Těžce zkoušená osudem vstala z popela jako bájný pták Fénix
V osmi letech byla Isabelle poprvé svým otcem znásilněna. Tehdy zažívala skutečné peklo na zemi. Ve třinácti letech následoval první nezdařilý pokus o sebevraždu. V sedmnácti se pokusila podruhé o sebevraždu, když si nedaleko jejich domu o půlnoci lehla na koleje, avšak marně čekala až do rozednění na jeden z mnoha možných nočních vlaků, který ji měl převálcovat. Později se ze zpráv dozvěděla, že oné noci začala na francouzské železnici generální stávka.
Isabelle Müllerová se narodila v roce 1964 ve francouzském městě Tours. Její matka Loan byla Vietnamka a jako dívka nemohla navštěvovat školu. Později se přiblížila k buddhismu. Pokořující situaci ve Vietnamu chtěla uniknout pomocí sňatku s katolickým francouzským okupačním vojákem, alespoň v to doufala.
„S hněvem a nenávistí se všechno zboří, s trpělivostí a láskou lze z ničeho postavit chrám.“ - (Vietnamské přísloví)
Isabelle vyrůstala ve Francii v nuzných podmínkách jako nejmladší z pěti dětí. Jejich nábytek a oblečení pocházely ze skládky. Isabellou milovaná a uctívaná matka zažívala ve Francii jako Asiatka jen opovržení. Zemřela v roce 2003. Tyranský otec vedl bujarý sexuální život s neustále novými družkami a své děti vychovával v přísném vojenském stylu.
V osmi letech byla Isabelle svým otcem poprvé znásilněna a další život byl pro ni přímo peklem na zemi. Druhý nezdařilý pokus o sebevraždu v sedmnácti letech však byl jakýmsi mezníkem i znamením nebes, podle něhož pochopila, že je vyzývána k tomu, aby žila dál.
Tehdy v sobě opět objevila onu netušenou sílu, kterou už delší čas považovala za ztracenou. Po tréninku karate se poprvé otci postavila na odpor. Na počátku devadesátých let odcestovala s matkou do Vietnamu, kde nalezla kořeny své asijské rodiny a svých předků. Pustila se celým srdcem do práce, stala se tlumočnicí pro němčinu, angličtinu a ruštinu a obchodnicí s uměním.
Po mnoha překonaných problémech a překážkách se provdala za Němce a stala se matkou dvou dcer. Následovalo mnoho společných cest a nasazení v cizích zemích, například v Kazachstánu či v USA.
Náhle přišla další velká zkouška. Mladší dceři Melize byl diagnostikován zhoubný nádor sítnice, retinoblastom. Zanedlouho u jejího muže Stephana zjistili nádor na ledvině. Avšak síla modliteb, neutuchající naděje a víra mohou hory přenášet. Vše bylo zdárně překonáno a dnes žije Isabelle s rodinou šťastně v jedné vesnici nedaleko Pforzheimu v Bádensko-Württembersku.
Kniha Isabelle Müllerové „Phönix Tochter“ (Fénixova dcera) je jedinečným a příkladným svědectvím života. Na svých četných cestách za čtenáři dodala mnoha lidem naději a autenticky vylíčila, jak může být praktikována láska, soucit a odpuštění.
Roland R. Ropers udělal pro Epoch Times Deutschland s Isabelle Müllerovou rozhovor.
Paní Müllerová, vaše kniha enormně pohnula mnoha lidmi. Maratonský běh vaší duše je dech beroucí. Jste vděčná nebesům, že se vám tehdy nezdařil onen zcela pochopitelný pokus o sebevraždu?
Zatím ano. Ovšem pozitivní rozsah mého selhání, které změnilo můj život, ten jsem si uvědomila až později a uvědomuji si ho dodnes. Po tom druhém pokusu o sebevraždu jsem zřejmě pocítila určitý druh vědomí z vnějšku. Někdo nebo něco vstoupilo se mnou jednoznačně do spojení. Avšak je těžké přesně definovat, co nebo kdo to byl. Mohla to být reflexe, zrcadlení mne samotné, fantazie? Byla jsem snad schizofrenní?
Vypadalo to, jako kdybych potkala neviditelného cizince, ale jinak důvěrně známého, který mi viděl do duše. Celý prostor se najednou naplnil mou přítomností, byl neposkvrněný, plný lásky a empatie, ale také plný čistoty a přísnosti. V sedmnácti letech jsem své místo na světě neznala, ale jedno jsem věděla zcela přesně: povedu nevšední život. Od toho okamžiku nabrala má životní cesta zřetelnější formy a mé „určení“ se pozvolna krystalizovalo.
Dnes říkám, že mé určení si mě našlo samo. Zatím jsem připravena, mé smysly se zjemnily. Dávno už jsem se přestala ptát „proč“ a naučila jsem se přemýšlet, cítit i žít bez hranic. Díky tomu vidím mnohem dál. Vidím „až za to“, protože je má duše svobodná. Rozum je odstrčen stranou a povoleno je správné cítění.
