Religionista Zdeněk Vojtíšek: Proč komunismus bojuje proti duchovním praxím

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek Th.D. (* 22. února 1963) je religionista zabývající se především studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Je vedoucím Katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, zakládajícím členem a mluvčím Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Je šéfredaktorem religionistického čtvrtletníku Dingir.

Religionista Zdeněk Vojtíšek. (Velká Epocha)

Za minulého režimu vystudoval filosofickou fakultu učitelství a připravoval se na dráhu středoškolského učitele. Již tehdy měl zájem o teologii, ale především o religionistiku. Kvůli represím proti duchovním naukám ze strany tehdejší komunistické vlády chodil poslouchat přednášky na evangelickou fakultu potají. „Kvůli své konverzi ke křesťanství v době vysokoškolského studia jsem se dostal do nelibosti svých nadřízených, přišel o možnost dalšího studia a na religionistiku a teologii jsem tehdy musel zapomenout,“ říká Zdenek Vojtíšek.

„Nedávno jsem byl v menze ve Voršilské ulici^[1] a hned jsem si vzpomněl - toho se jen tak nezbavím -  jak mě odvedli estébáci[2] z přednášky do Bartolomějské. To se stalo několikrát.“ V té době prošel, dnes již uznávaný český religionista, řadou výslechů od tehdejší tajné služby. „Tehdy jsem získal už takovou odvahu nebo cynismus, že jsem si jednou řekl, že mám lístek na oběd a že chci jít na oběd do Voršilské, šel jsem na oběd a tajní na mě museli čekat. To bylo takové malé vítězství, protože jinak to bylo frustrující, když na vás při výslechu někdo hodiny řve...“

Po revoluci se pan Vojtíšek začal vracet na akademickou půdu a zajímat se především o religionistiku. Ve druhé polovině devadesátých let začal pravidelně učit na pedagogické, husitské teologické a i na evangelické teologické fakultě v Praze. „Můj profesní rozjezd byl velmi dlouhý, ale v současné době jsem profesí religionista a zabývám se současnou náboženskou scénou, nejvíce však novými náboženskými hnutími,“ říká Zdenek Vojtíšek.

Jaké přístupy volíte při svém výzkumu?

Vždycky jsem byl hodně zaměřen na praxi, baví mě se s lidmi setkávat a hovořit s nimi, z toho vyplývá, že daleko více mě zajímají ti lidé, kteří jsou u nás, které mohu potkat a vidím je žít duchovně. Nějaký přehled o zahraničí mám také, ale to, co mě zajímá nejvíce, je česká scéna.

Přišel jste při své praxi na to, proč vlastně komunistický režim pronásleduje náboženství a duchovní nauky? Ať už je to na Kubě, v Číně nebo v bývalém Československu, všechny komunistické režimy pronásledují duchovní praxe.

Z pohledu religionistiky lze komunismus samotný zařadit mezi tzv. nevýslovná (implicitní) náboženství. Má mnoho rysů, které běžně s náboženstvím spojujeme. Má svoje „posvátné“ texty, teorie komunistických vůdců, které musejí členové studovat a které jsou nezpochybnitelné. Členové slibují věrnost a věří komunistickému ideálu. Pokud člen nedodržuje stanovená pravidla, může být exkomunikován a potrestán. A tak jako druh náboženství komunismus napadá jiná náboženství, která chápe jako svoji konkurenci.

Když se bavíme o vztahu komunismu a duchovních nauk, jaká je podle vás současná situace duchovního života v poslední největší "baště komunismu", Číně?

Pokud se nemýlím, tak ta situace v Číně asi není nijak diametrálně odlišná od toho, co jsme tady zažili my. Myslím to v tom smyslu, že se čínská vláda snaží mít náboženství pod kontrolou. Chápe je jako určité „nutné zlo“ a náboženské instituce hlídá a rozhoduje o důležitých záležitostech jejich provozu. Svobodného praktikování náboženství se obává.

Tak to bylo i u nás [před listopadem 1989]. Regulovaný náboženský život byl u nás možný a je v současné době možný i v Číně. Ale kdokoliv se nějak vymyká a narušuje onu regulovanost, může být zatčen a pronásledován státními úřady. U nás se tomu oficiálně říkalo „maření státního dohledu nad církvemi“.

