Největší afričtí diktátoři: Mobutu Sese Seko

Kongo je obrovská a rozmanitá země. Svou rozlohou je srovnatelná s celou Západní Evropou. Kongo je také země nesmírně bohatá na nerosty. Naneštěstí tento stát neměl štěstí na dobré panovníky.

Když si evropské mocnosti koncem 19. století rozdělovaly Afriku, to, co je dnešní Demokratická republika Kongo, připadlo belgickému králi Leopoldovi II. jako Svobodný stát Kongo. Ten si z něj udělal dojnou krávu, když se snažil ze země vyždímat s co nejmenšími náklady co největší množství peněz, a jeho vláda by se dala popsat přinejmenším jako brutální (masové zabíjení domorodců, sekání rukou za nesplnění kvóty při sběru kaučuku apod.).

Když se zvěrstva odehrávající se v srdci Afriky provalila, král Leopold musel zemi na nátlak mezinárodního společenství předat belgickému státu, který ji přejmenoval na Belgické Kongo (neplést si se sousední Republikou Kongo, kterou okupovali Francouzi).

Stát za Belgičanů připomínal Jihoafrickou republiku v období apartheidu. Černí obyvatelé mohli jen do vyhrazených oblastí. Hotely a restaurace označené jako "jen pro bílé" odmítaly obsloužit domorodé Konžany.

Kolonisté černochům říkali „macaques" - opice. Belgičané zastávali názor, že vzdělaná střední vrstva černochů je pro jejich vládu nebezpečná, a tak se ani nesnažili o podporu vzdělání. Jako výsledek bylo v zemi v roce 1960 jen 17 mladých Konžanů s univerzitním vzděláním.

30. června 1960 získalo Kongo nezávislost a vlády se ujal mladý intelektuál a myslitel Patrice Lumumba v roli premiéra a Joseph Kasa-Vubu v roli prezidenta. Lumumba ustanovil náčelníkem vojenského štábu nové konžské armády svého pobočníka Josepha Désiré Mobutu.

Lumumba byl později toho roku za asistence Mobutua zatčen a zavražděn s tichým svolením USA a Belgie (někteří tvrdí, že na jejich přímý rozkaz) za svou spolupráci se Sovětským svazem. Kasa-vubu pak dalších pět let bojoval o moc s novým premiérem Tshombem, než do hry vstoupil Mobutu, aby se moci ujal sám.

Parlament byl rozpuštěn, politické strany byly na pět let zakázány a moc se centralizovala do rukou nového vůdce. Roku 1967 Mobutu založil politickou stranu Mouvement Populaire de la Revolution (Lidové revoluční hnutí neboli MPR), do které museli vstoupit všichni občané země. Odpůrci tyrana byly zatýkáni, mučeni a veřejně popravováni.

„Byl to geniální řečník," prohlásil o „Leopardovi" jeden konžský novinář. Mobutu promlouval k masám lidu na fotbalových stadiónech v místním nářečí a díky tomu, že měl vynikající dar řeči, dovedl masy strhnout na svou stranu různými „humornými hláškami, dvojsmyslnými narážkami, klepy a nesouvislým žvaněním o všem možném".

Rozhovor s Mobutem (anglicky)

Za nějakých pět let po převzetí moci začal Mobutu s kulturním hnutím (možná by se hodilo spíš říct revolucí), které mělo změnit nejen jeho roztříštěný národ, ale i celou Afriku. Začala éra „autentičnosti", návrat k původním hodnotám předků namísto „slepého přijímání importovaných ideologií". Začala éra „zairizace". Název země se změnil na Zair, přejmenována byla měna, vodní toky, města, ulice, zkrátka vše, co připomínalo koloniální minulost.

Lidé si museli změnit svá křesťanské jména, která zavedli evropští misionáři, na jména africká. Mobutu jim v tom ukázal příklad se svým „skromným" přívlastkem. Dal se totiž přejmenovat na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, což by se dalo přeložit jako „nejmocnější válečník kráčející od vítězství k vítězství zanechávající za sebou spáleniště".

Muselo se upustit i od evropské módy, Mobutu zavedl styl saka s vysokým límečkem, a minisukně, tolik populární v 70. letech, byly nahrazeny tradičním oděvem afrických žen - barevnými kusy látek, které se motají kolem těla.

Toto budování konžské identity a pocit, že jsou před světem něčím zvláštním, že mají něco svého, něco autentického, v lidem vyvolal pocit pýchy na svou zemi a v konečném důsledku i stmelil lidi do jednoho celku, takže o sobě začali přemýšlet jako o jednom národu. To byl jeden z mála přínosů vlády prezidenta Mobutu.

Z hospodářského hlediska šlo v prvních letech po převratu všechno hladce a ekonomika rostla závratným tempem. Západní firmy se předháněly v investování do všech sektorů a vysoká cena mědi (díky válce ve Vietnamu) zaručovala stabilní tempo ekonomického růstu.

