„Pro ně, řekl jsem, by pravdou byly pouze stíny těch obrazů, a nic víc."
- z díla Republika od Platóna
Stíny a barvy světla jsou hrubou projekcí „skutečnější" reality. Vesmír, ve kterém žijeme, se ukazuje jako něco ještě iluzornějšího, kde jsou tělesa, mysli a planety součástí velkého kouzelnického triku, ovšem bez kouzelníka a obecenstva.
Vědci v německém Hanoveru, pracující na GEO 600, což je zařízení detekující gravitační vlny, věří, že objevili v časoprostoru „zrnění", které naznačuje, že náš vesmír není nic jiného než obrovský hologram.
Lidé zodpovědní za GEO 600 věří, že stejným způsobem, jako digitální obraz ztrácí rozlišení s výrazným zvětšením své velikosti, zachycené rušení v detektoru může být vyloženo jako omezené rozlišení tohoto vesmíru, které je schopen lidskému oku nabídnout. Existuje určitý bod, kde začíná hologram reality „čtverečkovatět".
Vědci předpokládají, že přesnost GEO 600, schopného detekovat změny podélných vln v subatomickém měřítku, posloužila k objevení nejmenších zrn, které tvoří trojrozměrný holografický vesmír, promítaný z dvourozměrných hranic svého vnitřku.
Jsme jen pouhé hologramy?
Myšlenka holografického vesmíru není nic nového. V roce 1990 vědci Leonard Susskind a Gerard Hooft tvrdili, že stejný princip, díky kterému může dvourozměrný obraz na rovném povrchu vypadat trojrozměrně, lze aplikovat na celý vesmír.
Tak proč tedy naše smysly vnímají realitu tak zřetelným a „objemným" způsobem, když se zdáme nebýt ničím víc, než pouhými stíny na ploché obrazovce? Problém může spočívat v tom, že jak naše lidské oči, tak i naše silné čočky dalekohledů jsou přizpůsobeny realitě takovéhoto hologramu zbytku vesmíru.
Druhým důvodem ke zvážení je fakt, že náš organický mozek se v této iluzi nachází také a nikdy si nebude schopen vyložit vesmír s větším či menším počtem dimenzí, než tím, které lze vnímat.
Neurofyziolog Karl Pribram, zakladatel Centra pro výzkum mozku na Radfordově univerzitě ve Virginii, se domnívá, že naše mozky jsou hologramy zpracovávající holografický vesmír, matematicky sestavující realitu zpracováváním frekvencí, které přicházejí z jiné dimenze - sféry platné reality, která přesahuje čas a prostor.
Teorie holografického vesmíru složeného jen ze dvou speciálních dimenzí je nicméně v konfliktu s multidimenzionálními teoriemi pocházejícími z kořenů teorie superstrun. Už před těmito neslučitelnými hypotézami mnoho vědců předpokládalo, že vesmír je hologram nebo iluze vytvořená částicemi v prázdnotě. Všechna snaha vědců o pochopení pravdy mezi přeludy ovšem zůstává uvězněná ve frustrující řadě nedokazatelných teorií.
Spousta smělých teoretiků se domnívá, že tento znepokojující průlom na poli kvantové fyziky a relativity může vysvětlit v oblasti vědy dlouho diskutované jevy, jako ty, kde se mysl zdá být oddělená od mozku, např. zážitky blízké smrtí (near-death experiences - NDE, pozn. překl.), vidění na dálku a předpovídání budoucnosti.
Ať už je to jakkoli, Platónova (z díla Platóna - pozn. překl.) alegorie o jeskyni teď vypadá, jako nejracionálnější možnost vysvětlení těchto živých každodenních zážitků, které si náš mozek vykládá jako skutečný vzhled světa.
Čtěte první díl: Realita jako pouhá iluze, část I.
