20120918 vystava2
Výstava fotografii Václava Krejčího - „Romano barvaľipen – Romské bohatství“. (Občanské sdružení Salinger)

Ve dnech 1.10. – 31.10.2012 pořádá občanské sdružení Salinger, konkrétně středisko Komunitní centrum Amaro Phurd výstavu fotografií znázorňujících rozmanité podoby romského bohatství.

Výstava s názvem „Romano barvaľipen – Romské bohatství“ se uskuteční v prostorách Nového Adalbertina na Velkém náměstí v Hradci Králové.

Velkoformátové fotografie autora Václava Krejčího vznikaly v průběhu roku 2012. Před samotným focením bylo abstraktní téma „bohatství“ mnohokrát diskutováno sociálními pracovníky společně s klienty komunitních center. Bohatství jako romský jazyk, tradiční „romská“ rodina, stejně jako romské tradice, se v průběhu času mění a čím dál víc se překrývají s životem většinové společnosti. „Zachycením Romů napříč generacemi jsme se snažili vyzdvihnout to, co zůstává zachováno a to je právě jejich spjatost, soudržnost a vzájemná podpora a láska“, říká vedoucí komunitního centra.

 

Rozhovor s fotografem Václavem Krejčím

 
Je focení Vaším koníčkem, prací nebo obojím?

Momentálně je pro mě focení koníčkem, ale pokud to vyjde, rád bych se focení věnoval od příštího roku profesionálně.

Jak jste se k focení dostal?

Focení mne zajímalo odjakživa, ale klasická analogová fotografie mne spíš odrazovala. Zlom přišel s prvním digitálním fotoaparátem a možností nekonečného experimentování (zhruba v roce 2002). Od něj však vedla k pěkným fotkám ještě dlouhá cesta.

Prozraďte nám, jak dlouho a čím fotíte?

Když to tak spočítám, vychází to na zhruba 10 let focení digitálním fotoaparátem. Ale cokoliv před mou první digitální zrcadlovkou (2006) bych nazval spíše cvakáním než focením. Zhruba poslední čtyři roky používám zrcadlovku Nikon D700. Přes své stáří je to stále skvělý stroj, který ačkoliv je dostatečně skladný, nabízí pokročilé funkce a Full Frame snímač (= snímač velikosti filmového políčka).

K fotoaparátu mám samozřejmě velké množství příslušenství - objektivy, zábleskové zařízení, stativy, filtry, atd. Podle konkrétní situace pak volím, co všechno si sebou na focení beru. A taky podle toho, na kolik kilogramů zátěže si zrovna troufnu - bytelné kovové konstrukce většiny příslušenství mohou focení lehce proměnit v posilovnu. Kromě "hlavního" fotoaparátu vlastním ještě pár dalších - záložní v případě že by hlavní přestal fungovat, kapesní na výlety a situace kde by se nevyplatilo tahat sebou velký batoh, podvodní na neobvyklé snímky nebo například Polaroid, který chemickou cestou do minuty zhotovený snímek vyvolá.

Toto je první výstava, kde jsou Vaš fotografie přístupné široké veřejnosti, je to tak?

Přesně tak. Do konce roku ale plánuji ještě jednu, momentálně hledám vhodné prostory, zhruba polovinu fotek už mám připravenou a na dalších pracuji.

Kde jinde jsme mohli/můžeme Vaše fotografie obdivovat?

Kromě již zmiňované výstavy mám fotografie na svých osobních stránkách www.ftgrf.cz.(externí odkaz) Rád bych napsal, že než vyjde tento rozhovor, nahraji tam i aktuální fotky, ale nevím, jestli na to bude čas.

Pro tuto výstavu jste fotil jako „dobrovolník“, představovalo pro Vás focení na toto téma výzvu?

Snad jen v tom, že původní záměr výstavy bylo nafotit především skupinové fotografie, což se ne vždy úplně povedlo. Často jsem přijel na smluvené místo v přesný čas, jen abych zjistil, že místo deseti lidí jsou zde jen dva, případně nikdo. Z tohoto důvodu se focení značně protáhlo. Některé rodiny se nakonec focení vůbec nezúčastnily, což je škoda. Na druhou stranu například na Pražské vzniklo spousta pěkných fotografií, ovšem pro výstavu jsem musel vybrat jen pár. Aby se na fotkách neopakovali stále dokola stejní lidé. V této lokalitě jsem si pak vyhlédnul ještě pár dalších pěkných míst k focení, bohužel už se víc lidí nedostavilo.
Na druhou stranu plně chápu, že odpoledne lze trávit i příjemněji, než čekáním na fotografa.

Ne každý se dostane tam, kam jste se při focení dostal vy. Jak na Vás působilo prostředí, ve kterém Romové v Hradci Králové žijí?

Je těžké na tuto otázku odpovědět v jedné větě, jelikož jsem během focení navštívil jak místa, kde by opravdu nikdo žít nechtěl, tak domovy kam by se jistě každý nastěhoval rád. Překvapilo mne vždy vlídné a milé přijetí ze strany rodin, tím víc pokud jsem se mohl nepozorovaně pohybovat a fotit bez toho, aby to někomu vadilo nebo si mne někdo všímal. Přestože cílem byly především fotografie umělecké, chtěl jsem přidat i prvky reportáže. Tím spíš proto, že mladší generace kdykoliv vidí fotoaparát, našpulí pusu, vykroutí tělo a rukou udělají některé z naučených gest.

Vzpomenete si na nějakou vtipnou příhodu z focení?

Žádnou vyloženě vtipnou příhodu bohužel nemám, zato jsem se ale snažil na fotografiích zachytit pár celkem vtipných okamžiků.

Díky za rozhovor!

 

Tento projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Hradec Králové.