„Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji.“ - Jan Palach.

20130113palach
Jan Palach, 1966. (Archiv bezpečnostních složek)

Počínající Pražské jaro, které sotva rozkvetlo v roce 1968, bylo v Československu záhy ukončeno vojenskou silou a zvůlí totalitního vedení východního bloku.

Rozhořčení lidí, kteří na rozdíl od konce druhé světové války, tentokrát sovětské tanky (v srpnu 1968) nevítali, zůstalo postupně potlačeno a lidé upadali do letargie s pocitem bezmoci. Vědomí lidu postupně usínalo v běhu všedních dní.

Jedna postava se pokusila toto ticho svědomí prolomit. Byla to hořící lidská pochodeň. Student historie a politické ekonomie z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se polil benzínem a zapálil. Jeho hořící postava běžela přes křižovatku od kašny pod Národním muzeem k Washingtonové ulici – tam se jej pokusil uhasit výhybkář dopravního podniku vlastním kabátem. Převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v Praze zde o tři dny později v bolestech zemřel.

Národ byl šokován. A opět chlácholen totalitní propagandou, která nazvala jeho čin neuváženou mladickou nerozvážností a snažila se, aby upadl v zapomnění. Tím studentem byl Jan Palach.

Odkaz živé pochodně

Student Jan Palach (11. srpna 1948, Praha – 19. ledna 1969, Praha) zvolil v tehdejší Evropě neobvyklý způsob protestu - sebeupálení. Před jeho skonem v nemocnici, ačkoliv podle oficiálních zpráv nebyl schopen slova, bylo na magnetofonový pásek natočeno pár jeho posledních slov.

V záznamu hovořil o pasivitě lidí, proti rozšiřování Zpráv (deníku vydávaného sovětskými okupanty), požadoval generální stávku. Z jeho hlasu je znát, že měl bolesti a byl pod utišujícími léky. Svůj čin označil jako protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy.

Slova Jana Palacha se dochovala v písemných poznámkách jeho spolužáka L. Holečka, který však byl o sedm let později promyšleně odklizen v tragicky uspořádané nehodě, jež byla utajenou akcí Státní bezpečnosti (StB).

Počínající normalizace přiměla mladého člověka, že přemýšleje, jak lidi probudit, aby zápasili o svůj osud, rozhodl se k poslednímu zoufalému skutku. „Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.

Pohřeb sebeupáleného Jana Palacha se 25. ledna 1969 v Praze stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. Následkem jeho činu se v prvních měsících roku 1969 odehrála vlna dalších sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří se snažili jeho čin následovat. O sebeupálení se pokusilo dalších šestadvacet lidí, z nichž sedm zemřelo. Nejznámější následovník byl Jan Zajíc, rovněž student. Tisk v té době omezil zprávy o sebeupáleních pouze na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva.

Přestože ostatky Jana Palacha byly pochovány na pražském Olšanském hřbitově, pro totalitní režim představoval Palach trvalou výčitku, takže jeho ostatky byly v tajnosti exhumovány a po zpopelnění převezeny na hřbitov ve Všetatech.

Palachovu posmrtnou masku, jež je dnes na pamětní desce na zdi FF UK, potají sňal akademický sochař Olbram Zoubek, později ji zachránil Prof. Tomáš Halík. Halíkovi se ji podařilo přenést na zádušní mši do kostela sv. Tomáše na Malé Straně a odtud pak na filozofickou fakultu.

O dvacet let později se Palachův odkaz naplnil. Navzdory tvrdým zásahům policejních sil došlo k masovým demonstracím, které předznamenaly zánik totalitního režimu. Vlna demonstrací byla nazvána Palachovým týdnem.

 

Lidské pochodně dnes opět volají po svědomí:

Přestaňte se sebeupalováním, naléhají tibetští exiloví vůdci

Před chystaným sjezdem strany se zapálili tři tibetští mladíci (zpráva NTD)

Čínské úřady vypsaly odměnu pro udavače v Tibetu

Čtyři Tibeťané byli uvězněni za šíření informací o sebeupálení

Čínské úřady: Mrtví Tibeťané jsou zločinci a k represím nedochází (video)