Bývalý svrchovaný vůdce Číny a generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny, Ťiang Ce-min, je podle zpráv buď mrtvý úplně, nebo přinejmenším jeho mozek už nefunguje a je napojen na dýchací přístroj. 20. července 1999 to byl právě on, kdo odstartoval nejsystematičtější kampaň porušování lidských práv v moderní Číně – pronásledování duchovní disciplíny Falun Gong (Fa-lun Kungu nebo také Falun Dafa).
V květnu 1992 začal tuto kultivační metodu veřejně vyučovat ve svém rodném městě Changchunu pan Li Hongzhi. Falun Gong sestává z pěti sad meditativních cvičení a života podle principů pravdivosti, dobrotivosti a tolerance. Stoupenci praxe vyzdvihovali mimořádné zdravotní přínosy i výrazné zlepšení v charakteru, které změnilo jejich životy. Disciplína se v Číně rychle rozšířila a roku 1999 západní tisk citující čínské činitele psal, že se jí věnuje 70 milionů lidí. Jeden funkcionář ze státní sportovní komise v rozhovoru s U.S. News dokonce hovořil o 100 milionech praktikujících.
25. duben
V tento den se shromáždilo deset tisíc lidí před Státním úřadem pro stížnosti v Pekingu, který leží jen o ulici dál od sídla vedení Čínské komunistické strany (ČKS). Přišli v tichosti, aby požadovali konec neoficiálnímu šikanování Falun Gongu ze strany režimu. Ťiang si vyjel limuzínou s kouřovými skly dav obhlédnout a ještě tu samou noc „jak se zdá, v zajetí duchovní krize“, jak to podal jeden západní komentátor, sestavil dopis ústřednímu výboru, ve kterém požadoval razantní akci. Tento dopis byl předzvěstí perzekuce, která začala o tři měsíce později.
Akademici hovoří o litanii příčin souvisejících s ideologií ČKS a dějinami, které vysvětlují, proč by se Falun Gong, se svou nezávislostí na státu, tradičními názory a obrovskými zástupy lidí, mohl stát terčem politické kampaně. Ale je jasné, že Ťiang to vše pojal velmi osobně.
Ve svém dopise poznamenal, že od roku 1992, kdy se Falun Gong začal poprvé veřejně vyučovat, je „zapojený do aktivit značného množství společenských skupin, členů strany a kádrů, intelektuálů, vojáků, dělníků i rolníků“. To byl Ťiangův způsob, jak říci, že Falun Gong byl velmi oblíbený a věnuje se mu hodně lidí. Pak pokračoval, když uvedl, že „ideologická a politická práce“, čímž mínil vymývání mozků lidem stranickou ideologií, není očividně dost silná.
V posledním odstavci vysvětlil, co tím myslel: „Nemůže opravdu marxismus, který my komunisti máme, materialismus a ateismus, ve které věříme, opravdu zvítězit na těmi věcmi, co vyhlašuje Falun Gong? Naše vedoucí kádry na všech úrovních, obzvlášť vysocí činitelé, by měli teď vystřízlivět!“
Za čas nato označil shromáždění z 25. dubna jako „ten nejvážnější politický incident od 4. července (tím mínil masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989). Propaganda komunistické strany také tvrdila, že Falun Gong „soutěží se stranou o popularitu“, což se v Číně považuje za zločin, který se nepromíjí.
Zdá se, že pro Ťianga byla celá kampaň velmi osobní. „Rozpoutáním hnutí ve stylu Maa přinutil Ťiang vedoucí kádry, aby přísahali věrnost jeho frakci,“ sdělil v té době jeden stranický veterán Willy Lamovi, autorovi prací o čínské politice. John Pomfret, reportér deníku Washington Post, napsal: „Tohle je pro Ťianga očividně hodně osobní. Ústřední výbor zátah jednohlasně neschválil … Ťiang Ce-min se sám rozhodl, že Falun Gong musí být odstraněn.“
Úřad 610
7. června 1999 svolal Ťiang schůzku se svými klíčovými důvěrníky v politbyru, aby probrali „problém Falun Gong“. Jeho projev se později dostal na veřejnost. V něm vůdce nastínil strategii propagandy, která se pak opakovala ve všech čínských televizích a novinách několik dalších let, jak tvrdí James Tong, profesor čínské politiky na UCLA.
Režim měl „odhalit politické motivy“ Falun Gongu, ukázat, jak způsobuje „smrt, sebevraždy a schizofrenii“ a představit systematickou kritiku „šíření pověr“, ze kterého byla praxe nařknuta.