Člověk má tendenci vidět jen to, co považuje za možné. Podle toho také dostane jen to, co za možné považuje. Sám si klade překážky do cesty.
Občas se vidím jako „zpravodajka“ lidských pocitů. Jako kdybych si najednou přála lidi pochopit a pomoci jim. Všechno má nějaký smysl. Jak bych mohla být jinak schopná pomáhat jiným lidem, bez toho, abych rozličné dílčí aspekty pocitů sama necítila? Jako když chcete prodat nějaký produkt, který neznáte. To je tajemství mé hodnověrnosti, s níž se mnozí mohou ztotožnit. To je význam tohoto uvíznutí. Za tento cenný poznatek děkuji nebesům opravdu každý den.
Máte pocit, že buddhistické kořeny vaší matky jsou u vás silněji zakotvené, než katolická víra, kterou jste zdědila z otcovy strany?
Matka nás vychovávala svobodomyslně. Vyhýbala se takovým tématům a na moje otázky často odpovídala otázkami. Cítila jsem, že byla ke mně upřímná a prozradila mi své pravé pocity. Její slova bývala jednoduchá, avšak plná hloubky. Každý rozhovor s ní byl vskutku napínavý. Nikdy se nepokoušela přesvědčovat mě o něčem, přemlouvat nebo obrátit mou víru. Ani neočekávala žádné rozhodnutí nebo vyznání. Jenom mluvila a rozhodnutí nechávala na mém rozumu. Žila to, co mi říkala. To je ten rozhodující bod.
Můj otec byl katolicky pokřtěn a my děti také. Teoreticky, tedy papírově, byl křesťan. Prakticky se však choval úplně jinak, než by se křesťan dle mého názoru chovat měl. V jeho přítomnosti jsme nikdy nesměli nahlas vyslovit slova jako „Bůh“ nebo „smrt“. Myslím si, že v dětství ve vojenském internátě zažil něco strašného. V každém případě se těchto slov velmi obával. Bylo to skličující.
Na druhou stranu si vymýšlel příkazy, které ještě přizpůsoboval své náladě. Než dal například mým sourozencům pořádně na zadek, předcházela zpravidla tato věta: „Cti otce svého i matku svou!“. Osobně bylo pro mě strašně těžké respektovat někoho takového. Líbila se mu také role „vyvoleného“. Jeho náboženské názory byly protkány mnohem více strachem a vyhrůžkami božího hněvu a trestu než zažitou láskou k bližnímu svému.
Buddhismus je pro mne jen dílčím aspektem pravé víry. Tak jak to dělala moje matka Loan, věřím univerzálně a neomezuji se na jedno náboženství, rozjímání o životě nebo filozofii. My jsme filozofie, tím že ji žijeme bez omezení a svobodomyslně. Tato filozofie se skládá z respektu ke všemu, co nás obklopuje, z respektu k člověku a k přírodě. Bez postranních myšlenek nebo nároku na moc. Existuje dost příkladů ze všech kontinentů v historii, které nás nabádají k opatrnosti. Politika může zardousit zárodek víry. A lidé jsou schopni všeho, když se jedná o udržení moci. Důležité je vytvářet si vlastní názor a poslouchat své vnitřní pocity.
Jak se vám podařilo odpustit vašemu sexuálně násilnickému otci a nalézt v sobě vnitřní klid?
Byl to myšlenkový proces, který byl možný až tehdy, když jsem opustila rodný dům. S nutným odstupem jsem si ujasnila, že nakonec tím slabochem byl můj otec. Cíleně si vyhledával oběť, která se nemohla bránit. Bylo to od něho zbabělé, a tady jsem si uvědomila, jak skutečně byl ubohý. A pocítila jsem náhle soucit.
Proces odpuštění byl pro mne důležitý, protože jen tak jsem mohla svůj nový život určovat sama. To zneužívání jsem dobrovolně a zcela vědomě začala považovat za zkušenost, ze které jsem se mohla něco naučit. Bolest zapomenuta není, ale je odpuštěno. Z hloubi srdce a beze zbytku zášti či hněvu. Je to dobrý podklad pro další šťastný život. A ono to funguje.
Sexuální zneužívání je v dnešní době velkým tématem. U vás, jak se mi zdá, se stalo něco jiného, než je známo z mnoha terapií. Vy jste nalezla klíč ke vstupu do své vlastní vnitřní svatyně, kde už nejste napadnutelná, tak jak je psáno v jedné buddhisticky laděné osvícenecké zkušenosti. Kým nebo čím se cítíte být bezpečně vedena?
Mnou samotnou nebo Bohem, pomyslíme-li, že jsme věrným obrazem božím. Může to vypadat současně jednoduše i povýšeně, ale tak to cítím. Je to vůle a víra zároveň, které člověka vedou. Tak, jako když chcete napsat příběh. Máte začátek a konec. Obsah přichází sám od sebe.
