Digitalizace
Digitalizace je často skloňovaný pojem dnešní doby, ale co to opravdu znamená a čeho všeho se týká? Laicky řečeno, digitalizací rozumíme převedení čehokoliv na formát, kterému rozumí počítač.
Když malíř namaluje obraz, vy jej vyfotíte a uložíte si fotku do PC, provedli jste digitalizaci obrazu. Počítač nerozuměl obrazu od malíře do té doby, dokud se z obrazu nestaly jedničky a nuly.
Digitalizace postihla daleko více oblastí. Noviny, knihy, hudbu a v neposlední řadě právě i filmy. Těch se týká Blu-ray (BR) – modrý paprsek – především. S digitalizací narostla i noční můra všech vlastníků autorských práv, protože digitální obsah lze velmi jednoduše kopírovat a šířit zcela zdarma. Říká se tomu poeticky „pirátství“ a formálně jde ve většině zemí světa o trestný čin.
Technická kvalita video-zábavy
Snem každého filmového fanouška je mít kino pro vlastní potřebu. Dnešní technologie se tomuto snu blíží. Televize jsou větší, obraz je jemnější, zvuk prostorovější a přístroje jsou čím dál levnější. Můžete mít však sebelepší aparaturu, ale ze starých páskových VHS kazet dostanete jen rozmazaný obraz a plechový zvuk.
Kvalitativně rovnocenným nástupcem VHS kazet se stalo CD, které bylo ve filmovém průmyslu relativně brzy vystřídáno DVD, a to započalo zlatou éru takzvaných „stříbrných placek“ ve filmovém průmyslu. Na DVD se vešla vícekanálová zvuková stopa a pokud jste vlastnili 5.1 repro soustavu, mohli jste si (vy i vaši sousedi) vychutnat prostorový zvuk jako v kině.
Stále to ale nebylo ono, protože ostrost obrazu se moc nezměnila. Na DVD se zkrátka lepší obraz nevešel. Tak vznikl Blu-ray, nástupce DVD. Nová stříbrná placka, na kterou se vejde film ve full HD rozlišení i s prostorovým zvukem.
Pokud tápete, co to rozlišení je, jak souvisí s jemností obrazu a proč jsou dnes všude nápisy HD, tak vězte, že obraz na monitoru či televizi se skládá z prťavých čtverečků. Čtvereček se umí rozsvítit libovolnou barvou a všechny čtverečky v mřížce dohromady utvoří barevný obraz. Čím více čtverečků, tím ostřejší a detailnější podívaná. Staré tlusté televize měly kolem 320 čtverečků na šířku a 240 na výšku – tedy rozlišení 240p (počet „řádků“). Nové hubené HD televize mají 720p a Full HD dokonce 1080p.
Komprese
Z předchozích odstavců lze tedy pochopit, že problémem nikdy nebylo udělat kvalitní digitalizaci filmu. (Mimochodem, digitalizace filmu se provádí tak, že se filmový pás skenuje, pokud už se rovnou nenatáčí digitální kamerou. Proto se objevují staré filmy na DVD a Blu-ray... jedná se o skeny.) Problém byl, že kvalitní digitální verze filmu byla příliš objemná, protože obsahovala velké množství dat v jednotkách Giga-Bajtů (GB), které se na stříbrné placky až do příchodu Blu-ray nevešly.
Hory GB dat byly vždy nepřítelem pirátů, protože po internetu se obří soubory šíří opravdu špatně. Většina pirátských kopií v éře DVD a hlavně CD proslulo nekvalitní kompresí. Komprese je úspora velikosti digitálního souboru s negativním dopadem na kvalitu. Funguje tak, že se na každém snímku místa s podobnou barvou „slijí“ do jednoho objektu. Když mělo originální DVD 8GB a pirátská kopie třeba pouhých 1.5GB, rozhodně si piráti nemohli užít tak pěkný obraz, jako poctiví kupci.
Konec pirátství
Blu-ray a jeho kapacita měl být velkým hřebem do rakve pirátských kopií. Kvalitě Blu-ray nemohly komprimované kopie povalující se po internetu konkurovat. Všechno je ale jinak, neřku-li naopak. Internet se v posledních letech tak zrychlil, že soubory o velikostech několika GB se nestahují několik týdnů, jako v dobách minulých, ale v řádu několika hodin.
Technologie komprese rovněž pokročila a rozdíly v kvalitě u dobře komprimovaných kopií nepozná ani odborník s lupou. Takovéto kopie se velikostí pohybují mezi 10-15GB. Pokud netrváte na kvalitních detailech, spokojíte se i s 3x menší verzí. Vlastníte-li střední internetový tarif nejběžnějšího českého operátora (tj 20Mb/s), stáhnete při „dobrém větru“ kvalitnější kopii za méně než 3 hodiny!
Blu-ray versus internet, příklad ze života
Dejme tomu, že se chci podívat na film Matrix. Film mám rád a chci si jej vychutnat ve full HD rozlišení (1920x1080, nebo-li 1080p) a s prostorovým zvukem DTS, jako poctivý uživatel:
1) Musím vlastnit zařízení, které přehraje Blu-ray. To jest Blu-ray mechanika v PC, nebo Blu-ray přehrávač připojený k televizi v hodnotě několika tisíc. Reálně taková mechanika k ničemu dalšímu neslouží. V PC je víceméně zbytečná.
