Vysočina – Jankovský potok. Na vlhké louce, která je pozoruhodnou lokalitou nesoucí řady vzácných a ohrožených druhů rostlin, právě probíhá první letošní senoseč. Vydáte-li se na místo, kde pracují sekáči s kosami, musíte si opatřit holínky na nohy, jinak se budete po kotníky brodit vodou mezi drny krásné rašelinné louky.
Na jejím kraji vás uvítá ohniště a pár stanů, kde nalézají sekáči útočiště (nejen) v letních nocích. Kolem ohniště najdete nářadí, kosy, hrábě; v blízkém potůčku se v proudu vody chladí meloun a zásoby tofu; taková přírodní lednička slouží skvěle. Na louce se odehrává sezónní práce; po dokončení se skupina sekáčů přesune jinam, kde se znovu sekáči s kosami v ruce postaví vzrostlé trávě.
Vedoucímu kosící party, Pavlovi Pokornému, jsme položili pár otázek, aby nám přiblížil smysl toho, proč se zde vykonává taková fyzicky náročná práce s kosou, proč se tak brzy ráno vstává a dokonce přespává ve stanech.
ET: Proč se musí kosa naklepávat? Je to takové zařízení z plechu…
Pavel: Právě sedíte na stoličce, nazývané „babka“ – kovadlinka, která slouží k naklepávání kosy. Naklepává se kladívkem - je to zvláštní kladívko k naklepání kosy, některé může být oboustranné. Kosa není obyčejný plech. Již z výroby je určitým způsobem ´našponovaná´. Aby kosila a byla také jaksepatří ostrá, musí být vskutku ´vytažená´, čili ´nakutá´ tím kladívkem do tenkého ostří.
ET: Takže první díl práce spočívá v naklepání kosy, druhý v nabroušení kosy?
Pavel: To ne. Brousí se během vlastní práce, jakmile se poněkud ztratí ostří. Dobře nakutá kosa vydrží třeba 3 - 4 hodiny kosení. Ale pak by se již měla vzít a znovu důkladněji ´naklepat´. Když se má na druhý den opět kosit nebo ještě pokračovat v práci dále – tedy dokud je rosa.
ET: Pracovat s kosou se dá, pokud je rosa?
Pavel: V podstatě se to tak dá říct. Je potřeba, aby tráva byla čerstvá a aby tam byla určitá vlhkost. Suchá tráva se kosí velice špatně.
ET: I na mokřině?
Pavel: I na mokřině se suchá tráva kosí špatně.
ET: Jste dobrovolníci nebo jste ´placení dobrovolníci´?
Pavel: Jsme spíš parta lidí, které tahle práce baví. Práce je zasmluvněná klasicky smlouvou o dílo se správou chráněné krajinné oblasti, konkrétně CHKO Blaník, která má toto území na starosti. Většinou se práci na louce věnují lidé, kteří nemají stálé zaměstnání, kteří tak kočují životem… Anebo, v případě dobrovolnických akcí, jsou to většinou studenti.
Dalo by se říci, že v této práci je kus něčeho původnějšího. Samozřejmě, dnes existuje už i speciální vyspělá mechanizace, s níž by se louka dala posíct. Konkrétně to jsou lištové sekačky, speciální, které by práci v náročném terénu zvládly. Avšak tohle je společný podnik. Vlastně je v tom určitá (blízká) pospolitost. Lidé dělají tuto práci společně – a může to být hezky strávený čas léta.
ET: Proč se musí mokřiny pokosit?
Pavel: Otázka - je více důvodů, proč se dnes taková zamokřená loučka, rašeliniště nebo nivka kosí: také proto, že (svým způsobem) je v současné krajině unikátní. Je to místo, kde se sbírá voda. Konkrétně tato voda teče třeba do Želivky. Takže ji pijí v Praze (úsměv). To je také jeden z důvodů.
Dalším je, že taková prameništní mokřina představuje ojedinělý biotop: jsou na ní přítomny některé vzácné druhy rostlin i živočichů. Najdeme tam více druhů motýlů; někteří přitom žijí pouze tady, jen občas přelétnou na druhou (sousední) louku. Oni tato stanoviště potřebují, jejich housenky „žerou” na konkrétní rostlince – jinde ji vlastně nemůžou najít, zkrátka ti motýli jsou tady doma: A bez pokračování takového způsobu hospodaření (kosení) by odtud tyto rostliny i motýli během několika let skutečně vymizeli. Podobně jako prakticky téměř zcela vymizely podmáčené a prameništní louky z naší současné krajiny…
ET: Ostrůvky trávy, které necháváte nepokosené, jsou ponechány úmyslně?
Pavel: Kvůli motýlům, kteří zde žijí, jako třeba hnědásci rozraziloví, ohniváčci modrolemí, různé druhy přástevníků a další – kromě toho, že jejich housenky potřebují k vývinu svoji konkrétní „živnou” rostlinku, tak i motýli zde hledají nektar, který by mohli sát. A když je z té louky nechceme vyhnat, je potřeba jim ponechat přinejmenším několik větších či vícero menších (nevykosených) ostrůvků, řekněme alespoň desetinu louky.
