Možnost reprodukování akustických nahrávek
Když Francouz Édouard-Léon Scott de Martinville dokončil 9. dubna 1860 svůj první test s nahráváním, jeho ambice byly na hony vzdáleny tomu, že zanechá zvukovou stopu, kterou bude možné reprodukovat o několik generací později.
Úsilí badatele se omezovalo na zachycení zvukových vln lidského hlasu a vyjádřit je ve vizuální podobě na papíře. Nikdy se mu ani nesnilo o tom, že by tyto frekvence vytištěné jeho fonautografem mohly být v budoucnosti reprodukovány. Díky složitému počítačovému programu, který vyvinula roku 2008 Kongresová knihovna v USA, si dnes můžete Scottovy nahrávky poslechnout. Tedy ten slyšitelný zlomek, stěží desetivteřinový záznam ženského hlasu.
Mluvící vázy
Mnoho vědců teoreticky zvažuje možnost reprodukovat zvuky náhodně vytlačené na hladký povrch, něco podobného jako u Scottova fonautografu. Ve skutečnosti existuje široce publikovaný „mýtus“ o možnosti zachytit zvuky ze starých keramických váz, které pochytaly vibrace, když byla hlína ještě mokrá.
Když řemeslník zdobí vázu spirálovým vzorem, může to provést tak, že zatímco se kruh s mokrou hlínou točí, vzor se jemně vyškrábne do povrchu vázy například stéblem slámy. Jako bezděčný následek model posbírá zvukové vlny z okolí. Kousek slámy tak tímto způsobem může na hlíně načrtnout „zvukovou stopu“. Pozdější získání těchto zvuků za použití moderní technologie už je jen součástí legendy, kterou mezi sebou odborníci probírají. Může váza nahrávat zvuky z okolí, když po ní přejíždíte vibrujícím nástrojem? A je věda schopná (či bude toho schopná) takovéto nahrávky reprodukovat? Dějiny nahrávání zvuku způsobem, že se vyškrabuje na povrch předmětu, se datuje do roku 1888, kdy Thomas Edison shromažďoval zvuky na kovový plát a později na cylindry z včelího vosku. Tyto události jsou nicméně součástí historie „vědomého“ nahrávání, které následovaly po „nevědomém“ nahrávání prováděné Scottem a pravděpodobně daleko později poté, co umělci a hodináři možná neúmyslně zachycovali zvuky do svých děl.
Modrá
O reprodukci zvuků z hliněných váz se pokoušeli mnozí, avšak s nejasnými výsledky. Badatel Richard G. Woodbridge v šedesátých letech potvrdil, že se mu podařilo reprodukovat zvuk z 60hertzového motoru, když modeloval vázu. V dalším experimentu objevil stopy hudby na látce vystavené vibracím, když na ni kreslil modrou barvou. Výzkumník dokonce uvedl, že hledal a nalezl slovo „modrá“, které vykřikl, když se štětec pohyboval.
Když badatelé z oblíbeného amerického pořadu „MythBusters“ prováděli v roce 2006 pokusy na hliněných vázách, dokázali získat jen akustické drmolení, nic, co by se dalo považovat za lidský hlas. Zvuky nicméně byly sbírány ošidnou krystalovou jehlou, což je sotva spolehlivá metoda, chceme-li reprodukovat autentický zvuk. Kromě toho, jak zjistil švédský profesor akustiky, Mendel Kleiner, hrnčířský kruh se musí otáčet velmi rychle, aby se daly vibrace zachytit přesně.
Mýty nebo vadná technologie?
Akustika se začala důkladně zkoumat se studiem sci-fi. Čtení keramických váz je však milník. Jak ukázaly mnohé pokusy, zvuková vibrace na primitivním prvku (jako například slámě), který působí na hladký povrch (např. bláto nebo barvu), bude pravděpodobně vždy zastíněna silnými vibracemi, jako je tep umělce.
To přirozeně neznamená, že reprodukce není možná. Případná odpověď leží ve vyspělejší technologii, v „optickém měření“ (podobné laserovému měření) místo neohrabaného dření mikroskopických rýh jehlou.
Viděno z jisté perspektivy by svět mohl být plný akustických záznamů z jiných dob, jen postrádáme prostředky, jak je oživit. Pokud by se „nádobová hypotéza“ ukázala jako pravdivá, s o hodně vyspělejší technologií bychom mohli reprodukovat zvuky zachycené v průběhu dějin miliony tahů štětců na zdech, obrazech, keramice a dalších výtvorech.