K obratu došlo po roce 1975. Mobutu si začal budovat kult osobnosti podporovaný mediální propagandou. Začalo znárodňování půdy a podniků, které byly tehdy zpravidla v rukou cizinců. Co se znárodnilo, to se znovu přerozdělilo mezi prezidentovy stoupence.

Lidem často spadlo do klína náhlé bohatství, o kterém ani nevěděli, jak se o ně starat. Spousta obchodů, farem a podniků se tedy rozprodala nebo rozpadla. Zisk z těchto „darů" nová horní vrstva obyvatelstva utrácela za přepychové výrobky. Rok po znárodnění bylo do Zairu dovezeno rekordní množství vozů Mercedes-Benz (rekord v rámci celého kontinentu).

Sám Mobutu si uzurpoval čtrnáct velkých plantáží, na kterých pracovalo 25 000 lidí! Byl přesvědčen, že všechno bohatství národa patří jemu a centrální banku používal jako svou pokladnu. Když došly peníze, nechal si prostě vytisknout nové. Vynořila se nová forma vlády - kleptokracie.

Diktátor se pouštěl do megalomanských projektů, ve kterých se utopily obrovské částky státního rozpočtu. Ve své rodné vísce, Gbadolite, která leží v odlehlé oblasti uprostřed rovníkového pralesa, začal stavět okázalý přepychový palác, který měl vše včetně mezinárodního letiště. Sám despota si často najímal rychlé a drahé concordy na soukromé lety po světě, např. na nákupy v New Yorku.

Reportáž BBC o Mobutovi (anglicky)

Po řece Kongo se proháněla třípatrová luxusní jachta a vůdce si občas koupil nějakou nemovitost v zahraničí - jednu na francouzské Riviéře (za pouhých 5,2 milionu USD), další ve švýcarských Alpách, v Paříži, Bruselu, a ve spoustě dalších měst po celém světě.

Podřízení diktátora úzce následovali. Účty ve švýcarských bankách, závratné půjčky ze státních bank, které se nikdy nesplácely, luxusní vozy a přepychové vily plné pravého šampanského.

Každý si chtěl nakrást co nejvíc a co nejrychleji, jako by podvědomě věděli, že taková nespravedlnost nemůže trvat věčně. Vůdce pravidelně obměňoval vládní kabinet, aby zabránil pletichám a případným snahám o jeho odstranění.

Drancování státního rozpočtu a všudypřítomná korupce přivedly zemi na kolena. Zatímco vůdce a jeho nejbližší pomocníci si žili život v přepychu, většina národa měla problémy vůbec přežít. Děti i dospělí umírali na nemoci, kterým by šlo lehce předejít. Lidé neměli co jíst, inflace byla závratná, zaměstnanci nedostávali mzdu.

Ekonomický pád ale nebyl to nejhorší, co zemi čekalo. Daleko horší byl pokles morální. Korupce se stala endemickou. Kradl každý a všude, od prezidenta až po pouličního prodejce. Nebylo se ani co divit - za krádež státního majetku nebyl nikdy nikdo trestaný, alespoň ne ti na vysokých místech. Samotný Mobutu dokonce v televizi radil zaměstnancům: „Dejte se do toho a kraďte, jenom toho neberte příliš moc."

Mobutu se snažit přilákat zpět do země mezinárodní firmy, které předtím vyhnal a okradl, ale nikdo už mu nevěřil. Když padla Železná opona, tyranovi zastánci na Západě se k němu obrátili zády. Už jim nebyl z politicko-strategických důvodů dobrý a začali otevřeně volat po demokratizaci země a vyhlášení svobodných voleb. Mobutu ovšem uspěl s prodlužováním „přechodné fáze" k demokracii ještě dalších sedm let.

Těchto sedm sedm let ale byla doba, kdy jej všichni občané státu nenáviděli. Uvolňovala se i diktatura, protože vůdce už dál národ nedokázal ovládat ani morálně, ani silou. Vznikaly nové politické strany a hnutí, docházelo k demonstracím a stávkám.

Síla, která ho nakonec svrhla, však přišla zvenčí a souvisí s masakrem kmene Tutsiů ve Rwandě, ke kterému došlo roku 1994. Mobutu podporoval kmen Hutuů, a to mu Tutsiové nedokázali odpustit. Následující roky po masakru se do Konga vevalily téměř dva miliony uprchlíků z Rwandy.

Zairský „kormidelník", jak si také Mobutu říkal, nařídil všem Tutsiům opustit zemi, což vedlo k povstání. Sousední Rwanda a Uganda se rozhodly politického dinosaura svrhnout, k čemuž využili místní povstalce v čele s Laurentem-Désiré Kabilou, který se následně stal prezidentem.

Mobutu uprchl roku 1997 do Maroka, kde později zemřel ve věku 67 let. Jeho vláda trvala 32 let.

Michela Wrong: In the Footsteps of Mr. Kurtz

Ken Adelman: Africa's misery index: how low can it go?

Gérard Prunier: Africa's World War

Georges Nzongola-Ntalaja: The Congo from Leopold to Kabila