Podnět nazývám „silou volání“. Nic není zadarmo. Všechno má svůj význam. Existuje řád v chaosu. Záleží jen na nás, abychom svou vůlí začali skládat puzzle našeho života, doplňovali je a poté dokončili. Pokaždé, když se u mě objevily pochybnosti, udály se pak věci, které mi zase připomněly to, že existuje mnohem více, než si dokážeme uvědomit.
Co pro vás znamená život a co bude podle vašeho názoru po smrti?
Život je pro mne velkolepým sloučením nekonečných a pestrých fasetek bytí. Život je zdroj, charakter, pohyb, energie, svědectví, bohatství, vývoj, rozmanitost, směsice. Tak i smrt k tomu bezděčně náleží, jako další fasetka.
A co bude po smrti? To já nevím. Ale uměla bych si představit, že to je stejný pocit jako v životě, jenom z jiné perspektivy. Neboť mezi životem a smrtí je bytí, vědomí. Bytí je střed všech protikladů, jejich podstata. V životě a ve smrti proto vidím energii a pohyb, které „budou“ i nadále. Vědomí zůstane zachováno a kromě toho je i schopno ukazovat se těm „přeživším“.
Co dělá váš otec dnes, kde žije? Uměla či mohla byste s ním vést smířlivý rozhovor, kdyby se naskytla příležitost?
Můj otec žije pořád ve Francii. Co dělá, to nevím. Jistě bych byla schopna vést s ním smířlivý rozhovor. Zda to bude nutné, o tom však pochybuji. Krátce po smrti mé matky se totiž o tomto tématu už hovořilo.
Po počátečním zapírání propukl v pláč a nakonec mě prosil za odpuštění, tak jsem mu řekla: „Nemusíš mě prosit za odpuštění, už jsem ti odpustila dávno.“ Zůstal přede mnou stát zjevně vyvedený z míry. Přerušil se mnou kontakt poté, když se dozvěděl o mé knize. On totiž vůbec nepochopil význam a vážnost mé výpovědi. Dodnes ne.
Jak vám psaní pomáhá, ta neustálá komunikace a kreativní způsob života?
Neuslyšíte ode mne, že psaní „Fénixovy dcery“ bylo pro mne určitou formou terapie. Opravdu jsem se už od všeho toho odpoutala a nikdy jsem žádnou terapii nepotřebovala. Jsem nad těmito věcmi hodně vysoko. Od přírody jsem komunikativní a zvídavý člověk, který chce být duchovně stále v pohybu. Komunikace objasňuje, obohacuje a znamená prohloubení, zušlechtění vlastností.
Existuje tolik druhů komunikace. Může být aktivní, pasivní, hlasitá či tichá. Komunikace je médium mezi světy. Neexistují žádné bariéry, jakmile je člověk vnímán. Kreativita je zdrojem svobody, elixírem života. Pro mne znamená něco krásného, pozitivního, co působí proti negativnímu a ošklivému. Čtěte mé rubriky a básně a budete vědět, kdo nebo co mi dává pocit jistoty a bezpečí.
Jsou vaše rány zcela zahojeny, protože jste se vrátila domů, nebo vás „trápí“ ještě nějaké speciální touhy?
Mé rány jsou už zcela zahojeny. Mám jenom jizvy, které už nebolí. Připomínají mi to, co bylo. Je to tak i dobře. Odpuštění neznamená zapomenutí. Tato lekce, z které jsem se poučila, sedí dobře. Onen vědomý „reset“ mého života, to sebeurčení a také určitě to důsledné rozšíření mého rozumu i určitý druh štěstí, to vše mi pomohlo vést další život v harmonii.
Nepatřím však k lidem, kteří tvrdí, že už někam došli. Nacházím se v neustálém pohybu. Učím se a optimalizuji příliš ráda. Jde mi o cestu, která mě naplňuje. Kdo je klidný a trpělivý, nenechá se ničím trápit. Touhy naštěstí ještě mám. Mají co dělat s přáními, která ještě nebyla splněna. Jedno z nich je, abych svůj příští manuskript – „Loan – ze života Fénixe“ – držela na podzim v roce 2013 v rukách jako úspěšnou knihu. Chybí mi už jen správné nakladatelství. Ale žádný strach, nebe se už o to postará. Všechno v pravý čas. A nebyla bych to já, kdybych nebyla spolehlivá.
Srdečné díky za rozhovor.
Cover: Krüger Verlag
Isabelle Müller
Phönixtochter (Dcera Fénixe)
Die Hoffnung war mein Weg (Naděje byla mou cestou)
Autobiographie
Krüger Verlag
Hardcover
Preis € (D) 17,95 |
ISBN: 978-3-8105-1291-8
Přeložila Bohumila Chocholová