2) Musím si koupit Blu-ray. Musím ztrácet čas s chozením po obchodech, nebo s objednáváním na internetu a čekat na poštu, až ta placka dojde.
3) Při přehrávání filmu musím mít Blu-ray v BR mechanice PC nebo v BR přehrávači připojenému k televizi a poslouchat hučící motory optické mechaniky. Obsah placky se nesmí nikam zkopírovat - například na harddisk a pouštět z harddisku. Jde o porušení a obcházení ochrany proti kopírování.
4) Placku s filmem musím někde fyzicky skladovat.
5) Když placku rozbiji nebo mi vybledne či se poškrábe, jsem bez filmu.
6) Naprostá většina originálních disků má před spuštěním filmu různá upozornění a prohlášení o autorských právech a kopírování, která nelze přeskočit a trvají i několik minut.
Dejme tomu, že se chci podívat na stejný film ve stejné kvalitě, ale jsem ošklivý pirát:
1) Musím mít přístup k PC s rozumně rychlým internetem.
2) Najdu si film na pochybném pirátském serveru.
3) Stáhnu film během několika hodin.
Pokud si shrneme, jakými obstrukcemi a ztrátou času musí projít poctivý uživatel, a čím musí projít pirát, začne být člověk na vážkách, zda-li je problém pirátství skutečně hlavně v tom, že notoričtí piráti nechtějí nic platit.
Poslední Mohykán digitalizace
V roce 2013 zatím stále neexistuje jiný legální způsob promítání technicky kvalitních kopií filmových novinek doma, než kupovaní stříbrných placek a jejich vkládání do jinak zcela nepotřebného a hlučného přístroje. Především v kontrastu s faktem, že noviny, knihy a hlavně hudba již dávno ustoupily fyzickým mediím – papíru, kazetám a předpotopním plackám – ve prospěch digitálního obchodu.
Možná vás napadne, že existují televizní servery s obsáhlými videotékami, kde si můžete pouštět filmy přímo v prohlížeči – říká se tomu streaming. Film lze také stáhnout z těchto TV stránek většinou v nějakém zabezpečeném formátu, který si vynucuje instalaci dedikovaného přehrávače, aby nešlo stažený soubor dále kopírovat nelegálně.
Bohužel služby těchto stránek nabízí pouze ty filmy, na které provozovatel vlastní televizní práva. Tím pádem jde o tituly staršího data a značná část filmové tvorby se do televizí nedostane vůbec. V neposlední řadě zůstává kvalita takovéhoto promítání v éře CD a o plnohodnotné Blu-ray podívané (1080p s DTS zvukem) se samozřejmě nemůžete vyrovnat.
Předplatíte si noviny a máte možnost si je nechat poslat každé ráno jako soubor do chytrého telefonu. Nikdo vám nenutí papír. Jednotlivé hudební skladby se už roky prodávají na i-tunes za pár centů. A lidé je kupují, i když mají možnost je ukrást na pochybných pirátských serverech. Hudební byznys kvete dál bez stříbrných placek prošpikovaných ochranou proti kopírování - ochranou, které se mohli piráti leda tak smát, protože byla často záhy překonána.
Tvůrci videoher a programů rovněž ignorují Blu-ray jako prodejní nosič a nechávají svá díla za poplatek legálně stáhnout z vlastních stránek. Ušetří náklady na výrobu a rozvoz placek, ušetří marže prodejců a jdou s cenou dolů. Mnoho pirátů opouští svůj cech a raději naklikají pár eur z kreditní karty za legální stáhnutí, než aby se nervovali v nebezpečných vodách pirátských serverů.
Z piráta zákazníkem
Pouze filmařské produkční molochy ještě nepochopily památnou větu Steva Jobse, zesnulého bývalého generálního ředitele současné nejcennější značky světa – Apple – když „vyjednával“ s distributory hudby o digitálním prodeji na i-tunes: „Buď budete prodávat hudbu za pár centů, nebo ji nebudete prodávat vůbec.“
Narozdíl od většiny autorskoprávních byznysmenů totiž neviděl v každém pirátovi trestuhodného zloděje, ale potenciálního zákazníka.
Blu-ray disk (běžně zkracováno na BD, někdy používané BR není přesné - složenina Blu-ray je považována za jedno slovo, zatímco celý název formátu zní "Blu-ray disk", odtud zkratka BD) patří ke třetí generaci optických disků, určených pro ukládání digitálních dat. Data se ukládají ve stopě tvaru spirály 0,1 mm pod povrch disku, příčný odstup stop je 0,35 μm. Pro čtení disků Blu-ray se používá laserové světlo s vlnovou délkou 405 nm.
Technologii vyvinula japonská firma Sony ve spolupráci s firmou Philips, které následně se skupinou výrobců spotřební elektroniky založily organizaci Blu-ray Disc Association (BDA), která převzala dohled nad rozvojem a licencováním samotného formátu. Název disku pochází z anglického Blue ray, tj. modrý paprsek, označení související s barvou světla používaného ke čtení, přičemž písmeno „e“ bylo z názvu vypuštěno, aby jej bylo možné zaregistrovat jako ochrannou známku.
Článek upravil Milan Kajínek
