Dne 28. července 1976 v časných ranních hodinách otřáslo městem Tangshan v Číně nejničivější a třetí největší zaznamenané zemětřesení 20. století. Byla zničena přibližně pětina města, přesto se však podařilo zachránit tisíce lidí z náruče smrti.
Mezi lidmi, kteří byli přivedeni zpět k životu ze stavu blízkého smrti, byl prováděn sociologický průzkum, aby se zjistilo, co zažili v kritických chvílích při zemětřesení.
Mnoho lidí překvapivě vypovědělo, že na prahu smrti necítili bolest nebo lítost, nýbrž zvláštní druh vzrušení, jako kdyby byli osvobozeni od tíhy svého fyzického těla. Někteří říkali, že viděli tunel světla, a někteří hovořili o svých setkáních s jinými bytostmi.
Většina lidí už pravděpodobně o podobných případech slyšela jako o jevu pro odborníky známém pod názvem „zážitky blízkosti smrti" (NDEs - zkratka z angličtiny Near Death Experiences).
Díky existenci NDEs vzniklo nové pochopení podstaty lidské mysli, které oponuje závěrům moderní vědy, že mysl je produktem neurochemických reakcí v mozku, nikoliv subjektem na mozku nezávislým. Výzkumy NDEs ukázaly, že mysl je schopna se oddělit od fyzického těla. Díky jevu NDEs bylo zjištěno, že člověk má nejen tělo, ale také duši. Samozřejmě, že pokud jde o existenci duše jako oddělené a samostatné entity, názory vědců se různí.
Jedna studie, která se zabývala podobným výzkumem, byla prováděna v roce 1907 lékařem Duncanem MacDougallovem z Haverhillu v Massachusetts. MacDougall pracoval se šesti pacienty, kteří byli v kritickém stavu. Vážil jejich tělo v době těsně před smrtí, a pak ihned po jejich smrti.
Zjištěné výsledky, publikované také v současných lékařských časopisech, uváděly, že pacienti přesně v okamžiku smrti ztratili na váze v průměru 21 gramů. Dr. MacDougall dospěl k závěru, že tento rozdíl je hmotností lidské duše, která při smrti opustila pacientovo tělo. Tento kuriózní fakt dal vzniknout filmu z roku 2003 s názvem „21 gramů".
V současné době se této studii věnuje jen málo pozornosti, byla ve vědeckých kruzích odmítnuta jako pouhá anekdota; odpůrci totiž tvrdí, že naměřené výsledky by mohly být způsobeny chybami, které při měření mohly teoreticky nastat. Přesto však zatím nikdo znovu experiment nezopakoval, aby MacDougallův objev buď potvrdil, nebo vyvrátil.
Současní vědci jsou, co se týče možnosti existence nezávislého vědomí, skeptičtí. Nejznámějším současným zástupcem tohoto stanoviska je vědec Francis Crick, který se podělil o Nobelovu cenu v roce 1962 s Jamesem Watsonem za objev dvojité struktury šroubovice DNA.
Profesor Crick v jedné studii, kterou prováděl v průběhu několika let, uvádí: „Naše myšlení neboli chování našich mozků, lze vysvětlit interakcí nervových buněk (a také jiných druhů buněk), které jsou spojeny do molekul."
Nicméně někteří vědci argumentují proti profesoru Crickovi a prohlašují, že lpí na extrémním názoru. „Je to jako byste řekli, že katedrála je hromada kamení a skla. To je sice pravda, ale je to také až příliš zjednodušující a takové zjištění je nám navíc k ničemu," říká kněz a vědec Michael Reiss, profesor na Londýnské Universitě.
Nejnovější a nejúplnější studie o NDEs byla provedena Pimem van Lommelem a týmem nizozemských lékařů s 344 pacienty z deseti nemocnic. Pacienti byli resuscitováni po srdeční zástavě. Studie zveřejněná v roce 2001 časopisem Lancet uvádí, že 62 pacienti (18 procent) si zapamatovali něco ze svých zážitků blízkých smrti, přičemž jednačtyřicet z nich podalo detailnější a dokonce i velmi zevrubné popisy svých zážitků.
Polovina z těch, kteří oznámili, že měli zážitek blízký smrti, řekla, že si byli vědomi toho, že jsou mrtví. 56 procent z nich hovořilo o zážitcích pozitivních emocí. Patnáct lidí (24 procent) oznámilo, že mělo zkušenost s opuštěním svého těla, zatímco 31 procent mělo zkušenost, ve které procházeli tunelem. Osmnáct z nich uvedlo, že viděli jakousi „nebeskou krajinu" a třetina řekla, že se setkali s mrtvými příbuznými. Osm lidí vypovědělo, že viděli zpětně proběhnout celý svůj život.
„Koncept doposud předpokládal, ale nikdy vědecky nedokázal, že vědomí a paměť jsou lokalizované v mozku," píše profesor Van Lommel v knize „O kontinuitě našeho vědomí".
„Jak by mohlo být možné zažít jasné vědomí mimo tělo v okamžiku, kdy mozek přestane fungovat po dobu klinické smrti s plochým EEG?" ptá se Van Lommel. „Kromě toho v této zkušenosti slepí lidé popisovali při mimotělních zkušenostech vnímání, které souhlasí s realitou." Van Lommel říká, že zážitky blízké smrti posunují hranice lékařských porozumění, týkajících se rozsahu lidského vědomí a vztahu mezi myslí a mozkem.
I když toto téma bude pravděpodobně ve vědeckých kruzích i nadále „spornou otázkou", další vědecké studie NDEs mohou pokračovat až ke zkoumání věčné otázky: Existuje život po smrti?
