„Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí.“- Albert Einstein

20121202 einstein
Albert Einstein. (Wikimedia Commons)

Alberta Einsteina, fyzika a vědce, není třeba dlouze představovat. Narozen v Německu roku 1879, židovské národnosti, zemřel 1955 v USA.

Nejznámější fyzik všech dob dával přednost hodnotě povahy člověka před úspěchem, jak je z citátu patrné. Einstein sám měl, jak se zdá, obojí. Úspěch i morální charakter. Před německým nacismem uprchl ještě ve 30. letech minulého století do USA, kde se mimo jiné snažil omezit hrozbu Hitlera tím, že povzbuzoval prezidenta Roosevelta ke spuštění programu pro vytvoření jaderné zbraně.

Albert Einstein předložil 25. listopadu 1915 konečnou verzi gravitačního zákona, který je známý jako obecná teorie relativity. Einsteinova zobecněná teorie gravitace je univerzální matematické pojetí teorie pole. Pomocí logiky se snažil zredukovat různé jevy do těch, které jsou nám důvěrně známé. Zkoušel sjednotit gravitaci a elektromagnetismus způsobem, který také vedl k novému neotřelému porozumění kvantové mechanice. Teorie od svého formulování v roce 1915 dodnes přežila všechny experimenty pokoušející se o její vyvrácení.

Již roku 1921, ve svých dvaačtyřiceti letech, dostal Nobelovu cenu za fyziku, konkrétně za vysvětlení fotoefektu a zásluhy o teoretickou fyziku.

Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice, diskusi o interpretaci kvantové mechaniky. Spolu s Leó Szilárdem vynalezli nový typ chladničky.

Obecná teorie relativity bývá také označována jako Einsteinova gravitační teorie. Poté, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch.

 

20121202 budh
Alexandra David-Néelová na pouti po tibetských buddhistických klášterech. (Wikimedia Commons)

Einstein nemohl ani tušit, že Alexandra David-Néelová, francouzská orientalistka, která ve 20. letech minulého století putovala po tibetských buddhistických klášterech, objevila v jejich svatých knihách učení velmi podobné teorii relativity a kvantové fyzice, nezávisle na jeho patentované teorii, které zaznamenala ve své knize Pronikavý vhled.

Einsteinův náboženský názor byl většinou považován za deistický [1], ačkoli ve svých prohlášeních z 50. let se sám označoval za agnostika [2]. Poté, co byl Martinem Buberem tázán na náboženské otázky, Einstein zvolal „My fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.“ A pokračoval: „Buddhismus popisuje, co je v budoucnosti očekáváno ve vesmírném náboženství: Převýší osobního Boha, vyvaruje se dogmat a teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i duchovních, jako jejich smysluplné sjednocení.“

Einstein také odmítl ideu ateismu a na toto téma řekl: „Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu."

Postupem času se Einstein stával ve svém výzkumu více a více izolovaným, a tak byl díky svému úsilí charakterizován jako „šílený vědec“. Jeho snahy o konstrukci sjednocené teorie obecné relativity a kvantové mechaniky byly nakonec neúspěšné.

Po válce se Einstein vyjádřil za jaderné odzbrojení a světovou vládu: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny,“ prohlásil.

 


[1] Deismus (z latinského deus – Bůh) je souhrnné označení pro různé náboženské a světové názory, které vznikly racionalistickou kritikou křesťanství v 17. století v Anglii a v 18. století vyústily do francouzského a německého osvícenství. Angličtí deisté většinou uznávali hlavní metafyzické principy křesťanství, například že je jeden Bůh, který stvořil svět, že člověk má rozum, vlastní svědomí a tedy potřebuje svobodu.

[2] Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení. V jistém smyslu se v případě agnosticismu nejedná ani tak o světonázor či přesvědčení, jako spíše o určitý druh metodického přístupu k rozporům a vztahům mezi vírou, zvláště náboženskou a věděním, ve smyslu vědecky prokazatelného poznání.