Seriál o významných událostech čerpá ze světové historie a se záměrem udržovat obecné povědomí a paměť poukazuje na historická ponaučení a připomíná významné osobnosti.
Jednou z mnoha obětí režimního útlaku, kterým lidé trpěli zejména v 50. letech minulého století v Československu, byl katolický farář Josef Toufar (*1902 – 1950). Na následky mučení ve věznici Valdicích u Jičína pak zemřel 25. února 1950 v Praze.
Narodil se v Arnolci na Vysočině do velké zemědělské rodiny, ve které byl čtvrtým dítětem v pořadí. Základní školu vychodil v Arnolci, potom pomáhal rodičům v jejich hospodářství a také si splnil základní vojenskou službu. V Německém Brodě vystudoval gymnázium s maturitou. Roku 1927, po smrti svého otce, se rozhodl pro kněžskou službu a absolvoval kněžský seminář v Hradci Králové.
Po kněžském vysvěcení byl ustanoven kaplanem v Zahrádce v Posázaví, kde se stal oblíbeným člověkem. Na popud místních funkcionářů Komunistické strany byl pro svoji popularitu přeložen do havlíčkobrodské farnosti Číhošť, kterou spravoval od roku 1948.
Číhošťský zázrak
V místě jeho tehdejšího působení se odehrál takzvaný „číhošťský zázrak“. Co se vlastně tehdy v kostele stalo? Během knězova kázání se náhle nevysvětlitelně pohnul asi půlmetrový křížek na stěně, tzv. krucifix. Pohyb křížku se opakoval ještě při další mši, na Boží hod vánoční, 25. prosince 1949.
Lidé si začali o události povídat a nedovedli ji racionálně vysvětlit. Zázračná zvěst se však nelibě dotkla tehdejšího komunistického režimu, který právě utahoval smyčku na poválečném Československu. Taková církevní či křesťanská oblíbenost nebyla vůbec žádoucí. Kněz Josef Toufar byl zatčen Státní bezpečností (Stb - tajná policie komunistického režimu) a uvězněn v proticírkevním oddělení ve Valdicích.
Redaktor Miloš Doležal, který o Toufarovi napsal knihu Jako bychom dnes zemřít měli, odpovídá v iDnes na otázku číhošťského zázraku:
„Dnes je jasné, že páter Toufar křížkem nehýbal, a ani nešlo o provokaci Státní bezpečnosti. Jak potvrdily tehdejší špičky StB i její řadoví příslušníci v několika podrobných rozborech a výpovědích, které se podařilo shromáždit, v té době na to ani technicky neměli, aby s křížkem podvodně klinkali. A nově nalezená výpověď estébáka Dáni potvrzuje, že jihlavská státní bezpečnost se celým případem začala zabývat až 25. prosince a pražská až kolem pátého ledna, tedy velmi dlouho po samotném pohybu. Co zbývá? Tajemný úkaz, nevysvětlitelný jev.“
Nejvíce zasažen byl Miloš Doležal, jak sám říká pro iDnes, silou a dramatičností Toufarovy oběti. „Když jsem z estébáckých protokolů, jejich zamlčování i prořeků sestavoval mozaiku posledních dnů a hodin pátera Toufara. Sami přiznali, že jej ve valdické temnici, nahého a uvázaného, řezalo pět nařvaných soudruhů několik hodin, pak se vyčerpaní šli najíst a prospat a večer se mučení opakovalo.“
Číhošťský farář byl v lednu 1950 obviněn, že křížkem sám pohyboval za užití nějakého tajného mechanismu, aby zinscenoval tzv. číhošťský zázrak. Ve Valdicích pak byl krutým mučením přinucen postupně přiznat, že zneužíval malé děti, aby byla zničena jeho dobrá pověst. Vyšetřování případu v 90. letech ukázalo, že nešťastný Josef Toufar ani nemohl být autorem přiznání. Rekonstrukce pohybu s křížkem navíc ukázala, že údajné zařízení s mechanismem křížku nemohlo vlastně reálně fungovat.
Smrt v pražském sanatoriu
Těsně před smrtí byl zmučený farář převezen do pražského sanatoria, kde byl ještě operován, avšak nebylo v silách lékařů jej zachránit. Na příkaz Stb musel tehdejší lékař do jeho úmrtního listu uvést, že důvodem smrti byl pouze prasklý žaludeční vřed, a vynechat svědectví, že tělo neslo jasné stopy brutálního mučení.
Roku 1968, kdy režim na chvíli uvolnil smyčku, se při vyšetřování smrti Josefa Toufara vyjádřil MUDr. František Mauer takto: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“
Oběť tyranů byla pohřbena do hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar. Vlastní příbuzní se o jeho smrti dověděli až po čtyřech letech.
Filmy o číhošťském zázraku
Ve starých dokumentárních filmech se nachází snímek s názvem Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, propagandistický film, který nechala Stb natočit, aby katolickou církev usvědčila z podvodu a sestrojení falešného zázraku. Nedílnou absurdností na snímku je, že v něm ještě měl hrát sám Toufar. Na první natáčení však jej přivezli ve stavu, že nebyl ve snímku schopen hrát sám sebe. Zemřel záhy po tomto pokusu o nafilmování. V jeho roli jej zastoupil známý žalobce z politických procesů, prokurátor Karel Čížek. Účinek dokumentárního filmu se však obrátil proti jeho tvůrcům. Snímek byl udělán tak špatně, že o zinscenování tohoto případu ze strany státní moci přesvědčil i řadu z těch, kteří v něj dosud nevěřili. Podobným dílem propagandistického typu byla i kniha Vladimíra Hodače Číhošťský zázrak.
Toufarův případ byl zfilmován roku 2004 Jaroslavem Polišenským v dramaturgii Bedřicha Ludvíka jako televizní film In nomine patris, v hlavní roli kněze Josefa Toufara se objevil Viktor Preiss.
Poslední knižní počin byl vyznamenán knihou roku v tradiční anketě Lidových novin. Jejím autorem je básník a redaktor Českého rozhlasu Miloš Doležal. Autor je tak prvním člověkem, který věnoval pozornost Toufarovu životu před jeho působením v Čihošti a vykreslil jej jako člověka přímočarého a otevřeného, který překračoval hranice církve.
Výročí přechozího týdne: Miloš Kopecký - pošetilost, to je moje výrazná vlastnost