O tři dny později byl založen Úřad 610. Jde o stranický orgán, speciální tajnou složku, které byly dány rozsáhlé pravomoci a finance. Byl to „Ťiang Ce-minův osobní a soukromý nástroj na perzekuci Falun Gongu,“ jak uvádí studie sestavená Celosvětovou organizací pro vyšetřování pronásledování Falun Gongu. Úřad 610 je často přirovnáván ke nacistickému Gestapu, které Hitler používal k pronásledování Židů.
Kromě práva využít státní bezpečnostní složky k zatýkání a mučení praktikujících měl Úřad 610 za úkol pátrat po stoupencích meditačního hnutí a „přeměnit“ je, neboli donutit je, aby se vzdali své víry, ve střediscích na vymývání mozků, psychiatrických léčebnách, černých vězeních a pracovních táborech.
Sám Ťiang pronesl v období mezi 25. dubnem a 20. červencem, kdy se pronásledování oficiálně spustilo, tři projevy a vydal 13 písemných směrnic týkajících se tohoto subjektu, uvádí Tong. Stranické noviny Lidový deník publikoval během 30 dnů od začátku perzekuce 347 článků útočících na Falun Gong.
Štvavá propaganda proti duchovní disciplíně si našla cestu do škol, vládních úřadů i továren. Každá složka společnosti se musela na pronásledování a hanobení Falun Gongu podílet.
Osobní tažení
Protože šlo o Ťiangovo osobní tažení, často se do něj zapojil aktivně i sám. V září 1999 na fóru Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce, které probíhalo na Novém Zélandě, osobně předal proti Falun Gongové materiály mnohým účastníkům setkání, včetně prezidenta Clintona.
„Ten krok diplomaty omráčil,“ napsal v té době John Pomfret. Brožura byla plná extrémistické propagandy čínského režimu. O měsíc později vyšel Ťiang se svou křížovou výpravou na veřejnost, když pro francouzský deník Le Figaro uvedl, že Falun Gong je „zlá sekta“. O měsíc později se označení „sekta“ stalo oficiálním a stalo se jádrem propagandistické očerňovací kampaně.
Pomfret, citující stranický zdroj, napsal: „Byl to Ťiang, kdo nařídil označit Falun Gong jako „sektu“ a pak si vyžádal, aby se vydal zákon, který sekty zakazuje.“
Bez milosti
Instrukce, jak se vypořádat s těmi, kdo odmítli se svého přesvědčení vzdát, byly jasné: „maximálně izolujte a neúprosně útočte na ty, kdo stojí v pozadí a klíčové hráče a organizátory, neprokazujte žádné slitování“.
Politika „žádného slitování“ leží za masovým pronásledováním namířeným na stoupence všeho věku. Vymývání mozků, sexuální zneužívání a znásilňování, vpichování léků poškozujících mozek a fyzické mučení, to všechno jsou podstatné prvky kampaně. Obětmi jsou všichni bez ohledu na pohlaví, věk či zdravotní stav, včetně dětí, důchodců, zdravotně postižených.
Podle Informačního centra Falun Dafa (ICFD) je dosud potvrzených minimálně 3 400 případů úmrtí v důsledku mučení nebo špatného zacházení. Získání informací o takovýchto zločinech je velmi obtížné a organizace se obává, že skutečná čísla jdou do desítek tisíc. V červnu bylo nahlášeno devět nových úmrtí.
44letý Huang Wei je typickým příkladem. Tento majitel knihkupectví byl unesen policií v roce 2009. Přežil elektrické šoky, odepírání spánku, nucené práce, mučení, bití i vymývání mozku. To, co ho nakonec zabilo, byly drogy, které do něj vpravili injekcemi. Když si dozorci povšimli, že má potíže s dýcháním a chozením, poslali ho domů. Vyhublý a mentálně narušený z injekcí se Huang už nikdy nezotavil. 29. dubna, o dva a půl týdne po propuštění, zemřel.
Amnesty International hlásí, že podle bývalého vězně v pracovním táboře tvoří praktikující Falun Gongu „jednu z největších skupin vězňů“. ICFD odhaduje, že počet stoupenců hnutí uvězněných v pracovních lágrech se pohybuje mezi 200 tisíci až jedním milionem. Kromě tvrdých podmínek a mučení mohou být praktikující podrobeni také nucenému odběru orgánů, a to zaživa.
Vyšetřovatelé David Kilgour a David Matas tvrdí, že v letech 2000 až 2005 bylo v Číně provedeno 41 500 transplantací orgánů, u kterých čínská vláda nedokáže anebo nechce vysvětlit jejich původ. Oba právníci došli k závěru, že nejpravděpodobnějším zdrojem orgánů jsou praktikující Falun Gongu.
Související články:
Čína: Ťiang Ce-min – mrtvý nebo ještě ne?
