Ve staré Číně bylo vzdělávání dvojí - jak soukromé, tak státní. Děti byly vzdělávány doma soukromými lektory (známými jako sishu), což byli vzdělanci, kteří neuspěli u státních zkoušek. Vychovávání dětí bylo pro kariéru těchto vzdělanců důležité: přispívalo jim na živobytí, rozvíjelo jejich talent a podporovalo vzdělávání ve společnosti.
Ve staré čínské společnosti všichni učitele respektovali a ti byli považovaní za vysoce autoritativní osoby. Hierarchie ve společnosti byla taková: „Nebe, země, císař, rodič, učitel."
Lidé se řídili heslem „Učitel na jeden den je otcem na celý život." Proto se vzdělanci do učení druhých hrnuli. Když některý z jejich studentů podal nadprůměrný výkon u státních zkoušek a stal se vysoce ceněným úředníkem, proslavilo to i jeho učitele, který byl vážený do konce svého života.
Školy, které měla pod patronací vláda, se nazývaly shuyuan (čti šu-jüan, pozn. red.). Některé z nich byly soukromé, ale všechny byly úzce svázány s úřady; velmi často byly finančně podporovány vládou. Původně se shuyuany zakládaly pro pokročilejší studenty a jejich prostředí mělo kultivovat talentově nadané jedince. Jedině ti, kteří se odhodlali zúčastnit se státních zkoušek, byli pro studium v shuyuan vhodní.
Tyto školy existovaly jen na úrovni provincií anebo v jejich hlavních městech. Poskytovaly nejlepší vzdělání a měly vysoké, akademické standardy.
Ředitelé shuyuanů byli významnými osobnostmi akademických kruhů a byli to vysoce respektovaní učenci. Vláda pracovala se soukromým sektorem v zakládání škol, které by umožnily kvalitní vzdělání pro širokou veřejnost. Vzdělávací systém starověké Číny byl velmi obsáhlý a uzpůsobený k tomu, aby poskytoval jak státu, tak společnosti talentované lidi v různých oblastech.
V klasické čínské společnosti bylo vzdělání rozděleno na klasické, základní, polo-klasické a polo-základní. Základní vzdělání poskytovalo jen základní vědomosti začátečníkům. Učitelé jen nahlas četli úryvky, aniž by je nějak vysvětlovali. Jak učitel četl, žák si musel přečtená slova a fráze zapamatovat. Vzdělanci si, díky tomu, že začínali se studiem velmi mladí, byli schopni zapamatovat tisíce různých znaků.
Tato metoda se může zdát dost neobratná, nicméně byla efektivní a to díky následujícím důvodům: Za prvé, sloužila k tomu, aby vypilovala charakter studentů a upravila jejich přístup ke studiím. Za druhé, díky intenzivnímu tréninku se studentům do paměti vryla slovíčka s duchovním podtextem a oni je pak mohli použít jako vodítko při své životní cestě. Tato část studia položila pevné základy pro jejich další vzdělávání.
Učitelé měli pro to, že nevysvětlovali smysl konkrétních textů, své důvody. Slova svatých jsou hluboce filosofická a víceznačná, takže je nelze několika málo slovy vysvětlit. Studenti by jim ani s detailním vysvětlením nemuseli porozumět. Žákovi to může trvat celý život, než toto poznání stráví, porozumí mu a než se mu podřídí tak, aby dosáhl řádného porozumění. Subjektivní nebo nevhodné vysvětlení by mohlo studenty lehce poplést. Proto se stalo běžnou praxí, že učitelé Konfuciovy knihy na stupni základního vzdělání nevysvětlovali.
Klasické vzdělávání znamená, že učitel během přednášky vysvětloval fráze a slova. Studenti s ním mohli otevřeně diskutovat. V tomto bodě museli žáci oplývat alespoň základními vědomostmi a měli určité akademické základy, které mohli zúročit právě při diskusi se svými spolužáky nebo učiteli. Mohli se také dotazovat na konkrétní věci a učitelé jim odpovídali.
Polo-základní a polo-klasické studium bylo někde na rozhraní. Učitel vysvětloval problematiku textu jen do určité míry. Nezáleželo na typu studia, přednášky byly vedeny stejně a odvíjely se hlavně od akademické úrovně vyučujícího.
Vzdělání ve starodávné Číně bylo ohleduplné ke studentům, snažilo se o jejich pravé osvícení proniknutím do tématu a získáváním zkušeností. Studenti byli považováni za znalé pouze tehdy, když ukázali perfektní vědomost.
Někteří lidé tento systém považují za pouhé mechanické memorování a tudíž velmi nudné. Není to ale tak úplně pravda. Skutečné studium je proces, který není jednoduchý. Je přirozené, že člověk je odměněn jen tehdy, pokud tvrdě pracuje. Systém starodávné Číny byl postavený hlavně na tom, aby se člověk dostával kupředu postupně. Akademická cesta studenta byla zároveň i rozvíjením sebe sama. Jeho zdokonalování na akademickém poli bylo odrazem jeho zlepšení se v kultivaci sama sebe.
Vzdělávaní kdysi nebylo nudné; přinášelo uspokojení a bylo zábavné. Mimo studia Konfuciových knih trávili studenti spoustu času nad poezií, zpěvem, kaligrafií, hudbou, hraním šachů, psaním a malováním.
Mimoto se studenti museli zdokonalovat i v jiných disciplínách, jako citu pro rytmus, párování slov a frází, skládání básní, psaní článků, hře na hudební nástroje a malování. Tyto kurzy probíhaly každý den a učení provázelo i zábava. Zlepšovalo to inteligenci studentů, trénovalo jejich myšlenkové pochody a zvyšovalo úroveň stylu psaní. Zároveň podněcovalo jejich kreativitu, touhu tvořit a zušlechťovalo jejich mysl a ušlechtilé myšlenky.
Související články:
Vzdělávat je umění aneb jak se učilo ve starověké Číně (část první)
Příběhy z Číny: Ctnost nad bohatství
Příběhy z Číny: Legenda o věži žlutého jeřába
