Čtěte: 1. část
Morfogenetická pole
Pokud ovšem paměť nebydlí v mozku, kde se nachází? Sheldrake má za to, že všechny organizmy patří do vlastního typu tvarové rezonance, což má být pole existující jak kolem organizmu, tak uvnitř něj, které mu dává instrukce a tvar.
Morfogenetický přístup je v biologii alternativou k převažujícímu redukcionizmu a mechanistickému přístupu a vidí organizmy jako úzce spojené se svým odpovídajícím polem a s hromadící se pamětí, kterou živočišné druhy jako celek zažily v minulosti.
Přesto jsou tato pole čím dál víc charakterističtější a utvářejí pole uvnitř polí, kdy každá mysl a dokonce každý orgán mají svou vlastní rezonanci a jedinečnou historii a na základě minulých zážitků stabilizují organizmus. „Klíčovým pojetím morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují zase podobné věci napříč prostorem a časem,“ píše Sheldrake.
Přesto mnozí neurofyzikové stále trvají na ještě hlubším zkoumání velkého mozku, kde pátrají po paměti. Jedním z těch známějších vědců byl Karl Lashley, který demonstroval, že když kryse uřízne padesát procent mozku, zvíře si stále bude pamatovat triky, kterým ji učil. Co je zajímavé, je fakt, že nezáleží na tom, kterou půlku mozku odstraníte. Ať už to byla pravá či levá hemisféra, hlodavci dokázali provádět naučené kousky stejně tak. Následní badatelé přišli ke stejným závěrům i u jiných živočichů.
Představ si to
Holografická teorie zrozená z pokusů, jaké dělal Lashley a jemu podobní, má za to, že paměť nesídlí v žádné konkrétní oblasti velkého mozku, nýbrž v mozku jako celku. Jinými slovy je paměť, stejně jako holografický obraz, uložena po celém mozku.
Neurologové ovšem objevili, že mozek není neměnná entita, ale dynamická, synaptická hmota, která se neustále mění. Všechny chemické a buněčné látky vzájemně reagují a neustále mění pozici. Na rozdíl od počítačového disku, který má stálý, neměnný formát a který vám vždy, jak by se dalo očekávat, vyplivne stejnou informaci nahranou v minulosti, je těžké tvrdit, že paměť se dá v neustále se měnícím mozku někam umístit a zase vyvolat.
S tím, jak věříme, že všechny naše myšlenky jsou ukryty v hlavě, by mohlo být zprvu poněkud matoucí přijít s myšlenkou, že by naše paměť mohla být ovlivněna odněkud zvenčí našeho mozku.
Sheldrake ve svém článku „Pokusy s upřeným pohledem“ píše: „...při čtení této stránky procházejí světelné paprsky ze stránky do vašich očí, kde tvoří obracený obraz na sítnici. Tento obraz je detekován buňkami citlivými na světlo. To způsobuje, že nervové impulzy procházejí do optických nervů a vedou ke složitým elektrochemickým pochodům v mozku. Všechno tohle se detailně zkoumalo technikami neurofyziologie. Ovšem teď přijde ta záhada. Nějak si vybavíte obraz stránky. Zažijete ji mimo sebe, před vlastní tváří. Z hlediska konvenční vědy je tento zážitek iluzorní. Ve skutečnosti by měl být ten obraz ve vašem nitru, stejně jako zbytek vaší duševní činnosti.“
Zatímco hledání paměti zpochybňuje tradiční biologické pochopení, badatelé jako Shleldrake se domnívají, že paměť ve skutečnosti sídlí v prostorové dimenzi, kterou nelze pozorovat. Tato myšlenka souhlasí s primárními představami myšlenky, jako je Jungovo „kolektivní nevědomí“ nebo taoistický způsob uvažování, který lidskou mysl a duševno vidí jako odvozeninu z různých zdrojů nacházejících se jak uvnitř těla tak mimo něj, a to včetně energetických vlivů několika různých orgánů (samozřejmě s výjimkou mozku).
Podle tohoto pohledu se mozek nechová jako skladovací jednotka ani jako samotná mysl, ale jako fyzické propojení nutné k přiblížení jedince s jeho morfickým polem.
Čtěte 1. díl.