Jak jsou na tom tedy konkrétní náboženství v Číně dnes?

Na území Číny je dnes pronásledován kdekdo. Z pronásledovaných kvůli náboženství je známý případ římských katolíků, kteří jsou loajální k papeži, tím pádem nejsou příliš loajální k vedení čínské katolické církve, které nutně dělá nějaké kompromisy s čínskými úřady. Podobně je to i s těmi buddhistickými mnichy, kteří jsou loajální k dalajlámovi - jsou tvrdě pronásledováni. Další skupinou jsou protestanti v místních církvích mimo uznané církve anebo třeba ujgurští muslimové. Škála pronásledovaných je široká.

Víme také, že se čínská vláda od roku 1999 zaměřila na pronásledování nově vzniklé duchovní nauky Falun Gong, což označil místopředseda Evropského parlamentu McMillan Scott za deset let trvající genocidu proti nevinné skupině čínských obyvatel. Co si o tom myslíte vy?

Jsem rád, že na tuto otázku mohu odpovědět. Nevím (a myslím, že dnes téměř nikdo neví), proč pronásledování Falun Gongu^[3] (čti: fa-lun-kung) začalo. Myslím si ale, že začátek pronásledování Falun Gongu mohl být důsledkem vnitřního politického boje v komunistické straně. Některý politik si možná myslel, že by mohl poukázat na jiného politika, který se Falun Gongu věnoval. Existují informace o tom, že Falun Gongu se před rokem 1999, kdy čínská vláda postavila Falun Gong mimo zákon, věnovali i vysocí státní úředníci a další členové strany. Je tedy možné, že začátek pronásledování mohl mít příčinu v politickém boji.

Myslím, že vystupňování pronásledování Falun Gongu čínskou vládou je nesmyslné a iracionální. V současnosti je hnutí Fa-lun-kung patrně nejkrutěji pronásledovanou náboženskou skupinou v Číně. Hlásí smrt v důsledku pronásledování již u více než tří tisíc svých stoupenců. Patrně další stovky či tisíce utrpěly vážné zdravotní újmy nebo je jejich svoboda bez spravedlivého soudu omezena.

Počet praktikujících Falun Gongu, kteří byli zatčeni, mučeni, internováni v pracovních táborech a zabiti či popraveni, od roku 1999 stále stoupá. Při tomto pronásledování čínské státní úřady porušují nejenom západní standardy lidských práv, ale i čínské zákony.

Blíží se výročí pádu komunismu v bývalém Československu. Jak to u nás je s náboženskou a duchovní svobodou dnes?

Přes všechny nedostatky jsme demokratickou a nábožensky svobodnou zemí. Svobodně je u nás možné rozvíjet kteroukoli duchovní tradici a také je jich rozvíjeno opravdu hodně. Vedle nejvíce zastoupených křesťanů nalezneme živá židovská, muslimská, buddhistická i hinduistická společenství, existuje i řada skupin, které uchovávají skryté, esoterické nauky, věnují se praktickým aplikacím taoismu, tradici sikkhismu a dalším inspiračním zdrojům. Mezi těmito skupinami je i zmiňované společenství Falun Gong, které u nás má řádově desítky stoupenců a které je v Číně pronásledováno.

Slyšel jsem, že na březen 2010 připravujete hojně obsazenou konferenci o náboženské svobodě. Co na konferenci uvidíme a uslyšíme?

Ano. Připravujeme konferenci Duchovní život ve svobodné společ­nosti aneb Dvacet let náboženské svobody u nás, která se bude konat 10. a 11. března 2010. Svoji účast přislíbili zástupci křesťanské, židovské, protestantské, buddhistické, islámské obce a mnozí další. Na konferenci promluví například kardinál Vlk, rabín Karol Efraim Sidon, předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý, dr. Zuzana Ondomišiová, imám Emir Omic a mnozí další. S představiteli a příslušníky duchovních společenství budou také pracovní skupiny a panelové diskuse. Akademické referáty budou věnovány fenoménům duchovního života české společnosti v posledních dvaceti letech.

Děkujeme za rozhovor

[3] Falun Gong - takzvaná čchi-kungová praxe zabívající se rozvojem těla a mysli, před rokem 1999 v Číně měla podle vládních statistik 70 milionů příznivců, v roce 1999 čínskou vládou zakázána.