Každá akce a každá hmota vzniknuvší ve vesmíru je přizpůsobena tomu, co známe jako realitu. Idea, že náš vesmír plyne jako gigantický sen nebo je jako produkt velmi složitého programu virtuální reality, se mnohem více podobá důmyslnému scénáři science fiction, než surovému a nedokonalému světu, ve kterém se každý den pohybujeme.
Avšak realita, kterou vnímáme, se zdá být opačná k vědeckému úsudku, máme-li na paměti, že hmota stěží existuje. Stavební prvky viditelné hmoty jsou atomy, což jsou jen malá jádra ztracená uprostřed obrovského kosmického prostoru, obklopená téměř neviditelnými částicemi (elektrony), které je obíhají úchvatnou rychlostí. Jestliže by byla naše těla položena pod výkonný mikroskop, viděli bychom pravděpodobně jakési moře pískových zrn v neustálém pohybu.
Podle nedávného výzkumu v oblasti kvantové fyziky všechno to, co si představujeme jako hmotu – masivní pojivo, které se zdá být tím, z čeho je naše realita vytvořena – nemusí být nic víc než kvantové vlnění uprostřed prázdného vesmíru.
Skupina fyziků vedená Dr. Stephenem Durrem z John von Neumannova institutu v Německu potvrdila, že součet hmotnosti tří subatomárních částic (nazývaných kvarky) tvořících protony a neutrony, sotva reprezentuje 1 procento jejich celkové hmotnosti.
To evidentně naznačuje, že zbytek hmotnosti atomového jádra se skládá z gluonů, prchavých částic bublajících uprostřed prázdnoty, jejichž funkce je udržovat jednotu trojice kvarků uvnitř protonů a neutronů. Díky tomuto faktu se můžeme domnívat, že hmotná realita by mohla být jen pouhé vlnění nebo vlastně vůbec nic.
Jiný úhel pohledu
To, co vidíme fyzickýma očima, je hodně omezené jen na rozsah, který se pro nás hodí. Kdyby naše oči dokázaly vidět pouze mikroskopické částice, bylo by pro nás nemožné pohybovat se ve světě s tak velkými objekty, protože objekty, se kterými obvykle přicházíme do kontaktu, jsou složené z mnoha miliard mikroskopických částic.
Podle biologa Richarda Dawkinse nám například skály připadají pevné a neproniknutelné jen proto, že se s našima rukama nemohou prostoupit navzájem. Je pro nás praktické mít představu pevnosti a tuhosti, protože nám to pomáhá žít v našem světě.
Jelikož žijeme v iluzorní realitě, musíme akceptovat, že někde ve vesmíru může být nalezena jiná realita. Mohla by to být gigantická dřímota, šílená bublina nebo Bůh, chcete-li.
Protože tato realita částic nemůže být víc než kouř a stíny, nabízí se varianta, že opravdová existence všech věcí v kosmu pobývá v jednom či více paralelních vesmírů. Mnoho vědců spekuluje nad tím, že zrovna tak, jako trojrozměrné objekty mohou na zem vrhat dvourozměrné stíny, může multidimenzionální vesmír (jako to je v případě teorie superstrun) vrhat stíny do trojrozměrného prostoru.
Pakliže je tato teorie správná, každá věc a organismus v tomto světě by nebyla víc, než jen jakási schránka reprezentující věci a organismy ve více „reálnějším“ vesmíru. Rozvineme-li dále tuto teorii, pak existence mimotělní mysli v jiné dimenzi může být ideálním výkladem toho, proč máme paměť, neboť atomy v našem mozku jsou v průběhu našeho života nahrazeny mnohokrát. Podle Steva Granda, autora knihy „Stvoření: Život a jak jej vytvořit“ („Creation: Life and How to Make It“, pozn. př.) žádný z atomů, které tvoří naše těla dnes, nebyl v našich tělech v dětství, na které si pamatujeme.
Podle Granda se hmota pohybuje z jednoho místa na druhé a jen chvilkově se spojuje do celku, abyste mohl být tím, kým jste. Tudíž nejste hmota, ze které jste složen. To by naznačovalo, že naše skutečná těla jsou v prostoru, kterému nemůžeme porozumět, zatímco v tom, co nazýváme realitou, by bylo jen naše tělo domnělé, pouhá schránka.
Article in English
Čtěte druhý díl: Realita jako pouhá iluze, část II.
