BANGKOK – Tajný pokus kanadského dokumentaristy Michaela Buckleyho prošetřit železniční trať z Tibetu do Číny byl odložen, když objevil, že systém tibetských řek přerušila řada rozsáhlých přehrad.
„Už několikrát jsem jel do Tibetu a zpět, ale nikdy jsem si nevšiml, že tam jsou přehrady – jsou ale schované, dole v roklinách, kde se nedají ze silnice vidět,“ řekl Buckley tisku po promítání svého dokumentu „Meltdown in Tibet“ v Bangkoku.
Když se dal v roce 2005 dohromady se skupinou kajakářů sjíždějících tibetské řeky, narazil Buckley na nově zkonstruované přehrady, které byly postaveny, aby odváděly vodu a elektřinu do Číny.
„Takže jediní lidé [myšleno lidé ze západu], kteří o nich vědí, jsou kajakáři, protože ti na ně narazili – sjíždějí řeku a z čista jasna je tam ohromná přehrada.“
„Pokud chcete řeku zabít, postavit přehradu je nejlepší způsob, jak to udělat,“ říká Buckley.
Mezi řekami, které pramení v Tibetu a kterými se Buckley ve svém 40minutovém dokumentu zabýval, byla řeka Salween, tekoucí skrz Čínu, Barmu a Thajsko a vlévající se do Andamanského moře.
„V tibetštině je tato řeka známá jako Gyalmo Ngulchu – hrubě přeloženo jako ‚Královna stříbrných vod‘,“ vysvětluje komentář filmu.
„Přes širokosáhlé protesty zevnitř Činy a ze sousedních zemí Asie se čínští inženýři ženou dopředu s plány na kaskádu 13 obrovských přehrad na Salweeně. Některé hráze jsou už ve výstavbě – jedna je vysoká jako 60patrová budova.“
Buckley také zkoumal řeku, pro Tibeťany známou jako Dri Chu, neboli Jačí řeka, která se níže po proudu mění v Jang-c‘ – jednu z nejznámějších čínských řek – která nyní, společně se Žlutou řekou, už vůbec nedoteče do moře.
„V horním toku řeky Jang-c‘, na okrajích Tibetské náhorní plošiny, jsou ve výstavbě další tři hráze a ještě pět jich je ve fázi plánování.“ uvádí film.
Jeho výzkum objevil, že v plánu je výstavba celkem 31 velkých přehrad v oblasti Tří souběžných řek, což jsou Horní Jang-c‘, Horní Mekong a Salween.
Po vzoru Maa
Buckley poznamenal, že 60 procent komunistického vedení Číny (včetně současného vůdce Hu Jintaa) se v minulosti pohybovalo ve strojírenství a mnozí jeho členové mají osobní zájem na podpoře společností zabývajících se stavbou přehrad a na financování mezinárodních projektů na výstavbu přehrad.
Přestože je Čína, co se přehrad týče, nejproduktivnější na světě, zabývají se komunističtí činitelé jen velmi málo tím, jaký budou mít jejich plány dopad na životní prostředí.
„V padesátých letech prohlásil Mao, že člověk může přemoci přírodu, a udělal nějaké velmi bizarní projekty, které se snažily dokázat, že můžete soutěžit s přírodou a vyhrát, a v mnoha případech prohrály,“ říká Buckley.
„Ten Maův výrok je tu dodnes – že se Číňané mohou utkat s přírodou a vyhrát. Prostupuje to čínskou mentalitu posledních padesát let.“
Buckley říká, že čínský systém řek je tak zdevastovaný nekontrolovanou industrializací, že 70 procent vodních zdrojů v zemi není pitných a neumožňuje život vodních tvorů.
„Řeky jsou mrtvé. … Nesnaží se dát svoje řeky do pořádku. Jejich řešení jsou ‚Pojďme si vzít vodu z Tibetu‘,“ říká. Odklonění vody z Tibetské vysočiny do oblastí v severní Číně je, podle pana Buckleyho, ve fázi plánování a má se uskutečnit pomocí rozsáhlé sítě betonových trubek.
„Čínský sen o ‚velkém potrubí‘ má odklonit bohaté vodní zdroje z Tibetské vysočiny, aby tekla do žíznivých měst na severu a západě Číny, která mají kolem 300 milionů obyvatel,“ říká se v dokumentu s tím, že „projekt toho rozsahu na odklonění [vodstva] je nad rámec všeho, o co se kdy [lidé] ve vodním inženýrství pokoušeli“.
Elektrická energie z vodních elektráren v Tibetu není pro tibetský, ale pro čínský průmysl, dodává Buckley.
Po proudu
Řeky Dza Chu nebo Mekong pramení v horách v Tibetu a postupně, jak popisuje dokument, se mění ve „hřmící proud, jenž víří hlubokými roklinami a klesá ohromujících 4 500 metrů na vzdálenosti 1 800 kilometrů skrz Tibet a Čínu – než se v Laosu trochu uklidní.“
Buckley říká, že čínské úsilí přehradit Horní Mekong dramaticky pozměnilo tok řeky, což má dopad na národy dále po proudu – Barmu, Kambodžu, Laos, Thajsko a Vietnam.
Hnutí za životní prostředí z okolního světa se hlásí o slovo a označují čínské mega-přehrady na horním toku Mekongu za důvod, proč je v této slavné řece nejméně vody za posledních 50 let.
Peking tato tvrzení zcela odmítá, pokles vodní hladiny přisuzuje suchu a skupinám zvenčí odpírá pohled do záznamů o množství vody, které přehrady zadržují.
Tibetští nomádi
Zatímco se Buckleyho dokument soustředí na účinky čínské výstavby přehrad, zajímá se také o kritickou situaci tibetských nomádů.
„Dělám to, abych kontroval úhlu pohledu propagandy, že ‚[Komunistická strana Číny] je zanícený ochránce přírody‘ což je absurdní. Říkají, že přesouvají nomády pryč z pastvin, protože chtějí pastviny chránit, a prochází jim to,“ říká Buckley.
Uvedl také, že mnoho těchto oblastí, které byly obydleny tibetskými nomády a jejich stády jaků, bylo vyhlášeno čínskými úřady za národní parky.
„Je to jen zástěrka. Nechtějí, aby tam lidé bydleli. Odvádějí nomády z jejich země, aby udělali místo pro vodní projekty a důlní podniky,“ říká.
Dokument také vysvětluje, že řeky, jako i jiné prvky přírody, například jezera a hory, jsou Tibeťany považovány za svaté.
„Televizní programy ‚socialistického ráje‘ přemílají, jak byl „život nomádů o mnoho zlepšen“ a jak bude mít železniční spojení ohromný přínos pro životy Tibeťanů. [V televizi byli] prozpěvující nomádi zleva, zprava, odevšad, ale nomádi nezpívají, nejsou šťastní, jsou v betonových [vystěhovaleckých] táborech,“ říká Buckley.
„Nomádi jsou zapomenutí lidé Tibetu. Nikdo se jich nezastává, postupně je vymazávají a oni prostě zmizí a nikdo nedělá nic, aby se to zastavilo. Je to tedy tragická situace.“
Buckley tvrdí, že od natáčení filmu v roce 2005 se situace uvnitř Tibetu zhoršila. Říká také, že lidé zmiňovaní v dokumentu nechtějí, aby byla odhalena jejich totožnost, protože se obávají odvety ze strany čínských úřadů.
Více informací o dokumentu je k nalezení na: www.meltdownintibet.com
Trailer filmu
