začaly mě bolet záda a tak jsem musel začít chodit do posilovny. Ne proto, aby se změnily proporce mého těla, které není tak úplně kulturistické. V tomto směru nijak nevybočuji, mám normálně vytvarovanou postavu. Jánošík v našem pojetí je vůdce skupiny zbojníků, člověk, který se uměl bít a bojovat, prošel válkou mezi Rákocyho vojskem a císařskou armádou, kde dokonce bojoval na obou stranách – to tenkrát bývalo časté. Byl v tom smyslu bojovník, ale zároveň jsme nechtěli, aby byl čistě akční hrdina jako z komiksu.
V Čechách není legenda o Jánošíkovi známá tolik jako na Slovensku. Co jste o něm věděl předtím, než jste se zúčastnil konkurzu?
Jánošíka jsem samozřejmě znal. Narodil jsem se v roce 1978 a měl jsem rád filmy Pavla Bielika ze šedesátých let. A vůbec, líbili se mi partyzáni a Indiáni. Jejich život se mi zdál romantický, i když dnes už to vidím jinak. Bylo to mé dětství. V Polsku je pro mnohé součástí jejich dětství polský film o Jánošíkovi režiséra Passendorfera a jeho představitel Marko Perepecsko. Je pro Poláky tím, co Paľo Bielik, či František Kuchta na Slovensku. My Češi jsme sice v tomto ohledu trochu mimo, ale spolupracovali jsme na natáčení několika Jánošíků. Jsem vlastně už druhý český filmový Jánošík po Theoderu Pištěkovi. Shodou okolností tento vůbec první celovečerní film natočili bratři Siakeľovci také v Praze, jen pár metrů od místa, kde jsem se narodil. Když bych v té době žil, tak bych mohl sledovat natáčení přímo ze svých oken.
Režisérky označují Jánošíka jako outsidera 18. století. Co je Vám na jeho charakteru blízké?
Když se dívám na jeho život podle našeho scénáře, tak je mi nejbližší to, že se rozhodl pro život, který není úplně bezpečný a v té době běžný. Chtěl zažít dobrodružství a adrenalin a nakonec zjistil, že za to musí zaplatit.
Dramatickým vrcholem filmu je scéna Jánošíkovy popravy, která se natáčela velmi realisticky, takže jste doslova „visel“ na háku propíchnutým přes žebro a tekla z Vás krev. Co se v těch okamžicích odehrávalo ve vaší hlavě?
Když jsem se díval na filmy o Jánošíkovi, které byly natočené na Slovensku a v Polsku, tak jsem zjistil, že samotnou popravu jsem fyzicky odnesl nejvíc. Naprosto jsem se do toho položil a věřil jsem režisérkám, že má smysl, když budu tři dny ležet na sněhu oblečený jen v košili. Byla mi tenkrát strašná zima, ale své roli jsem chtěl dát ze sebe všechno a nebát se přitom nějakým způsobem nasadit vlastní život, i když to samozřejmě bylo pod lékařským dohledem. Asi nemá smysl pracovat a přitom do toho nejít naplno. Myslel jsem na to, jak to ustát, abych posloužil tomu, že film bude co nejblíže realitě. Když se teď na ty záběry dívám, je to pěkný „dokument“.
Jak jste se vyrovnával se situací, když jste se po šesti letech musel znovu vciťovat do té stejné postavy tak, aby byla pokud možno zachovaná kontinuita? Přeci jen se z Vás stal za tu dobu jiný herec, který už měl za sebou další filmové role a zkušenosti.
Tohle bavilo všechny z nás, kteří jsme byli v projektu od začátku. Já sem se dokonce musel jet předvést do Varšavy, protože tam kolovaly pověry, že jsem přibral a jsem úplně odepsaný, s jiným výrazem ve tváři. Ukázalo se, že můžeme pokračovat. Pak přicházeli další herci a ani ti se fyzicky nezměnili do té míry, aby nebylo možné navázat. Všichni jakoby se drželi nějaké zvláštní diety a čekali, než se projekt dotočí. Byl to pro nás úplný zázrak a svým způsobem i vysvobození. Herecké navázání na postavu bylo zvláštní, jako nějaký sen. Celý první týden jsme s Ivanem Martinkou na sebe tak zvláštně pokukovali, nevěříce, že máme opět na sobě kostýmy. Do toho jsem viděl kameramana Martina Štrbu, jak soustředěně připravuje záběr, Agnieszku a Kasiu. Na něco jsme navázali úplně okamžitě, jako bychom cestovali v čase. Potom samozřejmě byly záběry, které jsme zahráli zřejmě jinak, než by se byly odehrály před šesti lety, ale s tím se nedá nic dělat. Já doufám, že zkušenosti, které jsem mezitím nasbíral na dalších filmech, byly ku prospěchu Jánošíka.
Tak náročné natáčení se zřejmě neobešlo bez zranění?
Otevřená zlomenina stehenní kosti, zlomenina stehenní kosti, zlomená žebra a zápal plic, několik drobných šrámů ze soubojů a modřiny – to všechno si odnesli někteří kaskadéři. Já osobně jsem schytal jen ty šrámy, ulomený kousek zubu a čtyřleté revma v rukou. To byl pozůstatek toho, jak jsem je namáčel půl dne v řece Dunajec, která měla osm stupňů. A také jsem se bořil do sněhu při natáčení milostné scény s Jánošíkovou první láskou, kterou hrála Táňa Pauhofová. Takže tělo se mi trochu opotřebovalo, ale jsem rád, že se tak stalo.
Jánošík byl mladý muž, takže logicky měl nejen svůj zbojnický, ale i soukromý život. Kolik přítelkyň měl v tomto filmovém příběhu?
Jánošík měl velkou lásku Aničku, která se ale nevydařila. Pak měl druhou lásku Barboru, která se zas úplně nenaplnila. Mezitím ho svedla ještě jedna žena takovým zvláštním způsobem, který uvidí diváci v kině.
Takže jste neměl nouzi ani o milostné scény. Bylo pro vás těžší absolvovat fyzicky náročné bojové scény nebo ty milostné?
Konkrétně to nikdy nerozlišuji a ani to nedokážu. Natáčení je vždy náročné, protože jste na place dvanáct hodin, někdy i víc a když hrajete hlavní postavu, tak máte největší zodpovědnost. Ale o to je to zase větší radost, že jste víc spojený s celým filmem a jeho myšlenkou.
A nejkrásnější vzpomínka na natáčení?
Pro mě je nejkrásnější to, že se film dokončil a že to mám v sobě už konečně uzavřeno.
Co všechno jste ochoten udělat pro filmovou roli?
Když vám o něco jde, tak to stojí za to. Vždy je to v rámci hry, která je ale vážná a na hranici vašeho života, osobnosti. Asi bych nebyl schopný kvůli filmu umřít, ale na druhé straně bych velmi rád umřel na to, že bych byl opotřebovaný filmem.
Zdroj: bioskop.cz
Přečtěte si:
Recenze na film: Jánošík - pravdivá historie