Ti denní motýli, které vidíme, představují tzv. „vlajkový” druh (flag species) - jak se tomu dnes říká v ochranářské terminologii, či přesněji v biologii ochrany přírody (conservation biology).
Denní motýli jsou právě tím druhem (skupinou), který je přímo na té pomyslné špici; když pečujeme o jejich stanoviště, vlastně tím „zajišťujeme” podmínky pro setrvání celé další skupiny organismů. Jestliže jsou zde přítomny třeba tyto tři krásné druhy motýlů, které si můžeme ukázat a dokážeme pojmenovat, znamená to, že na té samé louce se vyskytuje dalších 80, možná i 150 druhů nočních motýlů - které známe často pouze latinsky. Ohniváček modrolemý nebo hnědásek rozrazilový jsou právě těmi vlajkovými druhy společenstva – ale samozřejmě, najdeme zde řadu dalších druhů živočichů. Z těch nejznámějších tam žijí ještěrky živorodé, slepýši křehcí, čolci, skokani, myšice, rejsci… Bohužel se stává, že při kosení někdy třeba slepýše doslova rozsekneme na tři kousky – i to se někdy stane.
ET: Jaký je správně název louky?
Pavel: Lidé, kteří se blíže zabývají rostlinnými společenstvy, botanikou a podobně, by to charakterizovali jako takovou mozaiku rašelinných luk, krátkostébelných smilkových trávníků a společenstev lučních pramenišť. Do těchto tří škatulek by se to dalo docela dobře zařadit.
Louky
Protože jsou svým způsobem unikátní, jejich přírodní hodnota v krajině je zvláštní. Květnaté nebo rašelinné louky jsou odkaz hospodářů, kteří tu byli před námi, a který nám oni předali. My jsme značnou část takových luk rozorali nebo odvodnili. De facto zničili. Co zůstalo, je součástí nejen přírodního, ale i kulturního bohatství, paměti místní krajiny: Je to vlastně kulturní památka (…), podobně jako kaplička na uličním návsí v Jankově – včetně těch původních stružek, které jsou v podmáčených lukách a lučních pramenišť. Vznik takové louky je totiž bezprostředně podmíněn činností člověka. Pokud by se tyto louky nekosily, změní se přirozeně, zarůstáním (tzv. sukcesním procesem) po nějakém čase v mokřadní les. Zmizely by mimo jiné vzácné druhy motýlů, kteří tam žijí.
ET: Jaké jsou další ekologické souvislosti kosení luk?
Pavel: Taková věc, o které se moc nemluví - Angličané pro to používají termín „sink”. „Sink” je prostě nějaká výpusť, sifón, dřez, vana... Ale v této hantýrce znamená místo, kde se pohlcuje – uhlík. Rašeliniště, prameništní mokřady vážou uhlík. Neuváženým odvodňováním a následnou přeměnou těch míst – například na louky přístupné mechanizaci - se zároveň ztrácí zásoba uhlíku. To je velice důležité v kontextu klimatické nejistoty.
ET: Když se mluví o globálním oteplování a jak ho zastavit, jak to souvisí?
Pavel: Nemluvil bych o globálním oteplování, ale souvisí to s tím, co se děje. Spíš bych řekl, že jde o cyklus uhlíku, metanu a další látky, co přímo podmiňují změnu klimatu... Dalo by se říci, že uhlík se v nedávné současnosti uvolňuje právě z ložisek rašeliny nebo ložisek uhlíku, které jsou vázané na tundrové půdy v oblasti permafrostu.[1]
Rašelinné loučky mají vůbec hodně společného s boreální oblastí. Jaké najdeme třeba ve Finsku, v Laponsku, ve Švédsku, Estonsku, Rusku, Lotyšsku. Tam dosud leží rozsáhlejší, v mnohém podobné oblasti a typy společenstev. A také na Sibiři.
Jsou tam veliké zásoby uhlíku (metanu) - a tyto zásoby se v důsledku změn podnebí dostávají do atmosféry! Dá se říci, že ochrana těchto míst (a péče o ně) přispívají k tomu, aby se poněkud tlumily procesy, které se teď velmi dynamicky rozbíhají… Tyto změny nejsou vůbec náhodné; to, že intenzivně odtávají arktické ledovce, taková skutečnost prostě není náhoda. To, že u nás měsíc tak vydatně prší, nemusí být jen obyčejný, nahodilý výkyv počasí.
Děkujeme za rozhovor.
Čtěte také:
Kosení luk a dnešní řvoucí sekačky. Poezie trávy versus modernizace
Zeleň ve městě, jak se udržují travnaté plochy? Je to „alchymie”
[1] Věčně zmrzlá půda, známá také pod anglickým termínem permafrost (slovo vzniklé sloučením „permanent“ a „frost(y)“, neboli stále zmrzlý) nebo pergelisol je půda v polárních oblastech, která ani v létě nerozmrzá. Je to nejsvrchnější část litosféry, která má po dobu dvou let teplotu 0 °C a nižší. Mocnost permafrostu je od několika cm až po 1 450 m (promrzá nejen vlastní půda, ale i podloží) a značně kolísá od místa k místu. (Zdroj: Wikipedie)
