Yukui Liu je lékař čínské medicíny v současnosti žijící ve Spojených státech. V následujícím příběhu popisuje zkušenosti svých rodičů i své vlastní zkušenosti s čínským komunismem, počínaje kulturní revolucí po současnost. Příběh byl napsán a upraven jako exkluzivní monografie pro Velkou Epochu. Jména byla změněna z důvodu ochrany členů rodiny, kteří dosud v Číně žijí.
Vyrůstal jsem v komunistické Číně za doby Velké kulturní revoluce. Když stát zahájil "třídní boj", život čínského lidu se stal hořkým - prohnal se naší zemí jako požár násilí trvající deset dlouhých let. Ačkoli ústřední postavou tohoto příběhu je můj otec, věci, které na něm byly spáchány, ovlivnily celou naši rodinu. Byl jsem nejstarší syn rodiny. Utrpení a stres tehdejších dnů se ještě teď vkrádá do mé mysli, což také bylo záměrem komunistického režimu. Ten využívá extrémní brutalitu, aby občany udržel v pozoru, šířil strach a podmanil si masy.
Roku 1963 mi bylo šest let. V té době byla naše rodina během období tzv. "socialistického vzdělávacího hnutí", těsně před Kulturní revolucí, vyhoštěna do malé vesnice v severovýchodní Číně za to, že můj otec absolvoval několik let japonského vzdělání během druhé světové války. Oblast, kam jsme byli posláni, byla chudá, zaostalá a bez dopravní infrastruktury nebo elektřiny a bez pracovních příležitostí. Můj otec byl univerzitní profesor, a najednou se musel stát farmářem, aby uživil rodinu: mé rodiče, babičku, mladší sestru a mne. Vzhledem k tomu, že se otec nikdy předtím nevěnoval zemědělství, nedokázali jsme na venkovských rýžových polích vypěstovat dostatek potravin a hodně jsme během těch let trpěli hladem. Moji rodiče neměli žádný příjem, a tak chovala moje máma několik slepic, aby mohla prodávat vejce a nakoupit pro mne do školy tužky a papír.
Roku 1968 byla neobvykle studená zima, bylo mi tehdy 11 let. Sněžení pokračovalo den za dnem a sníh pokryl celou vesnici. Po celou zimu, během neustálých mrazivých dnů a nocí, kdy teplota klesala až k -30 stupňům, jsme nespatřili slunce ani měsíc. Tehdy jsem chodil do základní školy. Jednoho dne se ve škole přihodila událost, jež mnou silně otřásla. Jako obvykle jsem šlapal tři kilometry zasněženou horskou cestou sněhem do školy. Když jsem ale vstoupil do třídy, nikdo tam nebyl - ani učitelé, ani spolužáci. Místo toho, byly zdi pokryty plakáty s čínskými znaky napsanými černým inkoustem. Jako žák čtvrté třídy jsem dokázal přečíst všechny čínské znaky a překvapil mne obsah těchto plakátů. Všechny útočily na mého otce s nápisy jako: "Svrhnout kontrarevolucionáře Liu Shibao".
Vyděšený a zmatený jsem procházel areálem a viděl všude po celé škole další podobné plakáty. Došlo mi, že to byli vesničané, včetně některých žáků, kdo plakáty vylepil.
Psal se třetí rok Velké proletářské kulturní revoluce, politického hnutí, které zahájila Čínská komunistická strana (ČKS) v květnu 1966, aby mohla kontrolovat a vymýtit vzdělanou elitu země, jako učitele a vědce. Vše se dělo prostřednictvím teroru a pronásledování. Toto kruté a destruktivní hnutí trvalo dohromady 10 let a rozšířilo se po celé zemi.
Od toho dne dostal můj otec nařízení účastnit se večerních setkání veřejné kritiky, tak zvaných "bojových schůzí" (čínsky Pchi Tou Ta Chuej). Několik set vesničanů dostalo od vládních orgánů příkaz, aby se zúčastnili a "bojovali" s "třídním nepřítelem" neboli "bojovým terčem", a slovně a někdy i fyzicky dotyčné napadali.
Můj otec byl označen za "kontrarevolučního zpátečníka" a podle příkazu musel mít štítek s tímto nápisem pořád připnutý na oblečení, na veřejnosti i doma. Kritizovací schůze organizoval hlavní výbor kulturní revoluce, speciální řídící orgán komunistické strany. Během schůzky musel můj otec klečet přes tři hodiny, zatímco mu lidé hlasitě a vulgárně nadávali. Lidé křičeli znovu a znovu: "Zbijte Liu Shibao! Zbijte Liu Shibao!" Někteří lidé vymýšleli o mém otci lživé historky, aby jej ostatní nenáviděli. Někteří lidé se úplně rozzuřili a byli naprosto bez sebe, až tak, že na otce plivali a tloukli ho.
Jak se toto napadání opakovalo, znovu a znovu, noc co noc, můj otec se postupně dostal na pokraj zhroucení. Onemocněl a stal se z něj vyčerpaný muž, trpící závratí, bolestí hlavy a nevolností, někdy téměř omdlel. Jeho emoce se pohybovaly od hněvu přes strach, nenávist až k beznaději, bezmoci a depresím.
Ovládl nás strach a velmi jsme se o otce báli. Moje babička celou dobu plakala a já s mámou jsme se obávali, že otec zemře. Každý večer před bojovou schůzí jsem se i s mámou schovávali u budovy, kde se shromáždění odehrávala. Při teplotách -22 stupňů Celsia, jsme se třásli zimou a bolely nás zkřehnuté nohy, ale stejně jsme neodešli a dál poslouchali, co se na schůzi děje. Byli jsme připraveni otci pomoci, kdyby se situace vyhrotila. Máma měla takový plán, že kdyby otec náhle zeslábl, vběhneme do místnosti, klekneme si před vesničany na kolena a budeme je prosit, aby přestali.
"Pokud jim zbyl v těle aspoň kousek lidského srdce, možná, že přestanou a my otce zachráníme," navrhovala matka.
Bojové schůze někdy trvaly až do půlnoci. Poté, co bylo konečně po všem, pomohli jsme vyčerpanému otci vrátit se domů. Na cestě domů jsme míjeli studnu – jedinou, ze které vesničané čerpali vodu. Moje máma se vždy obávala, že pokud by šel otec domů sám, mohl by spáchat sebevraždu skokem do studny. To byl další důvod, proč jsme během mrazivých nocí čekali venku před budovou. Chtěli jsme otce přivést domů.
